Letadlo společnosti Lufthansa, kterým jsme odlétali do Mnichova.

Firma dojednala služební cestu do Turecka, jednalo se o implementaci systému TIMS pro komunikaci s dodavateli pro místní obchodní řetězec představující Tesco, v Turecku se ale jmenuje Kipa. Na místě jsme se od zaměstnanců dozvěděli, že je to tak hlavně kvůli určitému konzervatismu Turků, kteří si na tento název (původně samostatného řetězce) už zvykli, holt dobrá značka má svou cenu všude. Stav prací byl tak někde uprostřed, naším úkolem pro tuto cestu bylo dořešit oboustrannou komunikaci naší aplikace se systémem Tesca, nic dalšího jsme podle smlouvy v podstatě řešit neměli, proto jsme předpokládali, že se budeme moci ve zbylém čase patřičně rekreačně realizovat.

Pěkné pohoří na cestě z Mnichova do Izmiru.

Protože se – jako obvykle – do poslední chvíle jednalo o konkrétních termínech naší cesty, firma zajistila letenky jen prostřednictvím firmy Student Agency, takže komfort a cestovní pohoda byly ty tam. Odlétali jsme sice v 9 ráno, ale sraz na letišti jsme pro všechny případy měli už v 7, což pro mě znamenalo vstávat kolem 5. ráno. To nemám rád, ale pokud to vyžaduje situace, dokážu se, jako v tomto případě, docela přesvědčit. Na letiště jsem si zavolal taxík, poprvé jsem vyrážel na cestu z nového bytu. Chvíli jsem venku stepoval, než se taxikář objevil, pak se omlouval, že ho povolali nějak narychlo, že to dělá jako vedlejšák, což docela potvrzovala konstrukce jeho vozu, něco mezi kombíkem a dodávkou. Vyklubal se z něj nicméně docela příjemný chlapík, kecali jsme jako obvykle o dopravě, čemuž jsem jako obvykle nerozuměl, ale aspoň reč nestála.

A ještě jedna zasněžená hora.

Zajímavější bylo, když jsem ho ponoukl, ať poví nějakou zajímavou historku s lidma, co vozil, docela mě pobavila jedna, když jednou vezl nějakou nóbl dámu cizí státní příslušnosti, která uměla jen pár slov česky na letiště ve spěchu, protože paní to mělo letět asi za hodinu, přičemž z místa odkud vyjížděli to tam trvá normálně skoro 2 hodiny. Řidič se teda ještě jednou paní zeptal, jestli to chce opravdu stihnout, že jestli jo tak ať se připraví na hodně zběsilou jízdu, paní patrně nerozuměla, ale stihnout to chtěla, takže z ní vypadlo asi jen něco jako „of course“, takže se jelo. Průměrná rychlost byla asi 150 km/h, řidič to krosil a kličkoval mezi auty, paní byla čím dál bledší a ani nedutala. Nakonec to stihnuli (díky tomu že na paní v business class 15 min čekali), když zastavili před terminálem, paní vrazila bez jediného slova řidiči 2000 Kč, vystoupila a začala zvracet. Snad to nakonec ale stihla.

Z Prahy se letělo s německou společností Lufthansa, zasloužilým vrtulákem DHC-8, naštěstí jsme neměli místa vedle těch vrtulí, jeden neví, kdy to ulítne a co pak. Ani jsme moc nečekali na start, do 15 minut jsme byli ve vzduchu, po chvíli se kolečka elegantně zasunula do krytu pod křídly, stoupalo se rychle, ale uši mi ani nezalehly. Poprvé jsem měl s sebou nový foťák, takže jsem fotil přes okénko, protože teď se to hodilo, jako málokdy jsme totiž letěli přes den, v Praze bylo sice pošmourno, ale časem se udělalo docela hezky, skoro bez mraků, při prvním letu toho ale k focení zas tak moc nebylo. Jídlo, které přinesli až hodně po půlce letu, bylo spíš symbolické, vzhledem k délce letu (asi 1 hodina) jsme ale ani nic jiného nečekali, spíš jsem se divil, že ho ještě vůbec roznášeli. Asi po hodině jsme dosedli v Mnichově, tam se přestupovalo už na standardní Boeing 737. Měli jsme na přestup poměrně málo času, takže nás z vrtuláku honem nahnali do přistaveného autobusu, který se rozjel bůhví kam a jel pár minut, pěšky bychom to asi nestihli, nehledě na orientaci. Po vystoupení z autobusu jsme byli nahnáni někam do budovy terminálu, na všech uzlových bodech stáli lidi, co nás naváděli správným směrem podle toho, kdo kam dál cestoval. My měli namířeno do tureckého města Izmir, to leží na nejzápadnějším pobřeží asi uprostřed Turecka v zálivu Egejského moře, nelétá se tam z Prahy přímo (alespoň s Lufthansou v březnu 2007) takže nějaký podobný přestup je vždy nutný. Přestup se zdařil a tak jsme pak letěli asi 2,5 hodiny až do Izmiru. Hned za Mnichovem jsme začali přelétávat majestátní pohoří Alpy, takže z toho mám konečně pár fotek, podstatně lepší než ty Himaláje z letu do Thajska, tam to bylo moc vysoko a proti slunci, nedalo se to skoro fotit. Jídlo bylo tentokrát lepší, odpovídající délce letu, ono snad i v tom travelu se dá na těch kratších letech docela přežít.

Běžná zástavba na kopcích v Izmiru.

Ještě před přistáním bylo jasné, že tady nejen že už je dávno jaro, ale místní klima se docela blíží počínajícímu létu. Naplno bylo příjemné počasí pocítit hned při výstupu z letadla, takového sluníčka jsme si letos doma ještě neužili, teplo bylo i v prostorách terminálu, skoro jakoby se to tam snad i vytápělo. Imigrační kartu tady naštěstí nevedou, vízum jako Češi taky nepotřebujeme, takže jsme si akorát počkali, až nám po dopravníku dorazí zavazadla a vyrazili jsme odchytit nějakého taxikáře. Spíš to bylo ale obráceně, protože se k nám přimotal takový chlápek, kterého bych podle vzhledu odhadoval na pochybného kšeftaře, ale Vláďa kupodivu nic nenamítal, když nám nabídl přivolat taxi, což taky vzápětí učinil, dokonce to byl trochu větší typ, takže jsme se tam se zavazadly pohodlně vešli. Místo do hotelu jsme jeli přímo do práce (což jsem se od Vládi napevno dozvěděl v podstatě až během cesty). Podle něj se první den měl využít hlavně na nastavení přístupu na síť z našich notebooků. Letiště Adnana Menderese je asi 18 km jižně od města a do práce to bylo dohromady asi 33 km, platili jsme 60 YTL (YTL = Yeni Türk Lirasi = Nová Turecká lira; 1 YTL = cca 15 Kč - březen 2007), což si taxikář dojednal předem, ale v tomto případě to byla i podle Vládi rozumná cena. Cestou jsem udělal prvních pár fotek skrz okénko taxíku zachycujících pro mě úplně nový, do té doby neznámý kolorit. I když bych si to úplně nepřiznal, trochu jsem čekal zaostalejší zástavbu a infrastrukturu, zatím nás ale obklopovalo moderní velkoměsto s vysokými hotely, spoustou bank i čile budovanými celými novými čtvrtěmi s novými bytovými domy pro střední vrstvy. U jedné takové periférie, ve čtvrti Ciğli [čti Čili] se nacházel i supermarket Kipa, ve kterém jsme v jedné z kanceláří měli vykonávat po příštích cca 14 dní práci.

Ve čtvrti Ciğli [čti Čili] se čile staví.

Vždycky, když takhle někam vyrážíme na služebku, snažím se dopředu nastudovat alespoň pár frází z jazyka, kterým se v navštěvované zemi mluví. Turečtina naštěstí používá latinku (od roku 1928, dříve se používala výhradně arabština, resp. její osmanská varianta), a většina písmen se čte stejně jako v češtině, mají ale 6 speciálních znaků, a to: ç (vyslovuje se jako č), ğ (nevyslovuje se, ale prodlužuje předchozí souhlásku, např. ğa se čte jako á), ı (i bez tečky, krátké, neznělé tvrdé y, označované jako tzv. zadopatrové i, vyslovované jen v krku), ö (jako v němčině), ş (jako š), ü (jako v němčině). Všechny tyto znaky existují samozřejmě také v podobě velkých písmen: ÇĞIÖŞÜ. Někdy se uvádí ještě â/Â které přidává neznatelné j předchozí souhlásce, s tím jsem se ale nikdy nesetkal, jedině ve slovníku. Pro správné čtení turečtiny je ještě dobré vědět, že c se čte jako dž, j jako ž a y jako j. Takže teď už budete vědět jak správně číst slova obsahující tyto zvláštní znaky, která se budou občas objevovat v tomto cestopisu.

