Playa Caracola

Provincie Castellón nabízí rozsáhlé pláže s jemným pískem a světlemodrým mořem (ne křišťálově průzračným) dosahujícím v létě teploty až 28 °C. Hlavní město – Castellón – je hlavním obchodním centrem oblasti, s množstvím přilehlých průmyslových zón. Nenajdete zde ani významné památky ani pěkné městské pláže. Turisticky atraktivnější jsou přilehlá letoviska Benicassim, Oropesa del Mar, Torreblanca, Peñíscola, Benicarló a Vinarós. Oblast také zahrnuje dva několik přírodních rezervací, nejznámnější jsou Las Islas Columbretes a Desert de les Palmes.

Hrad Papa Luna

Nejnavštěvovanější turistická letoviska jsou Oropesa se známým rezidenčním komplexem Marina d´or a Peñíscola se středověkým hradem. Zamíříte-li do Oropesy, nečekejte malebnou rybářskou osadu. Jde o moderní letovisko s hotely lemujícími pobřeží a komerční zónou připravenou uvítat koupěchtivé turisty. Nic víc, nic méně. Turismo puro y duro, jak by řekl Španěl. Pláže Morro de Gos a Concha s přilehlou městskou promenádou nabízí vedle pohodlného přístupu do čistého moře také širokou veřejnou vybavenost. Proto jsou, stejně jako pláže v Peñíscole a Benicassim, držitelem modré vlajky.

Templářské muzeum

Peñíscola nabízí příjemné dovolenkové prostředí, 5 kilometrů dlouho městskou promenádu, široké pláže z jemného písku - z nichž nejlepší je Playa Caracola – bohatý kulturní a rušný noční život.

Přírodní rezervace Deserts de les Palmes

Dominantou letoviska je templářský hrad – Castillo Papa Luna, nazývaný podle papeže Benedikta XII, který se sem uchýlil, zavrhnut římskou církví a přesvědčen o svém nástupnictví v avignonské větvi v době dvojího papežství. Hradby papežské pevnosti dnes ukrývají malé templářské muzeum a horní ochozy nabízí krásné výhledy do okolí. Muzeum rozhodně stojí za návštěvu. Dozvíte se tu o hierarchii templářského řádu a najdete zde vysvětlení takových pojmů jako senešal, mariscal, komtur, escudero, sargent nebo turkopolier.

Na druhé straně Torreblanca s přilehlým přírodním parkem Prat de Cabanes je nejmenší z místních letovisek. Kromě přírodních pláží s velmi mírným klesáním do moře, které začínají na jižní hranici města Torrenostra, toto místo nenabízí mnoho atrakcí. Směrem na jih od Peñíscoly najdete přírodní park pojmenovaný podle pohoří Sierra d´Irta, který kromě bohaté středomořské flóry nabízí asi 20 km skalnatého pobřeží. Nejznámnější přírodní rezervací v této oblasti je nicméně třicet malých neobydlených ostrůvků tvořících souostroví Las Islas Columbretes, které se těší speciálnímu zájmu potápěčů a ornitologů. Pokud nevlastníte jachtu ani nejste dobrými plavci, nevěšte hlavu, ostrovy si můžete pohodlně prohlédnout z některé z výletních lodí vyjíždějících denně z přístavu ve městě Castellón.

Hornaté pobřeží provincie Almería

Pobřeží mezi Murcií a Granadou patří mezi méně turisticky exponované části španělské costy. Je značně hornaté, se skromnou vegetací. Kristalicky modré moře lemují dlouhé jemně písčité pláže.

Moderní centrum města Almería

Samotné město Almería má malé historické centrum, které ožívá od 22 h do 6 h ráno. Dominantou města je muslimská pevnost, v jejímž podhradí naleznete malebné uličky s množstvím barů a také bodegy nabízejících typické andaluzské tapas. Dobrým tipem může být navštívit koncert flamenca v muslimských lázních. Pokud budete mít štěstí, uvidíte pravé flamenco a to aniž byste museli platit drahé vstupné a tisknout se v davu se zvědavými turisty. V Almeríi je několik turistických center bohatě vybavených cizojazyčnými prospekty a mapkami. Město má širokou nově postavenou promenádu s množstvím fontán, která prochází celým obchodním centrem až k novému vlakovému a autobusovému nádraží. Odtud se snadno dostanete do Granady nebo do odlehlých míst v okolí.

