text
Letadlo společnosti Lufthansa, kterým jsme odlétali do Mnichova.
Pěkné pohoří na cestě z Mnichova do Izmiru.
A ještě jedna zasněžená hora.
Běžná zástavba na kopcích v Izmiru.
Ve čtvrti Ciğli [čti Čili] se čile staví.
Žlutá budova obchoďáku Tesco Kipa. V jejích útrobách budeme pracovat. Teda jestli to dopadne…
Podzemní parkoviště v Kipě. Nikde ani noha. Natož auto.
Kuřecí šiš kebab (asi). Po konzumaci jídla vás očistí mazlavá žlutá hmota, kterou vám číšník naleje na ruce.
V jiné restauraci, kam jsme pak často chodili na večeři, měli rozhodně větší výběr.
Pivo Efes. Pilsen neznamená žádné plagiátorství Plzně, ale jen technologii výroby (ležák).
Stavanger Beer bar. Oblíbená výspa postarších společnic.
Noční panoráma výhledu z hotelu Hilton. Z mého pokoje č. 2507 (25. patro)
Snídaně v hotelu Hilton. Seber si co můžeš … dokud to je.
Snídaňové patro. Dennodenně jsme tu po ránu pečení vaření.
Po cestě do práce. Baráčky radost pohledět. O nadchody tu není nouze. Máme se co učit.
Naše (dočasné) pracovní prostory v Kipě. Pozor, přísně tajné! (Prý se tu nesmí fotit, no…)
Zaměstnanecká jídelna v Kipě. „Chuť“ vydrží báječně dlouho.
Jdeme na kafe spravit si chuť po obědě.
Restaurace Nostalgie.
Noční ulička Izmiru s „Vánoční“ výzdobou.
Noční uličky Izmiru. Nalevo za plotem lze tušit vojenský objekt. Já to ale netušil.
Začínáme prohlídku Efesu. Nalevo Hakan, napravo Vláďa.
Do Efesu proudí i mimo sezónu zástupy lidí.
Celsova knihovna, skoro bez lidí. Na takový záběr se člověk ale načeká.
Detail bájné medůzy na Hadriánově chrámu.
Patrně hrobky, naaranžované do pěkného oblouku.
Zblízka to vypadá, že někoho pohřbili zaživa - ale nakonec se dostal ven :-)
Kde jen Turečtí soudruzi udělali chybu?
Turci to tu spíš jen tak udržují v tom chátrání…
Chám Panny Marie. Na kopci kousek od Efesu.
Přesunuli jsme se dál na jih, do města Kuşadasi. A je to znát, už tu zrají mandarinky.
I-legální Tesco obchod.
Izmirská ulička v oblasti tržišť, ze které jde i ve dne strach.
Izmir. Agora. Je asi zavřeno.
Sutiny hned vedle Agory. Snad je někdy uklidí.
Vstupní brána do pevnosti Kadifekale.
Výhled z Kadifekale. Nalevo „náš“ Hotel Hilton, napravo zábavní park.
Velké mastňácké lodě vypadají odsud jen jako hračky pro děti.
Velká turecká vlajka na Kadifekale.
Plachta s Atatürkem a další vlajky.
Atatürkova socha na koni (místní Václavácké „u koně“)
Hodinová věž Saat Kulesi.
Praha došla, zkuste to za týden.
Dort - Sněhurka a trpaslíci. Safra, není jich nějak málo?
Místní Prátr i Julda Fulda v jednom, jenom trochu málo atrakcí.
Tohle že je ZOO? To si snad dělaj kozy…
Strom kývá pahýly…
Startovní dráha, držte se ve svém pruhu!
Náš autobus do Çeşme. Autobusový terminál Üçkuyular.
Zajímavé mohyly. Je to ale asi jen reklama na přilehlý obchod „Svět kamení“
Prázdná pláž.
"Plážový" pes, který nás pak všude doprovázel.
Někteří lidé se tu řídí doslova heslem: „Můj dům, můj hrad“.
Celkový pohled na hrad v Çeşme.
Socha vojevůdce. Připomíná našeho Žižku (ale ještě když měl obě oči).
Kamenné desky (patrně náhrobky) v areálu hradu.
Zátiší s rezivějícími pozůstatky „zbraní“ v prostorách hradu.
Celkový pohled na záliv z hradu.
Plánek Izmirského metra. Asi se bude ještě rozšiřovat, do roku 2030 má snad jezdit až do Ciğli.
Medůzy, hned na kraji mola.
Agora, celkový pohled zevnitř areálu.
Náhrobky v Agoře.
Zase si z nás Turci dělají kozy…
Hradby na Kadifekale.
Mešita u věže Saat Kulesi. Všude plno vlajek a holubů.
Historický výtah, židovská čtvrť Izmiru.
Výtah v horním patře.
Kočka uvelebená v květináči vedle výtahu.
Výhled z horního patra výtahu.
Výhled z patra s restaurací v našem hotelu.
Pondělí 5.3. Odlet z Prahy
Z letiště do Izmiru
První den v práci
Hotel Hilton, večeře
První týden
Výlet Efes
První neděle v Izmiru
Druhý týden
Výlet Çeşme
Druhá neděle v Izmiru
Třetí týden
CK Rowas doporučuje Katadyn backpack filtry - základní součást outdoorové výbavy - www.katadyn.cz
Задняя частьTurecko - Izmir a okolí 2007ФотоиеPdf для печатиДобавлять собственные комментарииGuestbook
Авторы:
Martin Fiala (Klasik)
Участники:
Martin (Klasik)Vladimír (Vláda)Jiří
Страны описали:
- Турция
CK Rowas doporučuje:
Karavanseráj - Klub cestovatelů, libanonská a indická kuchyně
Obchod s vybavením do přírody
1234567891011
РанееЗатем
Pondělí 5.3. Odlet z Prahy
Letadlo společnosti Lufthansa, kterým jsme odlétali do Mnichova.