Žlutá budova obchoďáku Tesco Kipa. V jejích útrobách budeme pracovat. Teda jestli to dopadne…

Při návštěvě Turecka se vám samozřejmě bude hodit i pár základních slovíček: Ano – Evet, Ne – Hayır nebo Yok, Děkuji – Teşekkür ederim, Ahoj – Merhaba, Prosím – Lütfen, Východ / Vchod – Çikiş / Giriş atp. Dobrý slovníček základních frází najdete třeba na adrese www.turecko.cz. Je zajímavé, že v turečtině je několik slov, která se píší nebo vyslovují stejně jako v češtině a někdy mají i podobný nebo dokonce úplně stejný význam (ale někdy i jiný). Za našeho pobytu jsme narazili na několik z nich, některé jsem pak ještě dohledal, patří mezi ně např.: Adam – znamená muž, nebo obecně člověk, Banka – banka, Çay – čaj (původem z čínštiny), Çikolata – čokoláda (původem z indiánských jazyků), Kahve – káva (původem z arabštiny), Kaplan – tygr (zjistil jsem z cedule v ZOO), Kıral – král, Metro – metro (to je ale celkem mezinárodní), Peruk/a – paruka, Sigara – cigareta, takže skoro stejné jako hovorové cigára, Şeker – cukr (zní docela podobně), Višne – višně (také toto slovo pochází z Turečtiny, stejně jako divan, župan, turban, čapka (z şapka), klobouk, tasemnice, jogurt (z yoğurt), paša, salaš, kaftan, čakan, lulka (z lülä), čibuk (z çybuk)). Zajímavě upravená mezinárodní slova jsou ještě třeba: Otel – hotel, Otobus – autobus, Dikkat – pozor, atd. Taky mě zaujalo slovo Araba, které nemá nic společného s Araby, ale znamená automobil; párkrát jsem ho zaslechnul v hovoru Turků na ulici. Pak se mi líbílo ještě třeba slovo Uşak, což je jednak jedno město v Turecku, (v Izmiru jsme ho viděli na dopravních cedulích), a slovo znamená (podle slovníku co jsem tam koupil) původně sluha. Podobně zní taky slovo Uçak, to zase znamená letadlo; když jsme pak jeli s naším tureckým kolegou z Kipy Hakanem autem do Efesu, při spatření malého letadla typu Cessna, kolem kterého jsme zrovna jeli, jsem si jen tak pro sebe bezděčně prohodil: Küçük uçak (malé letadlo – nastudováno před cestou díky programu Rosetta Stone), což ale Hakan postřehnul a začal se zajímat, že znám něco turecky, Vláďa pak dal k dobru historku, jak jsem onehdy v Thajsku pochytil něco z brebentění Thajců v práci a vyjádřil s tím hned nesouhlas, takže si pak dávali přede mnou větší pozor, o čem se baví. V práci jsem pak zase s Hakanem jednou zápasil s adresou našeho webu, která se mu ale jen na jeho počítači vytrvale hlásila jako neexistující, než jsem si všimnul, že má klávesnici kde na místě normálního i s tečkou bylo to jejich ı bez tečky a proto napsaná adresa nefungovala, i s tečkou měli na klávesnici celkem skryté, někde u pravého shiftu, zřejmě ho používají jen málo. I takové zábavné chvilky se dají zažít s Turečtinou :-)

Podzemní parkoviště v Kipě. Nikde ani noha. Natož auto.

Do kanceláří se chodilo přes rozsáhlé parkoviště, zabírající velkou část nultého podlaží supermarketu, podle zkušeností během našeho pobytu se nám zdálo, že je poněkud předimenzované, nikdy tam nebylo víc než pár aut, naplněno max. tak z 5%, asi jsme tu teď opravdu ještě hodně mimo sezónu. Předem jsme zavolali kontaktní osobě, která byla naším styčným důstojníkem po celou dobu, Hakanovi Tokmakovi. Byl to kluk asi jen o pár let starší než já a nás dostal na starost jako první větší projekt. Pracoval zde ani ne půl roku, takže nebyl ve všem úplně jistý a občas trochu zmatkoval a chodil se pak uklidňovat cigaretami. Jinak se s ním dalo ale docela dobře bavit a byl ochotný nám leccos poskytnout. Nejprve jsme začali podnikat kroky k provedení jinak poměrně katastrofického scénáře jak se připojit do naší vnitřní sítě VPN v Praze, ale poté co se veškeré naše pokusy ukázaly jako neúspěšné, požádali jsme Hakana, zda bychom mohli mít z našich notebooků povolenou volnou komunikaci na všech portech, což kupodivu promptně zajistil, přivolal síťového experta, který to s námi poměrně svižně vykomunikoval a nastavil, dokonce nám i zařídil simulaci vytáčeného připojení přes místního operátora, to jsem fakt docela koukal. Nastavení proběhlo teda docela svižně, takže jsme měli i hned ten první den čas na další práci, pro Turky ale nebylo ani co dělat, tak jsme řešili věci z dalších zemí, kterých bylo dost a dost, zvlášť se teď hodně rozvíjel TIMS pro USA, jehož modelový předvoj byl právě Turecká mutace. Trochu paradoxně jsme tak US verzi měli dřív v pokročilejším stavu, než tu Tureckou, ze které měla být odvozená.

Kuřecí šiš kebab (asi). Po konzumaci jídla vás očistí mazlavá žlutá hmota, kterou vám číšník naleje na ruce.

Už asi něco po 6. hod. večer jsme vyrazili zpět do centra města, ubytovat se v hotelu, pochopitelně se všemi zavazadly, která jsme stále měli s sebou celý den v práci. Hakan nám dokonce ochotně zavolal taxík, měl asi nějaké zvláštní konexe; časem jsme ale zjistili, že večer se dá taxík lehce sehnat, na parkovišti před Kipou jich obvykle čekalo hned několik, takže jsme tyto Hakanovy služby časem přestali využívat. Ukázalo se, že tato poměrně brzká hodina asi nebude nejvhodnější k transportu do hotelu, protože jsme se hned dostali do velké dopravní zácpy, takže jsme tu cestu jeli hodně přes hodinu, ráno to do práce bylo běžně jen něco přes půl hodiny. Ubytování jsme měli zajištěné v nejlepším hotelu ve městě Hilton a tomu odpovídaly i ceny, dokonce jsme dostali i pokoje s výhledem na moře, což bylo super. Pokoje jsme měli oba v 25. patře z celkových 32. Vybavení hotelu bylo skutečně na úrovni, jídelnu, všelijaká fitcentra, masáže, bazény atp. jsme ale vůbec nenavštívili, leccos bylo za příplatek a nějak ani nebyla chuť a čas. Stačilo nám, že se můžeme pohybovat v prostorech, které ze všech stran hlásaly „my na to máme“, kde např. v každém patře byly výtahy obložené pravým mramorem s narůžovělým nádechem a na pokojích jsme pak každý měl mj. těžký bytelný stůl s deskou z téhož mramoru, žádná napodobenina, skutečně luxus. Hotel platilo Tesco, takže nás to až tak moc netrápilo, jen jsme museli být schopni zaplatit pobyt nejprve sami, protože se pochopitelně vše vyúčtovávalo až zpětně. Taky si hned na recepci z Vláďovy karty s jeho svolením odebrali rezervační obnos 4000 EUR, rozdíl nám měl být po ukončení pobytu vrácen. Ukázalo se ale, že tato částka je nad povoleným limitem firemní karty, kterou měl na cestovní výdaje, takže musel použít jinou svou kartu (kterou naštěstí měl a ta už měla limit vyšší). Během pobytu si ještě vyřídil dodatečné zvýšení limitu firemní karty, nechal si vrátit částku na tu svou a pak už provedl opětovně rezervaci znovu z té firemní. Před cestou, která byla sjednaná na poslední chvili mi totiž v práci nestačili vyřídit mou firemní kartu, příště ale už budeme platit každý za sebe a na limity snad nenarazíme.

V jiné restauraci, kam jsme pak často chodili na večeři, měli rozhodně větší výběr.

Jen jsme se převlékli a vyrazili na večeři. Cestou taxíkem jsme zaznamenali jednu na první pohled nic moc knajpu, ale sympatické bylo, že vchod byl okrášlen několika hliníkovými sudy místního nejlepšího piva Efes, vkusně sestavených do několika pyramid. Když jsme se blížili, zevnitř bylo rovněž slyšet hlasitou, ale dobrou rockovou hudbu. To vše a navíc podmanivá potemnělá atmosféra interiéru nás zpočátku lákalo dovnitř. Pomalu ještě než jsme se ale stačili usadit k jednomu volnému stolu, přistoupil k nám chlápek, který předtím postával u vchodu a začal nás z nejasných důvodů představovat personálu. Lámanou angličtinou nás začal horečně utvrzovat, že zde nám bude zajisté příjemně a ptal se, co bychom si přáli, obratem k nám postrčil nějaké slečny, které se jaly nám podávat ruce a říkat svá jména.

Pivo Efes.

Pomalu nám začalo docházet, že tady něco nehraje, přestože přes hlasitou hudbu nebylo pomalu slyšet vlastního slova. Když jsme se definitivně utvrdili o povaze tohoto podniku poté, co nám odmítli dát jídelní lístek s výmluvným „No food, sir!“ jsme se jali spěšně tento prostor opustit. Pamětliv pravdivé zkazky, co mi vyprávěl fubu, a sice že jednomu jeho kámošovi po návštěvě tohoto podniku kdesi (v Turecku?) bylo pěkně horko, když po něm nekompromisně požadovali nehoráznou sumu, se kterou mu musela pomoci ambasáda, jinak by ho nejspíš zabili a kterou pak musel dlouho splácet, jsme určitě udělali jedinou rozumnou věc.

Trochu rozčarováni jsme vlezli do prvního slušnějšího podniku, kde bylo možno se najíst, jen pár kroků od toho předchozího. Bohužel tam neměli jehněčí, na které jsem se tak těšil, spokojil jsem se ale i s kuřecím šiš kebabem. Prostředí bylo ucházející, přestože okénko kde se objednávalo, jakoby z oka vypadlo těm známým ze školních jídelen, jen ještě trochu menší. Stůl byl skleněný, jak jsme usedli, přiskočil maník a s dojemnou horlivostí ho pěkně utřel, až drobky od předchozích stolovníků létaly na zem a částečně i na nás.