Městská promenáda v Almeríi

Kromě samotného města Almería a přírodní rezervace Sierra Nevada patří mezi magnety této oblasti také přírodní park Cabo de Gata (viz. www.degata.com). Jde o turisty méně navštěvované místo s divokou subtropickou vegetací a množstvím přírodních kontrastů. Malé, typicky andaluzské městečko San José, v blízkosti panenské pláže Los Genoveses, se nachází v srdci této přírodní rezervace. V údolí mezi množstvím zelených pahorků, dobře ukryté před zahraničními turisty, se San José stalo oblíbeným „únikem“ madriďanů. Zima je zde prakticky neznámá a proto od září do prosince, kdy teploty poklesnou na přijatelnou úroveň, je to místo jako stvořené pro pěší výlety do přírody, cykloexpedice nebo relaxační projíždky na koních. Mezi ekonomické varianty relativně kvalitního ubytování v San José patří rezidence Puerto Genovés (www.puertogenoves.com).

Pokud se vypravíte do San José, zastavte se v Retamaru. Vesnička, která vizuálně připomíná španělskou koloniální architekturu, sice nenabízí žádné jedinečné kulturní atrakce a budete mít asi i problém narazit na otevřený bar nebo obchod, zato místní pláže jsou úžasné. Co se gastronomie týče, je velmi pestrá a chuťově vás vesměs příjemně překvapí. V každém případě nezapomeňte ochutnat místní specialitu, kterou jsou takzvané “migas“. Doporučit lze také čerstvé mačkané olivy – „aceitunas machacadas“ s některým z typických andaluzských nápojů, tedy sladkým přírodním vínem „manzanilla“ nebo suchým vínem typu cherry, kterému tu říkají „vino fino“.

Ruka poutníka na kamenné desce ve městě Sarria

Santiago, Svatý Jakub je odedávna patronem španělské země. Podle legendy připlul z Jeruzaléma do Galície, aby šířil evangelium do všech koutů Iberijského poloostrova. Po návratu do Svaté země byl odsouzen a popraven, tělesné ostatky převezli jeho žáci do Galície, země Keltů, Germánů a Západních gótů, kde je začátkem 9. stol. objevil biskup Teodomiro. Legenda říká, že tělesné ostatky světce jsou uloženy pod hlavním oltářem katedrály vystavěné na místě pradávného pohřebiště. Pravděpodobně z latinského názvu „Santo Jacob del Compositum“ byl odvozen dnešní název galicijského hlavního města.

Credencial del Peregrino

Tisíciletá poutní cesta keltských kmenů z celé Evropy, klikatící se přes Pyreneje přes území dnešních severošpanělských provincií až k domnělému konci světa (mys Finisterre), byla oživena prostřednictvím křesťanských poutníků v období vyhnání maurů a sjednocení španělského království. Postava apoštola byla pravděpodobně politicky „zneužita“ křesťanskými králi Aragonu, za účelem získání lidských zdrojů pro boj s islámem. Ať už to bylo jakkoliv, Santiago de Compostela se společně s Jeruzalémem a Římem stalo třetím poutním místem středověkého světa.

Dnešní cesta „Camino de Santiago“ má málo společného se středověkou náboženskou poutí. Tisícileté putování dalo vzniknout vlastnímu kultu poutníků (peregrinos) a apoštol se celkem přirozeně stal jejich ochráncem - patronem. Současné poutníky přivádí k cestě různé motivy, jako hlavní se uvádí hledání a snaha o poznání. Velká část z nich jsou ateisté nebo jinověrci, ale je nesporné, že náboženství propůjčilo pouti důležitý symbolismus a univerzální hodnoty jako je vytrvalost, sebedisciplína a pokora. Povolené jsou tři způsoby absolvování pouti: min. 100 km pěšky (autentický způsob) nebo na koni a nebo minimálně 200 km na kole. Přestože literatura upřednostňuje pěší variantu, máte-li horské kolo a nemáte-li více než 30 dní dovolené, je volba myslím jasná. Peregrinos a bici je podle statistik méně než třetina, podle mých zkušeností sotva desetina. Cyklisté zvládnou cestu rychleji, ale na druhé straně to mají o to těžší, že podle nepsaných pravidel jsou povinni brát ohledy na pěší poutníky, kteří mají navíc přednost v restauracích i v turistických rezidencích. Pokud jde o společnost, většina poutníků vyráží na cestu osamocena (sebepoznání a klidné rozjímání je jeden z podstatných aspektů poutě), každopádně není špatný nápad jít v páru nebo menší skupince.