Letadlo společnosti Lufthansa, kterým jsme odlétali do Mnichova.
Firma dojednala služební cestu do Turecka, jednalo se o implementaci systému TIMS pro komunikaci s dodavateli pro místní obchodní řetězec představující Tesco, v Turecku se ale jmenuje Kipa. Na místě jsme se od zaměstnanců dozvěděli, že je to tak hlavně kvůli určitému konzervatismu Turků, kteří si na tento název (původně samostatného řetězce) už zvykli, holt dobrá značka má svou cenu všude. Stav prací byl tak někde uprostřed, naším úkolem pro tuto cestu bylo dořešit oboustrannou komunikaci naší aplikace se systémem Tesca, nic dalšího jsme podle smlouvy v podstatě řešit neměli, proto jsme předpokládali, že se budeme moci ve zbylém čase patřičně rekreačně realizovat.
Pěkné pohoří na cestě z Mnichova do Izmiru.
Pěkné pohoří na cestě z Mnichova do Izmiru.
Protože se – jako obvykle – do poslední chvíle jednalo o konkrétních termínech naší cesty, firma zajistila letenky jen prostřednictvím firmy Student Agency, takže komfort a cestovní pohoda byly ty tam. Odlétali jsme sice v 9 ráno, ale sraz na letišti jsme pro všechny případy měli už v 7, což pro mě znamenalo vstávat kolem 5. ráno. To nemám rád, ale pokud to vyžaduje situace, dokážu se, jako v tomto případě, docela přesvědčit. Na letiště jsem si zavolal taxík, poprvé jsem vyrážel na cestu z nového bytu. Chvíli jsem venku stepoval, než se taxikář objevil, pak se omlouval, že ho povolali nějak narychlo, že to dělá jako vedlejšák, což docela potvrzovala konstrukce jeho vozu, něco mezi kombíkem a dodávkou. Vyklubal se z něj nicméně docela příjemný chlapík, kecali jsme jako obvykle o dopravě, čemuž jsem jako obvykle nerozuměl, ale aspoň reč nestála.
A ještě jedna zasněžená hora.
A ještě jedna zasněžená hora.
Zajímavější bylo, když jsem ho ponoukl, ať poví nějakou zajímavou historku s lidma, co vozil, docela mě pobavila jedna, když jednou vezl nějakou nóbl dámu cizí státní příslušnosti, která uměla jen pár slov česky na letiště ve spěchu, protože paní to mělo letět asi za hodinu, přičemž z místa odkud vyjížděli to tam trvá normálně skoro 2 hodiny. Řidič se teda ještě jednou paní zeptal, jestli to chce opravdu stihnout, že jestli jo tak ať se připraví na hodně zběsilou jízdu, paní patrně nerozuměla, ale stihnout to chtěla, takže z ní vypadlo asi jen něco jako „of course“, takže se jelo. Průměrná rychlost byla asi 150 km/h, řidič to krosil a kličkoval mezi auty, paní byla čím dál bledší a ani nedutala. Nakonec to stihnuli (díky tomu že na paní v business class 15 min čekali), když zastavili před terminálem, paní vrazila bez jediného slova řidiči 2000 Kč, vystoupila a začala zvracet. Snad to nakonec ale stihla.
Z Prahy se letělo s německou společností Lufthansa, zasloužilým vrtulákem DHC-8, naštěstí jsme neměli místa vedle těch vrtulí, jeden neví, kdy to ulítne a co pak. Ani jsme moc nečekali na start, do 15 minut jsme byli ve vzduchu, po chvíli se kolečka elegantně zasunula do krytu pod křídly, stoupalo se rychle, ale uši mi ani nezalehly. Poprvé jsem měl s sebou nový foťák, takže jsem fotil přes okénko, protože teď se to hodilo, jako málokdy jsme totiž letěli přes den, v Praze bylo sice pošmourno, ale časem se udělalo docela hezky, skoro bez mraků, při prvním letu toho ale k focení zas tak moc nebylo. Jídlo, které přinesli až hodně po půlce letu, bylo spíš symbolické, vzhledem k délce letu (asi 1 hodina) jsme ale ani nic jiného nečekali, spíš jsem se divil, že ho ještě vůbec roznášeli. Asi po hodině jsme dosedli v Mnichově, tam se přestupovalo už na standardní Boeing 737. Měli jsme na přestup poměrně málo času, takže nás z vrtuláku honem nahnali do přistaveného autobusu, který se rozjel bůhví kam a jel pár minut, pěšky bychom to asi nestihli, nehledě na orientaci. Po vystoupení z autobusu jsme byli nahnáni někam do budovy terminálu, na všech uzlových bodech stáli lidi, co nás naváděli správným směrem podle toho, kdo kam dál cestoval. My měli namířeno do tureckého města Izmir, to leží na nejzápadnějším pobřeží asi uprostřed Turecka v zálivu Egejského moře, nelétá se tam z Prahy přímo (alespoň s Lufthansou v březnu 2007) takže nějaký podobný přestup je vždy nutný. Přestup se zdařil a tak jsme pak letěli asi 2,5 hodiny až do Izmiru. Hned za Mnichovem jsme začali přelétávat majestátní pohoří Alpy, takže z toho mám konečně pár fotek, podstatně lepší než ty Himaláje z letu do Thajska, tam to bylo moc vysoko a proti slunci, nedalo se to skoro fotit. Jídlo bylo tentokrát lepší, odpovídající délce letu, ono snad i v tom travelu se dá na těch kratších letech docela přežít.
РанееЗатем