Stavanger Beer bar. Oblíbená výspa postarších společnic.

Žádný lístek nebyl, anglicky nemluvili a poznali akorát to „chicken“, vypadalo to, že v nabídce mají tak 3 jídla, z čehož jsme si 2 objednali, přinesli je ale docela rychle, asi tak za 15 minut. Další večery už jsme chodili většinou do jedné takové šikovné restaurace, která se nám osvědčila, jen kousek od hotelu směrem k moři. Po dojedení mě čekalo zvláštní překvapení, myslel jsem, že se ten maník chystá odnést talíře ale místo toho je jen trošku odsunul a naznačil, ať natáhnu ruce nad stůl a nalil na ně z lahvičky žlutou mazlavou podivně páchnoucí tekutinu. Vláďa se nedivil a ochotně spolupracoval, už to tu zažil, a říkal, že to je normální, mě to ale trochu zaskočilo. Žádné utěrky nebyly, nezbývalo než počkat až to uschne, ale k mému překvapení to trvalo jen asi něco přes minutu a mohl jsem bez větších obav popadnout foťák, co jsem měl s sebou a odebrat se k odchodu.

Noční panoráma výhledu z hotelu Hilton.

Při této operaci navíc maník celý stůl dost zásadně polil (možná proto že jsem ne úplně přirozeně reagoval, ale vyhnout se tomu zřejmě i tak nedalo) a pak ho zase jako šílenec utíral a leštil, pomalu ještě v době co jsme odcházeli. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

Protože se v práci ještě nic zásadního nedělo, měl Vláďa náladu na ještě jedno pivo Efes, rozhodli jsme, že si ho dáme v malém temném baru „Stavanger Beer“ jen pár kroků od hotelu. Bylo tam možná o něco dražší než jinde, ale atmosféra byla zajímavá, přes skleněné stěny se dalo dívat ven. Život se tady večer moc nezastavoval, spíš naopak. V baru bylo několik dalších lidí, většinou dle oblečení a vystupování šlo zřejmě o lepší střední vrstvy, po několika dalších návštěvách jsme ale usoudili, že se rekrutují převážně z řad žen hodně po 30-ce, trochu nápadněji nalíčených a oblečených, což často stvrzovaly vyzývavými pohledy, které nám co chvíli adresovaly. Slušný podnik aby člověk holt pohledal; nakonec jsme došli k jistě ne nepravděpodobné teorii, že tato klientela zneužívá plánovitě lokality tohoto baru k přilákání potenciálně movitých zákazníků, kteří jsou ubytováni právě v Hiltonu a u nichž je dobrá šance, že sem čas od času zavítají. Pak už jsme se jen vrátili do Hotelu a šli spát, já si ještě chvíli hrál se stativem a fotil noční panorama přes okno svého pokoje.

Snídaně v hotelu Hilton. Seber si co můžeš … dokud to je.

Další pracovní dny budu líčit jen útržkovitě, z pohledu cestopisu nebudou tak úplně zajímavé. Druhý den jsem vstal docela brzo, už kolem 7 hod. ráno, ještě dřív než na kdy jsem si nařídil budík, někdy se mi nechtělo spát už po 6. ráno, časem jsem přišel na to, že za to může nejspíš časový posun v Turecku oproti ČR +1 hod + možná zdejší podnebí a vyšší poloha pokoje v hotelu. V 8 jsme šli jako pak každý den na snídani v 9. patře, která byla zahrnuta v ceně pobytu. Snídaně ve stylu švédských stolů, resp. „vezmi si, co můžeš“ byla vždy dost bohatá, já si skoro pokaždé nabral hlavně různé ovoce a zeleninu a většinou ještě nějaké sladké pečivo.

Snídaňové patro. Dennodenně jsme tu po ránu pečení vaření.

K pití bylo několik džusů, kafe a čaj. Místní specialita byla turecká verze kávy (na prach mletého a dochucovaného cukrem) i čaje (hořkého tak, že si každý rád do něj dal příslušející cukr a podávaného ve speciálních skleničkách s hyperbolickým profilem) které se nám občas zadařilo si objednat od jen sporadicky nachomýtnuvší se obsluhy. Asi po 20 minutách jsme se snídaní většinou skončili a odebrali se před hotel vzít si taxíka, kterých tam vždy čekala celá řada. Cena za jízdu do práce, což bylo asi kolem 15 km, byla většinou 30, spíše však 35, výjimečně i 40 a více lir, což bylo docela hodně a tato položka se nemilosrdně podílela na postupném ztenčování našich úspor, prostředků však zatím bylo dostatek. Ze začátku jsme řidiče nechávali, ať nás vysadí u Tesca, kde uzná za vhodné, časem jsme se ale naučili mu říkat, ať jede rovně přes celé podzemní parkoviště, takže nás vysadil pěkně přímo před vstupem do kanceláří, některým se sice moc nechtělo, protože museli jet přes několik zpomalovacích pruhů, ti nejšikovnější si ovšem poradili i s tím, jednoduše kličkovali tak, aby se pruhům vyhnuli.

Po cestě do práce. Baráčky radost pohledět.

Zajímavé je, že v Kipě mají svou speciální jídelnu vyhrazenou jen pro zaměstnance, a ještě zajímavější je, že se tam nic neplatí, takže když se přiblížil čas oběda, šli jsme to zkusit nejdřív tam. Skutečně ta místnost připomínala ze všeho nejvíc školní jídelnu z dob minulých, včetně vysouvacího výdejního okýnka. Protože to bylo bezplatné, výběr jídel byl dost omezený, v podstatě se dalo „vybírat“ vždy jen ze dvou hlavních jídel, přičemž jedno bylo něco s trochou masa a druhé vegetariánské a taky polévka. Ještě tam byl ale pult, kde se daly nabírat takové věci jako vařená zelenina (nebo co to vlastně bylo – zkusil jsem to jen jednou a stačilo), nějaké pečivo atd., ale i tak celkem nic moc. K dovršení všeho byla pak na každém stolečku připravena velká umělohmotná nádoba s vodou – děkuju, nechci. O původu vody, kterou budu pít, bych chtěl mít raději větší jistotu. I když Vláďa říkal, že např. v Indii jim dávali sice balenou vodu, jenže vlastními „silami“ – ručně zavíčkovanou a nalévanou Krišna ví odkud, takže na to pozor. Jídelna mě teda moc nenadchla, a pokud jsem tam nemusel (na občasné společné obědy), raději jsem se stravoval jinak, byť jsem to řešil třeba jen nákupem něčeho v Kipě. Kolegové ale referovali, že se tam v současné době už vaří asi líp, i když oni mají na jídlo trochu menší nároky a snědí skoro všechno a skoro u všech jídel často tvrdí, že jim chutná, i když by s nimi valná část populace asi nesouhlasila. Někdy nás Hakan nebo i další kolegové pozval po obědě na tureckou kávu do místního Starbucksu v areálu Kipy. To jsem vítal, pak jsem se vždy ještě stavil v Tescu nebo někde jinde koupit něco, čím si spravím po tom obědě chuť.

Naše (dočasné) pracovní prostory v Kipě. Pozor, přísně tajné! (Prý se tu nesmí fotit, no…)

V práci to šlo dobře, docela se nám hodilo, že v podstatě není pro ně co dělat (a že to tak bude, jsme v zásadě věděli už dlouho před příletem), takže jsme měli čas na řešení věcí v jiných zemích, jenže první týden v práci se čím dál tím víc nesl ve znamení našeho čekání na stranu Tesca. Samozřejmě že jsme měli určitou výhodu v tom, že jsme přišli testovat už hotovou a předem otestovanou aplikaci, nicméně i oni měli čas se připravit, před naším příjezdem měli všichni zúčastnění snad měsíc čas na zajištění funkčnosti jejich systému. Jak jsme ovšem časem zjistili (především prostřednictvím Vládi jako vedlejší produkt nesčetných schůzek, porad a jednání), vina nebyla ani tak na straně zdejších lidí, ale Indů, resp. spíše ještě Angličanů, kteří vůbec nekoordinovali práci lidí zde a v Indii, protože se povědomí o celém projektu u nich nějak vytratilo; celou pravdu se už asi nikdy nedozvíme. Každopádně to začínalo být poměrně neúnosné a ke konci týdne byl Vláďa už hodně vytočený a naše setrvání zde bylo hodně hodně nejisté, on sám jednoznačně prosazoval variantu, že odletíme zpět do Prahy a vrátíme se teprve, až bude zde všechno skutečně připraveno. Došlo to tak daleko, že jsme měli už změněné zpáteční letenky na konec prvního týdne, ovšem během dne se kdesi nahoře nakonec přece jen rozhodlo, že zůstáváme, takže se letenky ještě ten samý den zase musely rušit, sekretářka v Praze z nás musela mít opravdu radost. Podle toho jak se měnila z hodiny na hodinu situace s naším odletem, jsem zase já operativně měnil plány na strávení víkendu, pokud by měl nějaký být. Nakonec to dopadlo tak, že víkend samozřejmě byl, pro mě dokonce hned dva, protože oproti původnímu plánu mi byl pobyt zde o týden prodloužen, jako se mi to stalo už dříve v Thajsku. Tento aspekt mi připadá ohledně práce v zahraničí typický; dobře byl zachycen mj. např. ve snímku „Ztraceno v překladu“, ve kterém je i spousta dalších podobných postřehů, o jejichž pravdivosti se na svých cestách často utvrzuji.