Blížící se pohoří Sierra de León

Peregrinos se na jakobínské cestě těší oblibě a dobrému zacházení ze strany místních obyvatel. Také dopravní společnosti, pohostinství a turistické ubytovny vychází poutníkům vstříc a tak nejednou vedle slušného přivítání dostanete i slušnou slevu. Na začátku cesty je každý poutník vybaven průkazem, tzv. credencial, ve kterém se zaznamenává každý den cesty poutníka a navštívená kultovní místa. Po splnění podmínek obdržíte v Santiagu po předložení credencialu latinský diplom „Compostela“.

Symbolem cesty je mušle (concha), která společně se žlutou šipkou zdobí kilometrovníky, resp. ušlechtilém v kovovém provedení i dlážděné ulice měst lemujících cestu. Tradiční pěší poutníci jsou vybaveni velkým kloboukem, batohem se zavěšenou mušlí a sukovitou dřevenou holí. Tisícikilometrová pouť vrcholí jejich příchodem před katedrálu (často i v pozdních večerních hodinách), kdy vyčerpaní se zraky sklopenými k zemi odbývají rytmus svých pomalých kroků údery dřevěné hole na kamennou dlažbu.

Vybavení

Pokud pojedete na kole, doporučuji vzít si minimum oblečení. V létě můžete počítat s celkem příjemnou teplotou (obvykle kolem 25 °C), v Leónu a v horách při vstupu do Galície může být chladněji (10 °C), s postupem k moři vás také mohou překvapit deštíky. Předtím než vyrazíte na cestu doporučuji zakoupit a prostudovat průvodce, kterého byste si také měli vzít na cestu s sebou. Většina dobrých průvodců obsahuje i samostatné mapy jednotlivých etap, což se na cestě velmi hodí. Já jsem koupil v El Corte Inglés za 22 € průvodce 66 etapami cesty od galicijského novináře a historika Antona Pombo, který údajně cestu absolvoval mnohokrát a třikrát prý jen v souvislosti se sepsáním průvodce. Mimo jiné z tohoto průvodce jsem také přejal úvodní citát Kundery, který bych ve španělském průvodci mezi citáty Seneky a André Bretona absolutně nečekal. Pokud jde o vybavení, terén je celkem náročný a proměnlivý (od prašných cest, přes lesní stezky až po štěrkové a kamenité cesty). Pokud nechcete být odkázáni na jízdu po nepříjemné silnici, musíte si vzít kvalitní horské kolo a před jízdou nechat pečlivě zkontrolovat jeho stav.

Cesta k Rabanal del Camino

Na cestě jsem potkal sportovce z Galície, který musel cestu vzdát nedaleko O Cebreiro poté co mu praskl ve sváru hliníkový rám jeho kola značky Trek. Ve frontě na předání diplomu v Compostele mě zase slečna z Británie popisovala jak se štěstím ustála selhání brzd při sestupu z hor. Počítejte s mnoha výmoly, ostrými i velkými kluzkými kameny a především s mnoha úseky prudkých stoupání a dlouhých sjezdů. Neváhejte proto investovat do nových pneumatik, vyměnit brzdová lanka a nechat prověřit brzdové destičky, resp. vyměnit brzdové špalíčky. Nejlépe rovnou na začátku etapy, podél cesty s výjimkou města Ponferrada už cykloservis stěží najdete. Přilba, rukavice, dobré osvětlení kola, set základního nářadí a náhradní duše do kola jsou samozřejmostí. Doporučuji vzít si kvalitní cyklobatoh (mohu doporučit 30 L Deuter) vybavený flexibilním zásobníkem vody Zéfal. Na cestě je mnoho pramenů a fontán kde můžete doplnit pitnou vodu. Co se ubytování týká, pokud nechcete být odkázáni na řídkou síť relativně drahých hotelů (dvojlůžkový pokoj od 50 EUR) a pofidérní kvalitu hostelů, vezměte si s sebou také ultralehký spacák a malou alumatku. Ty vám společně s průkazem poutníkem „credencial del peregrino“ umožní přenocovat v jednoduše zařízených turistických ubytovnách, tzv. albergues. Nezapomeňte slunečný brýle a opalovací krém s vysokým faktorem.

Vzhledem k tomu, že abyste zakusili pouť, musíte absolvovat nejméně posledních 100, resp. 200 km (cyklisté), doporučuje se nejčastěji poslední třetina francouzské cesty. Úsek z Leónu do Compostely (cca 340 km) údajně představuje největší kulturní i přírodní rozmanitost. Cesta je sice o něco delší než je nutné pro splnění minimálních požadavků „Compostely“, ale při štěstí a dobrém tempu se dá zvládnout za necelé 4 dny. Technické problémy a silné projevy fyzické únavy vás mohou přinutit zpomalit, počítejte proto při plánování cesty s časovou rezervou. Moje negativní zážitky se omezily na výměnu zadní duše v závěru etapy u Portomarínu (platí všeobecná zásada - Pokud nechcete vypustit duši, vezměte si jich hodně do zásoby!) a překonávání bolesti uvolněných kolenních šlach levé nohy ke konci cesty. Na cestu jsem se ale nijak zvlášť fyzicky nepřipravoval, takže to určitě zvládnete lépe :-).