Zaměstnanecká jídelna v Kipě. „Chuť“ vydrží báječně dlouho.

Přece jen se mi ale udála přes týden jedna příhoda. Měl jsem s sebou relativně nový foťák, tak jsem se jednou večer po práci, už za tmy, vydal na malou noční výpravu se stativem. Nejdřív jsem chtěl nějak pěkně zachytit ulice a okolí našeho hotelu, to se ale ukázalo jako poměrně nesnadný úkol, protože jsem potřeboval fotit na delší čas a ještě s prodlevou přes 10 sekund kvůli samospoušti (kratší můj foťák bohužel nedisponoval), jenže skoro pořád kolem projížděla nějaká auta a vytvářela mi pak na fotkách rozmázlé šmouhy. Musel jsem si vyčíhat ty vzácné chvíle, kdy se auto teprve zdálky blížilo a těch bylo jen pár. Radši jsem to po chvíli vzdal a šel někam dál. Zamířil jsem k moři, kde jsem si u nábřeží hned na konci ulice, ve které byl náš hotel pořídil noční fotku Atatürka na koni. Musel jsem ale jednat obezřetně, protože se kolem sochy stahovali toulaví psi, jak jsme si všimnuli už ve dne, když jsme každé ráno těmito místy projížděli. Teď v noci jich bylo ale najednou nějak víc, celá tlupa, a co chvíli na mě dost nevraživě vrčeli, takže jsem musel vždy rychle nastavit stativ a pak spěšně utíkat, aby se ke mně nepřiblížili, což bylo při focení a zvlášť teď v noci docela obtížné, nakonec se to ale podařilo. Pak jsem šel po nábřeží směrem doleva. Došel jsem k přístavišti Konak a tam udělal dalších pár fotek. Když jsem fotil takový můstek, který sloužil jako nadchod přes ulici a byl teď v noci pěkně nasvícený, přitočili se ke mně nějací Turci a začali se živě zajímat, co to provádím. Asi tam zatím moc podobně si počínajících lidí ještě neviděli, zvlášť takhle po setmění. Začali dost překotně mluvit turecky, tak jsem na ně vybalil našprtané slovíčko „anlamıyorum“, což znamená turecky „nerozumím“, ale taky mi asi nerozuměli, takže jsme si moc nepokecali. Dál už jsem nešel a otočil jsem to zpět, a pak se vydal od hotelu napravo stejnou ulicí kolem zálivu. Občas jsem se zastavil a udělal pár zajímavých fotek různých zákoutí, které asi běžného turistu moc fotit nenapadne. Při focení restaurace s nápisem Nostalgie (líbil se mi ten „český“ pravopis) se se mnou zase dal do řeči jeden mladý Turek.

Jdeme na kafe spravit si chuť po obědě.

Naštěstí uměl trochu anglicky, tak jsme prohodili pár slov, docela se zajímal o fotografování. Už v těchto místech začínalo být míň živo a zapadlé uličky, kterými člověk procházel, bezděčně navozovaly atmosféru jako stvořenou k zločinu. Radši jsem se proto ještě vrátil na jednu rušnější ulici, kde ale i tak auta skoro nejezdila a platila spíš za pěší zónu. Docela bizarně působila výzdoba a osvětlení některých ulic, které ještě teď, v průběhu března vypadaly jako o Vánocích na Staromáku v Praze. Třeba to byl ale jen pozůstatek po nějaké slavnosti a znamenalo to něco jiného, působilo to ale dost překvapivě. Přišlo mi, že ulička samotná a atmosféra na ní by stála za zaznamenání, takže jsem vytáhnul stativ a jal se nastavovat foťák. Sotva jsem udělal pár fotek, přitočily se ke mně dvě mladé Turkyně, zjevně kamarádky a spustily na mě anglicky, jedna dokonce pak tvrdila, že její maminka je učitelka angličtiny. Zajímaly se o to, co dělám, jak dlouho tu zůstanu a tak všeobecně. Nejdřív to vypadalo normálně, ale když se neměly ani po asi 15 minutách rozhovoru k odchodu, začaly mi pomalu docházet témata a taky to, že jsem přece jen asi trochu sešel z obvyklých tras turistů a narazil patrně na páreček místních uspávaček, i když na to podle oblečení ani moc nevypadaly. Mám pocit, že mě dokonce jedna zvala k sobě domů (celkově to vypadalo, že nejsou úplně střízlivé), takže jsem vše sbalil a s nějakou chatrnou výmluvou se rychle vzdálil. Řekl jsem si, že se teď zaměřím radši na nějaké neživé objekty, se kterými snad nebudou žádné potíže. Po ujití dalších pár set metrů jsem se dostal na samý okraj civilizace, lidí už tu bylo poskrovnu a všude kolem bylo akorát to správné přítmí pro zachycení jedinečných záběrů.

Restaurace Nostalgie.

Našel jsem ideální objekt a začal zase roztahovat stativ a nastavovat samospoušť foťáku, udělal jsem ale jen jednu fotku a najednou se přece jen objevil jeden člověk a šel naprosto neomylně hned ke mně a začal na mě cosi mluvit Turecky, takže jsem pochopitelně nerozuměl ani slovo. Z tónu se ale dalo vytušit, že je něčím rozhořčený, ale moc jsem nechápal, jak bych mu já mohl pomoct. Nakonec to vzdal, ale vypadal dost nešťastně. Trochu rozrušený jsem se sklonil opět k foťáku a začal štelovat další záběr, když vtom na mě ze strany někdo přímo vybafl tak, že jsem málem porazil stativ i s foťákem. Když jsem se otočil, zjistil jsem, že to je nějaký voják v maskáčích a se samopalem přes rameno. Stál za železným plotem a něco na mě ostře křičel. Řeči jsem zase nerozuměl, ale začalo být jasné, proč na mě mluvil předtím ten pán. Asi jsem působil podezřele, přestože mým záměrem nebylo ani fotografování ani jiná záškodnická činnost v souvislosti s vojenským objektem (kterého jsem si předtím v té tmě skutečně vůbec nevšimnul), který ten voják asi hlídal. Z rozrušení jsem se trochu neobratně omluvil a radši se odtamtud klidil, aby mě ještě nakonec nezavřeli, tak úplně klidná země to tu ještě přece jen asi není. Pak už mě nikdo další nezastavil, pro dnešek to už celkem stačilo.

Noční ulička Izmiru s „Vánoční“ výzdobou.

Z každodenních zážitků bych zmínil ještě taxikáře a jízdu auty zde obecně. My jsme si to užili hlavně, když nás vozili taxikáři ve všední dny do práce a zpět. Zvlášť cesty zpět do hotelu, většinou už za tmy byly občas hotové jízdy smrti, jednou jsem měl dokonce podezření, že taxikáře honí nějací mafiáni, protože to krosil hlava nehlava a než aby přibrzdil či zastavil, radši v plné rychlosti najel na úplně jinou silnici a provezl nás pak značnou oklikou, možná že se chtěl ale vyhnout zácpě, protože tam by musel stát a to asi neuměl. Většinou to začalo už po nasednutí otázkou „Turkish music?“, na kterou ale taxikář většinou nečekal ani odpověď a jen si tím legalizoval její puštění.

Noční uličky Izmiru. Nalevo za plotem lze tušit vojenský objekt. Já to ale netušil.

Protože jsme potřebovali schovávat přesné účtenky pro pozdější proplacení, taxikáře jsme na to radši hned upozorňovali, někteří to ale vzali tak, že je potřeba účtenku co nejdřív vyplnit (přestože konečná suma byla závislá nejen na vzdálenosti, která byla vždy přibližně stejná, ale i na době jízdy, která se při častém čekání v zácpách dost měnila), a nečinilo jim problémy zároveň řídit (a to docela rychle) a přitom vypisovat tu účtenku, vrátit nám peníze zpět, volat přitom mobilem a ještě u toho jíst. Když jsme jednou večer takhle jeli s Vláďou do hotelu, taxikář z našeho rozhovoru nějak vypozoroval, že budeme patřit mezi Slovany, zaradoval se a začal se s námi bavit rusky. Tak jsme mu opatrně vysvětlili, že jsme Češi, ale rusky jsme se taky učili, takže pokračovala veselá konverzace v tomto jazyce, plná obtížného vzpomínání na slovíčka, lehce prokládaná angličtinou. V zácpě, která se pak pravidelně dostavovala pár kilometrů od hotelu, poté co taxikář zjistil, že jsme „ti lidi přes počítače“, najednou odněkud vytáhnul ochmataný notebook a podal nám ho s tím, ať se mu na něj podíváme, že mu ho někdo nabízí, jestli je to dobrá koupě, ale zdá se mu, že nějak nefunguje. Když jsem ho zkusil zapnout, po náběhu Windows XP se objevila se jen modrá smrt a jinak nic. Tak jsme mu ho zase vrátili, s tím, že nevíme. Jindy zase třeba taxikář v plné rychlosti (samozřejmě aniž by moc sledoval co se venku děje a jen ledabyle přidržoval volant jednou rukou) začal škrtat zapalovačem a svítit si na hodinky, kolikátého je (aby věděl, co má napsat na účtenku, samozřejmě zase za jízdy). V takových chvílích by si měl člověk vzpomenout na domov, kde jsem se s podobným chováním u taxikářů teda nesetkal, já fakt nevím, co proti nim u nás pořád lidi mají, ať se jedou podívat třeba sem, to pak možná leccos přehodnotí.

Začínáme prohlídku Efesu. Nalevo Hakan, napravo Vláďa.

V pátek během dne jsme se Hakanovi zmínili o našem programu na víkend, a sice že v sobotu chceme navštívit jedno ze známých míst s památkami, Efes, ležící relativně blízko Izmiru, asi 80 km na jih. Hakan se hned nabídnul, že nás tam může odvézt svým autem a že by nám vlastně dělal celý den průvodce. Vláďa nejdřív tak napůl ze zdvořilosti protestoval, ale pak si uvědomil, že místní průvodce co zná jazyk je skutečně poklad, protože s ním si na nás nedovolí různí pokoutní prodavači a další podobná havěť, nebo aspoň ne tolik jako k turistům bez této výhody. Sraz jsme si dali v 8:30 v naší hotelové recepci, takže jsme to měli maximálně pohodlné. Počasí bylo docela slušné, sice jsme občas projížděli místy s mlhou a bylo spíš polojasno, ale to nakonec bylo dobře, jinak by bylo dost vedro, takhle to bylo tak akorát, na začátku jsem měl slabší svetr, ale pak bylo ještě vetší teplo tak už jsem ho nepotřeboval. Do Efesu jsme dojeli za hodinu a kousek, včetně krátké přestávky na jedné benzínce, kde jsem si koupil vodu, ale za celý den jsem z ní pak vypil jen trochu, taky kvůli tomu že byla pořád v batohu, který zůstal v autě, po více jak 3 hodinové návštěvě a pobytu převážně na slunci bez tekutin jsem se na ni opravdu hodně těšil.

Do Efesu proudí i mimo sezónu zástupy lidí.

Ještě před vstupem do areálu památek jsem si na přilehlém tržišti koupil průvodce v angličtině za rozumnou cenu 5 lir, pak jsem ho musel mít pořad v ruce, protože jsem s sebou nic neměl, jen foťák pověšený na krku. Docela nás překvapilo, kolik se tam přišlo podívat turistů, mysleli jsme, že jich tam vzhledem k mimosezonnímu období bude jen pár, ale zrovna s námi se tam nahrnuly davy převážně Japonců, Korejců a několika zájezdů důchodců, což se ukázalo jako problém, protože se nám motali do záběru a museli jsme často čekat na vylidnění. Vzhledem k tomu, že u jednotlivých památek byly informační tabule jen v turečtině a němčině jsem, aspoň já, rezignoval na jejich čtení a překlad a věnoval jsem se hlavně focení, Vláďa byl na tom podobně. Pouze u několika nejzajímavějších exponátů jsem třeba i z výkladu průvodců dalších skupin pochytil, o co šlo, nebo jsme se občas na něco zeptali Hakana.

Celsova knihovna, skoro bez lidí. Na takový záběr se člověk ale načeká.

Po směru prohlídky byl kousek od vchodu malý amfiteátr, pak dál cestou lemovanou zbytky více či méně zachovalých a opravených iónských a korintských sloupů se sestoupilo z mírného kopce až k asi největší zdejší dominantě, Celsově knihovně z roku asi 135 po Kristu, kde bylo uloženo asi 12 000 pergamenových svitků, což jsem se dočetl až později v brožuře, co jsem koupil. Teď jsem si jen představoval, že tam mohli mít možná tak nějaké kamenné desky s vytesaným písmem, aby budova mohla sloužit jako knihovna. Asi 200 metrů od knihovny se nachází další velká pamětihodnost - velký amfiteátr, který má 25 řad a průměr 100 metrů. Divadlo vypadalo poměrně zachovale, ale při bližším zkoumání jsme narazili na místa, kde byly kamenné lavice už hodně rozdrobené, to byly zřejmě jediné původní části, zbytek byl zrestaurován do dnešní podoby. V publikaci, co jsem koupil, jsem se pak dočetl, že už v antických dobách po ukončení používání divadla z něj bylo mnoho kamenů praktičtěji použito na výstavbu okolních budov. Historie se opakuje - ministerstvo kultury na tom bylo tehdy zřejmě podobně jako ta naše dnes.

Detail bájné medůzy na Hadriánově chrámu.

Po zhlédnutí divadla jsme se přesunuli do méně navštěvované části areálu, kam už průvodci turistů své skupinky zřejmě kvůli ušetření času radši ani nevodí. V podstatě se tam nacházela jen místní varianta kostelu Panny Marie, přičemž jako kostel to moc nepůsobilo, spíš jako pár rozpadajících se základů; rezavá informační cedule s plánem půdorysu a několika větami, které se daly ještě přečíst, nám to k představení si původního díla vskutku mnoho nepomohly. Následně jsme se mohli pokochat zajímavou stavbou, resp. spíš zříceninou, kde nepřehlédnutelnou část tvořilo několik hranatých kamenů sestavených „na heslo“ do tvaru pagody s dírou uprostřed tak, že na okolí celek působil dojmem, že se to celé musí co chvíli zřítit už úplně. V publikaci, která byla asi 3 roky stará, jsem ale našel fotku této stavby v úplně stejném stavu, jako byla teď, takže navzdory občasným slabým zemětřesením pozorovaným v těchto končinách to přestála, zřejmě to tam mají fakt dobře přilepené, nebo to vždycky pak zase nakašírují do původní podoby.

Patrně hrobky, naaranžované do pěkného oblouku.

Dál už jsme se zde byli podívat v podstatě jen v muzeu původních vykopávek, které je celé kryté, takže jsme se tam chtěli trochu zchladit, tomu bránilo snad jen to, že si za vstup účtovali vydřidušských 10 lir, ale i tak jsme tam šli, když už jsme tu byli. Exponáty nám ateistům mnoho neříkaly, ale občas se tam našlo pár zajímavějších věcí, jako třeba mozaikovité ornamenty na podlahách apod. Podle toho v jakém byly stavu, se patrně jednalo o skutečně původní vykopávky, spousta pokojíčků s odkrytou střechou a pokřivenými zdmi s freskami s výjevy islámského i křesťanského charakteru, sem tam bylo vidět různé kamenné nástroje a vybavení domu jako třeba stůl, židle apod. U každého významnějšího objektu je informační cedule, bohužel jen v turečtině a němčině. Zjistili jsme, že v němčině je to proto, že celý komplex muzea byl zrestaurován skupinou rakouských archeologů v roce 1999, ostatní vnější expozice byly rovněž spravovány v dřívějších dobách rakouskými experty. Navíc od skončení 2. světové války, kdy Turci začali houfně využívat pracovních příležitostí v Německu, umí hodně dnešních Turků aspoň lámaně německy a v Německu je stále početná Turecká enkláva.

Zblízka to vypadá, že někoho pohřbili zaživa - ale nakonec se dostal ven :-)

Po prohlídce muzea jsme se začali s Efesem pomalu loučit. U stánků jsem si koupil 4 pohledy se speciální slevou za 1 liru a k tomu 3 známky, každou po 1 liře, holt „nechci slevu zadarmo“, spočítané to mají dobře. Hned tam jsme se ještě posadili na něco k pití, já si ale počkal až na vodu co jsem měl v autě, takže jsem si zatím napsal ty pohledy. Když jsme se bavili s Hakanem, přišla řeč mj. na Panenku Marii a to, že zde se poblíž nachází dům označený jedním papežem jako autentické místo jejího posledního spočinutí. Hakan se nám nabídnul, že nás tam odveze, jestli by nás to zajímalo, takže po Vláďově „We are definetly interested“ se jelo. Bylo to na dost příkrém kopci, auto dostalo pěkně zabrat. V samotném domečku ve formě malé rotundy bylo přísně zakázáno fotit, takže kdo chtěl fotku interiéru, musel si koupit pohled nebo nějakou brožuru u nedalekých stánků.

Kde jen Turečtí soudruzi udělali chybu?

Nás to samozřejmě až tolik neoslovovalo, zajímavé mi přišlo hlavně to, že vevnitř u stěžejní relikvie, oltáře s Panenkou Marií je tabulka s textem nějaké pasáže z koránu; ještě si nejspíš musím prožít pár životů, než to pochopím. Kromě stánků tady už nic speciálního nebylo, jenom vlastně ještě taková zeď, na níž byly po celé délce asi 20 metrů do pletiva hustě vpleteny kousky látek, převážně bílé, asi nějaká náboženská tradice; všimnul jsem si i několika papírků s nápisy, patrně přáníčky, třeba v korejštině, dokonce tam někdo přivázal punčochu, nejspíš nějaká prostitutka co si přála vyhnout se pohlavním chorobám.

Turci to tu spíš jen tak udržují v tom chátrání…

Zde jsme strávili jen asi půl hodiny a domluvili jsme se, že nás Hakan zaveze do nedalekého města Kuşadasi (v překladu ptačí hnízdo), ještě asi 30 km jižně od Efesu. Dojeli jsme tam asi za hodinu. Po cestě jsem se dozvěděl, že Vláďovi rodiče v tomto městě shodou okolností byli, ale v době naší totality, někdy v roce 1969. Od těch dob se to tu podle jeho slov dost změnilo. S autem jsme zastavili před bránou oddělující určitý prostor s restauracemi při pobřeží na molu, ohraničený bytelným řetězem. Hakan tam vjel zaparkovat auto, ale já s Vláďou jsme museli vystoupit a počkat zde, jak nás poučil bezpečnostní pracovník, který jinak kontroloval osoby, které se přesto chtěly pustit na území za branou. Když se Hakan vrátil, vstoupili jsme pak všichni do prostoru za branou, takže nás bezpečáci důkladně prohlédli pomocí detektoru kovů, museli jsme nechat projet naše tašky, batohy apod., ba bylo i nahlédnuto do nich. Vláďa pak vyslovil teorii, že zřejmě zpřísnili kontroly od té doby, co zde byl cca před rokem nějaký menší teroristický útok.