Na cestách provincií Lugo vám často zkříží cestu bezstarostný dobytek

Pokud jde o dopravu kola, není to snadné. Podle mé zkušenoti je optimální varianta vlakem z Madridu do Leónu. Zpáteční jízdenka (možná je i otevřená zpáteční jízdenka) vás vyjde na cca 44 €, za přepravu kola se neplatí. Na cestě ze Santiaga můžete využít vlak s přestupem ve směru Ourense – León.Cesta vychází přibližně na 22 €. Vlaků nejezdí mnoho a mají celkem běžně zpoždění, výhodou je, že navazující spoje vyčkají příjezd zpožděného vlaku. V první polovině svatojakubské cesty (až do města Ponferrada) existuje varianta vlaku (kolo lze přepravovat bezplatně, nicméně výhradně v tzv. Regional Tren jezdících na trase León – Ponferrada – Ourense – Santiago; viz. www.renfe.es). Dále se již musíte spolehnout na vlastní síly, které můžete obnovit restauracích nabízejících polední „menú de peregrinos“ a v poutnických residencích (albergues).

Přestože způsobů ubytování se nabízí celá řada, nejlepší jsou residence, tzv. albergues, které nabízí různorodou společnost poutníků a osobitou atmosféru. Některé z nich fungují na bázi dobrovolných příspěvků tzv. donativos. Jde většinou o církevní residence, kde před spaním odříkáte modlitbu, ve 22.00 h se zavírá portál, v 6:45 vás probudí, následuje ranní motlitba a snídaně a do 8:00 h se musíte vydat na cestu. Některá města také provozují residence (albergue municipal) a stále více se objevuje soukromých residencí. Ceny se pohybují od 3 do 10 €. Ubytování bývá čisté, přivítání vřelé a mezinárodní společnost ostatních poutníků bývá příjemná. Většina albergues je vybavena prádelnou, některé také společnou kuchyní a internetem. Nutné je mít vlastní spacák a osušku. Ve skupině můžete také zkusit ubytování v privatu. Hotelů je po cestě méně a jsou většinou drahé. Kvalita hostalů je zase proměnlivá a může se vám stát, že za cenu desetkrát vyšší než v albergue dostanete vyzkoušíte méně kvalitní ubytování. Hostely jsou standardně vybaveny ručníky, mýdlem a ložním prádlem.

Albergues standardně nepřipouští telefonickou rezervaci. Platí pravidlo, kdo přijde dříve, ten se ubytuje s dovětkem, že přednost mají pěší před cyklisty. Moje zkušenost je taková, že pokud se nezaměříte na velká města, můžete si dovolit do albergue přijet až v 19.00, resp. 20.00 h a místo bez problému seženete. Největší problém je celkem přirozeně v samotném Santiagu, kde se vyplatí zarezervovat si hotel nebo hostel. V opačném případě se musíte spokojit s obří turistickou residencí Monxoi na Monte de Gozo, cca 5 km před městem.

Mezi nejpozoruhodnějších místa této etapy patří vedle samotného města León římský most v Hospital de Órbito, katedrála ve městě Astrorga a kamenná horská vesnice Rabanal del Camino. Poté co minete město Astorga, otevře se vám široké panorama ohraničené pohořím Sierra de León. Pěšina z bílého štěrku si razí cestu nekonečnými kilometry červené půdy. Na závěr etapy vás čeká dlouhé stoupání do hor kdy musíte překonat horské sedlo v u Manjarínu ve výšce 1500 m. Tam najdete jedinou ubytovnu turistů, templářský Albergue de Tomás, bez srpchy a wc. Lepší volba je tedy zastavit již dříve v Murias de Rechivaldo, Rabanal del Camino nebo ve 1440 m n.m. položené vísce Foncebadonu.