Chám Panny Marie. Na kopci kousek od Efesu.

Chtěli jsme si teď dát pozdní oběd, který jsme naplánovali už v Efesu. Chvíli jsme zkoumali nějaké restaurace na molu u pobřeží, než jsme v jedné zakotvili. Přestože byl hlad, nemohli jsme si dlouho vybrat z místních jídel, nakonec nám doporučili „mixed grill“, směs několika mas (kuřecí, hovězí, jehněčí) s oblohou. Zatímco připravovali jídlo, přinesli nám takovou veku nakrájenou na kousky a k tomu nějaké máslo a pomazánku. Nějakou dobu trvalo, než bylo jídlo hotovo, takže to přišlo docela vhod. Po chvíli jsme byli svědky krmení ryb, nějací lidé, patrně kdosi z personálu naší nebo vedlejší restaurace se potřebovali zbavit starého pečiva, takže ho naházeli do moře, prosté ale účinné. Ryby se objevily co nevidět (vděčný motiv k focení), pečivo bylo ale v docela velkých kusech, takže musely počkat, než se rozmočí natolik, aby z něj něco měly. Až po chvíli jsme si uvědomili, že se nejspíš jednalo o tentýž druh veky, kterou jsme právě konzumovali. Ale jinak byla fakt docela dobrá :).

Přesunuli jsme se dál na jih, do města Kuşadasi. A je to znát, už tu zrají mandarinky.

Pomalu nám začínaly docházet turecké liry, takže jsme si šli po obědě vyměnit peníze, konečně jsme se zde k tomu dostali, plánovali jsme to už od rána. Bylo docela stěstí, že jsme s sebou měli Hakana, protože nás zavedl do takové polorozbořené uličky, ve které bychom směnárnu normálně jen asi těžko hledali, a jiná široko daleko nebyla. Kvůli svému umístění na nás nepůsobila moc důvěryhodně, ale transakce proběhla vcelku normálně, raději jsme ale popadli peníze a rychle pryč. Začalo trochu foukat a schovávat se slunce, takže si Vláďa šel do auta pro svetr a my s ním pro další věci (zase jsme samozřejmě absolvovali důkladnou vstupní prohlídku). Hakan nás pak do večera prováděl městem, prošli jsme si bazar i několik normálních obchodů. Když jsme procházeli uličkami, kde se nacházely různé zábavní podniky, které nám chtěl Hakan – Alláh ví proč – ukázat jako něco světoborného, za mě teda nic moc. Nakonec se to ale přece jen vyplatilo.

I-legální Tesco obchod.

Vláďa si v jednom krámku koupil nějaké značkové džíny a my jsme narazili na takový mikro krámek s nápisem Tesco, samozřejmě s naším nadnárodním chlebodárcem neměl nic společného, ani Hakan po rozmluvě s jeho majitelem nám k tomu neřekl nic moc bližšího. Jeho fotku, kterou jsem pořídil, si pak vyžádali všichni Tesco lidi, co ji viděli, včetně docela velkých zvířat; takže kdo ví, zda tam ten krámek dnes ještě stojí, a pokud ano, tak možná už pod jiným jménem :)

Pak jsme se vrátili do centra města, já jsem požádal Hakana, aby mi doporučil nějaký dobrý turecký pop, takže jsme chvilku procházeli obchody s CD, ale nikde neměli to, co mi Hakan nejvíc doporučoval, koupil jsem teda aspoň něco jiného. Docela se mi po celodenním výletu už chtělo na záchod, zeptal jsem se Hakana, kam by se zde dalo jít, šli jsme směrem k pobřeží, kde jsme natrefili na jednu venkovní kavárnu na dohled od moře, tam mi povolili použít jejich toaletu, půjčili mi klíč. Pak jsme si tam dali kafe a povídali si s Hakanem asi půl hodiny. Nakonec jsme se šli ještě chvilku projít po pobřežním molu, bylo tam několik rybářů stejně jako v zálivu Izmiru, nevím ale, jestli mohli reálně takhle u pobřeží vůbec něco chytit, spíš šlo o způsob trávení volného času. Pak už jsme se vydali na cestu zpět.

Izmirská ulička v oblasti tržišť, ze které jde i ve dne strach.

Druhý den, tedy neděli, jsme měli vyhrazenou na prohlídku města Izmiru. Po snídani jako vždy v 8 hod. jsme se vydali pěšky nejprve k přístavišti Konak a odtamtud na přilehlé známé tržiště, kde prý má být takhle po ránu nejrušněji, a seženou se nejlepší věci. Prošli jsme celkem dost uliček, kde se mělo tržiště nacházet, ale velká sláva to teda nebyla, jenom sem tam pár krámků.

Izmir. Agora.

Spíš jsme narazili na ne právě vábná zákoutí města, z některých uliček šel skoro strach, i takhle ve dne. Radši jsme se tedy co nejdřív vydali do Agory (nacházející se vlastně jen kousek od našeho hotelu), kdysi centrálního náměstí s tržištěm z let asi 170 po Kristu, dnes to tu však vypadá spíš jako přehlídka nejrůznějších zbytků rozvalin, hrobů atd. Překvapilo nás, že tu nebyla ani noha, vlastně jsme ani nešli přímo dovnitř areálu a vše pozorovali jen zpovzdálí, zčásti protože jsme přišli ze směru, kde prostředí dost silně kontrastuje s udržovanými vykopávkami pro turisty. Procházeli jsme totiž místy, která vypadala skoro jako blíže neurčené rozvaliny po bombardování, asi jako někde v bývalé Jugoslávii v době neslavných válečných konfliktů. Počítám ale, že se jednalo maximálně o pár desítek let staré „budovy“, kamení a sutiny, poměrně žalostná osudová hříčka kontrastů, ve srovnání s opravdu udržovanými památkami v Agoře; bezděky člověku vytane na mysli nejspíš něco o tureckém hospodářství. Raději jsme se z těchto míst co nejrychleji klidili, prostředí to bylo jako stvořené k nejrůznějším zločinům, místo ostatně sousedilo se začátkem chudinské čtvrti, která se pak táhla dál kam až oko dohlédlo.

Sutiny hned vedle Agory.

Dále jsme měli v plánu navštívit další dominantu města, hrad Kadifekale (pozor, česky to zní sice zajímavě, ale vězte, že se jedná o složeninu Kadife = Sametový + Kale = Pevnost, Hrad). Když jsme se dostali na jednu z hlavních ulic, celkem rychle jsme si stopnuli jednoho taxikáře. Vypadal docela sympaticky, sice se nás po cestě snažil přesvědčovat, jestli nechceme do Agory a třeba do Efesu, naštěstí si nechal vysvětlit, že jsme na obou těchto místech už byli. Jelo se pořád do kopce (celkem logicky) a postupně jsme se proplétali stále členitějšími a užšími uličkami, docela šílenou cestou, taxikář ale obdivuhodně přesně věděl, kudy má právě jet. Rozhodně se cesta taxíkem sem vyplatila, v těchto končinách se pohybovat pěšky bych asi nikomu moc nepřál, navíc se ušetřilo opravdu hodně času, sil i bloudění. Konečně jsme se dostali až ke vstupní bráně hradu, myslel jsem, že taxikář bude muset zaparkovat nekde před ní, místo toho ji ale suverénně projel a tůroval motor do kopce porostlého trávou a nakonec zastavil úplně nezvykle v prostoru poblíž budky, kde jsme si pak zakoupili vstupenky.

Vstupní brána do pevnosti Kadifekale.

S biletářem se dal hned do řeči, asi se docela znali. Taxikář se nejdřív chvíli bavil se svým známým a pak nedal jinak, než že nás bude všude provázet a pak nás odveze domů. V podstatě nám to ale vnutil, vypadalo to, že by ho dost urazilo, kdyby tím, že nás sem dovezl, jeho služba pro nás skončila. Původně jsme mysleli, že na cestu zpět si vezmeme nějaký další taxík, kterých jsme pod branou viděli několik stát (ale právě že docela málo), ale nevěděli jsme jistě, zda tam budou, až je budeme zrovna potřebovat, takže jsme se nechali naším taxikářem přesvědčit.

Výhled z Kadifekale. Nalevo „náš“ Hotel Hilton, napravo zábavní park.

Teprve tady zblízka bylo vidět, že se nejedná ani tak moc o hrad (spíš pevnost, a to bývalou), protože v současné době šlo všeho všudy o kopec, který byl pouze zčásti obehnán hradbou, dalších kamenných prostorů které by se daly označit za místnosti, bylo celkem málo, rozhodně tu nikde nebyl žádný strop, ani by neměl na čem držet. Po prvním prozkoumání prostoru (a vyhnutí se nabízeným cetkám u stánků a od malých čiperů) nás taxikář nasměroval ke schodům vybudovaných možná právě jen pro turisty, po kterých jsme pak vystoupili na vrchol hlavní obvodové zdi. Přestože „hrad“ samotný nemá mnoho co nabídnout, tady nahoře každý hned pochopí co je jeho hlavní devizou a tou je v první řadě výhled. Postupně jsme se procházeli po obvodovém zdivu a měli možnost obdivovat scenérii, která se pod námi rozprostírala široko daleko.

Velké mastňácké lodě vypadají odsud jen jako hračky pro děti.

Bylo to dopoledne, takže na východní straně bylo všechno dost zalité sluncem (společně se smogem), takže tam se moc fotit nedalo, zdivo na tu stranu stejně ale moc nezasahovalo a taky to tam nebylo až tak zajímavé jako na protější straně namířené směrem k Izmirskému zálivu, tam to naopak skoro nemělo chybu, jenom v dálce byly detaily trochu rozmazané dílem mlhou, dílem smogem, ale ne už tak výrazně. Každopádně naše oči to viděly asi o dost lépe než třeba můj foťák, přestože je to lepší kompakt, světelnost jeho objektivu není žádný zázrak. Odsud jsme viděli všechno, co jsme až doteď vnímali jako jednotlivé samostatné objekty a místa pěkně přehledně, v kontextu jejich vzájemného rozmístění. Náš hotel, největší ve městě, vypadal jen jako krabička od sirek, obří výletní lodě, které občas okupovaly záliv, a pyšně se vtíraly do naší pozornosti při každém pohledu z okna hotelového pokoje, teď působily jen jako plastová hračka pro děti. Bylo možno spatřit i Agoru, kde jsme byli před chvílí, z dálky připomínala osamocený řecký ostrov naprosto nezapadající do svého okolí. V dálce napravo zálivu jsem si všimnul nějakého zábavního parku (hlavně kvůli ruskému kolu) a na opačné straně se dala při troše pozornosti vystopovat hodinová věž Saat Kulesi, známá památka na kterou si i místní dost potrpí. Tam jsme se taky chtěli vydat, hned jak skončíme prohlídku zde. K tomu už se docela schylovalo, ještě jsme si zblízka prohlédli tu majestátní tureckou vlajku, která se tu neustále třepotá upevněná na vysokém stožáru, a to tak že je vidět i slyšet jak se hýbe, protože tu fouká ostošest.

Velká turecká vlajka na Kadifekale.

Na vlajky si Turci vůbec hodně potrpí, stejně jako na zobrazování svého uctívaného historického vůdce Atatürka, který před lety sjednotil turecký národ a prosadil spoustu změn, které vedly k dnešní podobě a vnímání Turecka. Atatürk je skutečně všude kam se podíváte, počínaje bankovkami všech nominálních hodnot. Jeho fotka je umístěná nad řidičem v každém autobusu. Když uvidíte sochu, nejspíš bude zpodobňovat právě jeho. Spousta ulic nese jeho jméno, v Izmiru má vlastní muzeum a tak dále. A samozřejmě se taky při procházkách městem setkáte s různými plakáty a transparenty, na kterých ho uvidíte, většinou jsou pořádně velké, klidně 10 krát 20 metrů, i víc. Taková plocha je pak klidně nastálo vyvěšena přes půlku budovy, čímž zakrývá tak polovinu oken. To ale Turkům asi vůbec nevadí, radši budou pracovat při umělém osvětlení než by si tohle odpustili. Trochu mi to připomnělo způsob, jakým uctívají v Thajsku svého krále, tam je to ale dovedené k ještě větší dokonalosti; neexistuje tam snad rodina, která nemá fotku krále pověšenou i v nejzapadlejší chatrči v džungli. Turci mají ale aspoň tolik soudnosti, že nezobrazují svého Atatürka jako 25 letého jinocha, ale většinou tak kolem padesátky, s jasně patrnými vráskami a ulízanými vlasy. Sochaři si s tím musí asi užít.

Plachta s Atatürkem a další vlajky.

Ale zpět na Kadifekale. Ta vlajka tam na kopci byla zatím asi největší, co jsem tu viděl, odhadem tak 15 x 10 metrů. Zatímco Turci s vyvěšováním vlajek nemají problém, u nás při vzpomínce na povinné vyvěšování hlavně ruských vlajek k tomuto panuje, počítám, docela antipatie, ale i s nacionalismem v dobrém slova smyslu to nemáme zatím moc zažité, to už ale asi těžko někdo jen tak změní, mně osobně to teda ale ani nechybí. Taxikář s námi nebyl úplně pořád, čekal na nás teď u auta, když jsme se tam po prohlídce vrátili, ještě jsme se kousek prošli po povoleném území, uprostřed prostranství zela jáma, ze které vystupovaly zchátralé zdi, obrostlé mechem, zřejmě pozůstatek bývalého zázemí pevnosti, dnes ale připomínající poněkud zlověstné katakomby. Chtěli jsme jít ještě kousek dál, ale taxikář nás i přes jeho omezené komunikační schopnosti lehce ale nekompromisně upozornil výmluvným „Problem!“ na to, že tam nesmíme. Jelikož jsme byli dopředu informováni o tom, že se zde můžou vyskytovat nějaké nekalé organizované skupiny (Hakan nám dokonce návštěvu Kadifekale přímo nedoporučoval), ani jsme neprotestovali. Nakonec jsem se chtěl ještě vyfotit s hradbami v pozadí – chtěl jsem, ať mě vyfotí Vláďa ale taxikář i přes Vláďovy chabé protesty nedal jinak, že nás vyfotí spolu a v zápětí to taky realizoval.

Atatürkova socha na koni (místní Václavácké „u koně“)

Pak už jsme teda s taxikářem odjeli a řekli jsme mu během cesty, že bychom chtěli k Saat Kulesi a tam se s ním už fakt rozloučíme. Cestou se s námi snažil bavit, ale jeho angličtina byla dost omezená a naše Turečtina nijaká takže se nikdo moc nedozvěděl, když to zpětně srovnám tak jeho angličtina byla vlastně hodně dobrá, protože později jsem se u místních setkal skoro výhradně jen s Turečtinou nebo jen několika málo slovy v angličtině, chudák se chtěl asi pocvičit a my jsme to nepochopili. Ukázalo se ale, že není až tak nevinný jak se celou dobu snažil působit. Před vystoupením z auta totiž teprve došlo na placení a to byl teprv „problem“. Patrně za to že se nám po celou dobu věnoval (přestože se jednalo dohromady o slabé 2 hodinky, a možná proto že podle sebe asi hlídal, abychom se nesetkali s nebezpečím), si naúčtoval nehoráznou sumu, myslím asi 60 lir, chvíli jsme se s ním dohadovali, nakonec mu myslím Vláďa vrazil 50 lir a naštvaně jsme bez rozloučení chvatně opustili jeho taxík. Na chvíli nám to docela zkazilo den, hned po výlezu z auta mi padl zrak na sochu nějakého zdejšího bojovníka s pistolí v ruce, a přestože se považuju za mírného člověka, takřka pacifistu, v tu chvíli jsem si živě představil, co by se s ní a tím taxikářem dalo dělat.

Hodinová věž Saat Kulesi.

Chvíli jsme se vzpamatovávali, chodili po náměstí a užívali si dopolední ospalosti města mimo turistickou sezónu. Chtěli jsme vyfotit hodinovou věž, ale čekali jsme, až odletí ta spousta holubů, která se v prostoru kolem ní zrovna „uhnízdila“ – ti jsou snad všude. Mysleli jsme si, že co se týče karambolů, máme na nějaký čas vybráno, ale jak se vzápětí ukázalo, spletli jsme se. Věž jsme vůbec nestihli vyfotit (tím mě zpětně dost naštval, hned pochopíte kdo), protože se k nám přitočil takový menší Turek a hned na nás spustil poměrně vycvičenou angličtinou: „Hello, my friend! Where are you from?“ Když jsme se – ještě trochu zmateni příhodou s taxikářem – neprozřetelně prořekli, že jsme „from Czech republic“, chlapík vesele pokračoval: „I know! Ahoj! Jak se maš?“. (Jakási parafráze hlášky z filmu Borat, který jsem ale viděl až mnohem později.) Docela nás tím překvapil, češtinu, byť primitivní bych od Turka opravdu nečekal (Později mi bylo jasné, že by nás Turek určitě podobně překvapil, i kdybychom uvedli i jinou jakkoliv obskurní zemi včetně např. Grónska).

Praha došla, zkuste to za týden.

Začal se s námi bavit, převážně už v angličtině, nejdřív obecně ale pak už mu šlo o to nás přesvědčit, abychom šli s ním do jeho krámku s koženým zbožím a suvenýry, že si nemusíme ani nic koupit, ale třeba by se nám mohlo něco líbit. Vláďa by normálně takové pozvání razantně odmítnul, ale Turek byl fakt neodbytný a Vláďa si uvědomil, že by teď potřeboval dárek pro ženu a třeba kožená bunda by se pro ten účel docela hodila. Takže jsme šli. Cestou Turek nepřestával brebentit a vše co chvíli kořenil slovy: Ahoj, Jak se maš, Čeko - I know, you my friend apod. Po asi 10 minutách jsme dorazili do toho krámku. Naštěstí se nejednalo o žádný stánek někde na tržišti ale na zdejší poměry dost rozlehlý skutečně kamenný krámek napevno zapuštěný v budově. Turek, který nás přivedl, nás de facto předal personálu (muž za pultem a jeho příručí) a sám se držel v pozadí a časem se vytratil úplně, nejspíš nahánět další zákazníky. Turek za pultem se snažil na nás působit stejně vstřícně a taky nás ujišťoval, že má rád čechy a zkoušel nás rovněž ohromit slovy jako Ahoj, apod. V jednu chvíli na nás zničehonic vybafnul slovo, které znělo jako „rosak“. V první chvíli jsme nevěděli, jestli se mu nepřipletlo do taháku z češtiny nějaké cizí slovo (takhle s krátkým pravopisem mi vytanulo na mysli v té chvíli pouze jméno planety čarodějek z Rosaku ze ságy Duna Franka Herberta), ale nakonec z toho vyplynulo, že u něj byl údajně nedávno nakupovat náš krajan, známý herec, dabér a moderátor, Jan Rosák. To mi přišlo docela zvláštní, že budou Turci znát třeba naše mezinárodně známé sportovce by se dalo čekat spíš, odkud vzali ale zrovna tohle jméno, to je celkem záhada, takže to skoro nasvědčovalo tomu, že se tam zmiňovaná osobnost skutečně stavovala, i když kdo ví, Turci jsou vynalézaví, jak jsme se mohli v budoucnu ještě několikrát přesvědčit. Když jsme si popovídali, chvíli jsme dělali, že se jen tak koukáme a nic koupit nechceme, bystrý prodavač ale vytušil, že jen u toho patrně nezůstane.