Poté co projedete Montes de León a malebnými vesnice El Acebo a Riego de Ambrós sjedete do údolí, čeká vás mírné stoupání do města Ponferrada. Dominantou města je templářský hrad, nicméně historie propůjčila celému centru města osobitou atmosféru. V turistické kanceláři na hlavním náměstí se můžete zdarma připojit na internet. Ponferrada je také dobrým místem pro občerstvení a doplnění zásob. Další úsek do Villafranca del Bierzo může být díky vysoké teplotě a malému zalesnění náročný. Cestu vám zpříjemní pohled na vinice rozeseté na malých vrcholcích, které jsou předzvěstí galicijských hor. Cesta vede do kopce a dalších 30 km do O Cebreiro patří k nejnáročnějším úsekům. Dobrý nápad je proto přenocovat v některém z albergue, které jsou rozesety kolem cesty. Pokud vám nevadí špetka štiplavého humoru, mohu doporučit rezidenci Malé pachole „Pequeño Potala“ v Ruitelánu.

Vyplatí se přivstat si (v albergue vám ani jinou možnost nedají J) a již za svítání vyrazit. V prvních deseti kilometrech cesty totiž musíte vystoupat náročným terénem více než 700 m, abyste mohli vstoupit do malé horské vesnice O Cebreiro, která je považována za bránu do Galície. Alternativou je dvojnásobně dlouhá trasa po prázdné silnici LU-634. Stoupání se ale tak jako tak nevyhnete. Až do vesnice Alto do Poio vede cesta z kopce a do kopce. Tady je pro cyklisty lepší silnice, protože autentická stezka se velmi klikatí a vede náročným kamenitým terénem. Následuje 14 km dlouhý sjezd, před kterým doporučuji dobře zkontrolovat brzdy (rychlost, kterou zde bezproblému dosáhnete přesahuje 50 km/h). Triacastely do města Sarria vás čeká jeden z nejkrásnějších úseků cesty. Pokračování do Portomarínu je poměrně snadné a nemusíte se proto obávat kratších zastávek pro doplnění energie. Výborné místo na jídlo i pití je Mesón Cruceiro v zapadlé vesničce Ferreiros. Když nic jiného tak pod slunečníkem vychutnejte vychlazené galicijské pivo Estrella Galicia. Od Portomarínu vás čeká 13 km stoupání až k Hospital da Cruz. Přibližně uprostřed tohoto úseku ve vesnici Gonzar najdete moderní městský albergue postavený v budově staré školy.

Město Palas de Rei nestojí za zastávku, zato je určitě dobré podniknout malou zajíždku a navštívit ruiny hradu Castillo de Pambre. Navazující úsek až do města Arzúa vede zapomenutými vesničkami, ve kterých stěží narazíte na otevřený bar nebo albergue. Přírodně však patří mezi nejhezčí. S blížícím se městečkem Pedrouzo vám budou ubývat síly, nicméně Santiago je už na dosah. Počet kopců i jejich výška se snižují. V Monte de Gozo už není předčasné pomýšlet na vítězství, přestože Santiago vám nic jen tak nedaruje a v závěru musíte vystoupat ještě několik set metrů ke katedrále. Pak už je čas zajít si pro diplom, zajistit si ubytování a vydat se do malebných uliček starého města. Vychutnat místní specialitu „Pulpo a la gallega“ můžete v některé z mnoha rybích restaurací (Mariscería, Pulpería), ale předem si dejte pozor na ceny, protože se v případě večerního menú hodně liší (tak zněla i rada v turistické kanceláři :-)). Pro Galícii jsou typická bílá vína, odrůd je mnoho ale chutí vás vesměs příjemně překvapí.

Malebné kamenné domečky na hranici provincií Lugo a A Coruña

Na cestě jsem potkal poutníky různých národností, ras a přesvědčení. Tiché východoasijské studenty, rychlonohého černošského kněze, zklamaného galicijského sportovce – cyklistu, veselou italskou mládež, výmluvné Angličanky, spokojené francouzské rodiče s dětmi, nadšené německé poutníky, skupinu uchozených belgických studentek, cyklistu ze Švédska mluvícího celkem dobře česky, fyzicky silné i vyčerpané španělské poutníky. Většina z nich brala pouť seriózně ale nechybělo jim nadšení a ohleduplnost. Všichni poutníci také důkladně dbali na svou osobní hygienu. Mezi poutníky na dlouhé vzdálenosti není zvykem závodit. Metu si stanovuje každý sám. Jedním z cílů dlouhé poutě, kterou peregrinos podnikají dobrovolně, je aktivizace vlastních fyzických sil. Vyplatí se nepodceňovat se, ale naopak s odvahou se přiblížit mezím vlastní fyzické kondice. Jisté je, že ten kdo cestu podnikne, ať už bude motivace jakákoliv, určitě nebude litovat :-).