Dort - Sněhurka a trpaslíci. Safra, není jich nějak málo?

Já jsem si už při cestě sem tak nějak dal dohromady, že kožená bunda by byla docela dobrá věc, co si přivézt z Turecka, a nakonec docela praktická, takže jsem tam už šel s poměrně jasným přesvědčením ji koupit. Takže jsem na ně vyrukoval s požadavkem na černou koženou bundu mé velikosti, čehož se oni velice rychle a ochotně chopili. Začali předvádět (jako zřejmě už po bůhvíkolikáté) svůj nacvičený cirkus: asistent prodavače mi ochotně vnutil jednu bundu, prý z jakési čerstvé várky, vyrobené z antilopí kůže, která se nemačká, nenamáčí a nehoří (kdyby mohl, asi by tvrdil třeba i že se neušpiní, ani když v ní spadnu do bláta). To všechno ale začali oba ziskuchtiví podnikavci bryskně demonstrovat. Nejdřív kroutili rukávem tak dlouho, až bunda vypadala jako z reklamy na hubnutí, pak ji nechali zase rozmotat a předváděli, že se skoro nemačká (museli ji, pravda, nejdřív několika cvičenými gesty rukou trochu uhladit). Dále ji jeden z nich držel tak, aby se vytvořil dolík, do kterého druhý nalil ze sklenice vodu, a první pak s bundou trochu zahoupal, aby se voda rozlila do více míst; vodu z bundy pak slili do hadru a ukazovali mi zblízka, že je prý jako suchá, resp. že odpuzuje vodu, mně přišla ale stejně trochu vlhká, no třeba myslel, že na žhavém tureckém sluníčku určitě rychle uschne, já ji budu nosit nejspíš ale u nás na jaře a na podzim, snad by teda aspoň mohla vydržet ty naše přeháňky, aby se nakonec ještě nerozpouštěla ta barva. Divácky nejvděčnější atrakce ale měla teprve přijít, ano, tušíte správně, jednalo se o zkoušku ohněm. Bundu jsem si musel za asistence obléct, a pak jeden z turků škrtnul zapalovačem a začal plamenem přejíždět pod rukávem bundy. Zeptal se „You burn?“ a já: „Yes“ (začalo to fakt docela pálit), on: „You see, You burn, but jacket no-burn!“. Zřejmě jsem ale nesouhlasil dostatečně přesvědčivě, takže se to celé opakovalo, ještě asi dvakrát. Teprve až mně skutečně skoro hořela ruka, byl Turek spokojen. Bylo teda fakt, že bunda nehořela, ale kdo ví, jakým sajrajtem ji napustili, doufal jsem, že ji nebudu muset po dosloužení nakonec nechat zlikvidovat jako nebezpečný odpad nějakou odbornou firmou.

Místní Prátr i Julda Fulda v jednom, jenom trochu málo atrakcí.

Nyní došlo na dohadování o ceně, já jsem ale neměl s sebou ani moc peněz, takže jsem mohl jedině usmlouvat na nízkou cenu nebo nekoupit vůbec, což mě trochu uklidňovalo, že mě nemůžou natáhnout. Cenu určili v eurech (asi pro naši lepší představu), ale začali na nehorázných 250 euro (tehdy cca 7000 Kč). Cenu zobrazovali na kalkulačce, aby nedošlo k omylu (vida, i zde se ujímá praxe známá např. z Thajska, ale třeba i od „našich“ Vietnamců). Velice dlouho jsme se dostávali na přijatelnou úroveň, v průběhu smlouvání jsem jim ale radši rovnou řekl, že na to nebudu asi mít a že budu muset přijít jiný den, s čímž kupodivu neměli ani moc problém, asi jsem působil důvěryhodně. Nakonec se mi podařilo cenu stlačit na rozumných 100 euro. Nechtěl jsem ale odejít, aniž bych přece jen něco koupil, takže jsem koupil sadu koření, čajů a ještě nějaké drobnosti. Mezitím Turci nelenili a předvedli nám ještě několik věcí, mj. taky takovou dřevěnou krabičku, která obsahovala kromě normálního úložného prostoru navíc skrytou schránku, ke které se dalo dostat jen složitým postupem a sám Turek to musel několikrát zkoušet, než se mu to povedlo. Tohle nebylo zrovna to, pro co bych měl uplatnění a při představě, že nějakou důležitou schovanou věc budu chtít po letech někdy vyndat a protože bych do té doby postup určitě zapomněl, musel bych to celé kvůli tomu nejspíš asi rozmlátit, mě to definitivně odradilo od koupě. Protože jsem přece jen něco koupil, o něco ochotněji mě propustili, Vláďa si mezitím koupil myslím tu bundu pro manželku a pak jsme konečně odešli.

Tohle že je ZOO? To si snad dělaj kozy…

Trochu nás tam přece jen zdrželi, takže byl akorát tak čas na oběd, zašli jsme tedy do jednoho nedalekého krámku, kde jsem si dal nějaké mleté rolky (köfte), něco jako u nás známé čevabčiči. Pak jsme se vrátili do hotelu, Vláďa byl trochu naštvaný a asi i trochu unavený, tak už nikam nešel, já jsem ale po chvíli odpočinku vyrazil do města, využít volné odpoledne. Chtěl jsem si hlavně prohlédnout park, který byl vidět shora z Kadifekale. Hned kousek od hotelu jsem si náhodou všimnul cedule jedné cestovní kanceláře; nejdřív jsem nevěděl, co mi na ní připadá povědomé, když jsem ale přišel blíž, zjistil jsem, že to je nabídka zájezdu do Prahy, pro Turky samozřejmě exotika.

Strom kývá pahýly…

Hakan mi pak v práci přeložil, že ten nápis DOLDU znamená vyprodáno – tak to potěší, že je o nás i tady zájem. Cestou jsem narazil na krámek s různými potravinami, kde měli mj. automat na mletí kafe, tak jsem si nechal semlít čerstvou jako dobrý suvenýr (pravá turecká káva má taky svoje zvláštnosti, i když ji pravda asi nebudu odborně připravovat v džezvě) a rovnou celé kilo, ať je na rozdávání a chvíli to vydrží. Batoh jsem měl pak provoněný od kafe, až jsem musel dávat bacha, aby mě někde nepodezírali z transportu drog. Pak jsem se ještě vydal kousek směrem ke Kadifekale, do mírného kopce, ulicí lemovanou obchody a náhodou jsem narazil na krámek, kde měli za výlohou vystavené dorty se zajímavými motivy, např. fotbalové hřiště, válečná bitva, mimino, Sněhurka a sedm trpaslíků apod. Jak jsem si je začal fotit, hned se ke mně přimotal jeden ze zaměstnanců krámku, zval mě dál a něco brebentil turecky, čemu jsem nerozuměl. Já nechtěl, ale nedal jinak, tak jsem musel jít dovnitř, načež otevřel velkou lednici, co měl za pultem a začal z ní vyndávat postupně několik dalších dortů a ukazoval mi je, ať si je vyfotím. Myslel jsem si, že bude chtít, abych nějaký koupil, ale to naštěstí nechtěl, možná si chtěl udělat jen levnou reklamu. Radši jsem si ale v tom krámku něco malého koupil, a sice baklavu, což je taková jejich národní specialita, jsou to plátky snad listového těsta proložené medem a další sladkou hmotou, je to ale děsně sladké, takže když k tomu nemáte něco kontrastního k pití, třeba kafe, je lepší se do toho hned nepouštět, jako třeba v té chvíli já, navíc jsem se tím děsně zapatlal, tak jsem se musel jen utřít do kapesníku ale chtělo to umýt ruce a to jsem neměl kde, tak jsem to musel zatím nějak přežít.

Pak už jsem se vydal směrem k parku, kam jsem došel asi za půl hodiny.

Startovní dráha, držte se ve svém pruhu!

Součástí parku byly různé atrakce jako ruské kolo, strašidelný zámek atd. a jeho velkou část zabírala zoo, tam jsem se taky chtěl podívat. Hned po vstupu se prošlo alejí vysokých a asi i dost starých palem, které sem docela patří, dál už se vyskytovaly i jiné druhy, na jednom místě měli dokonce jen takové skoro suché kmeny bez větví, to nevím proč byly tak zdevastované, každopádně to vypadalo, jakoby se na nich vyřádila pražská správa zeleně, ty se s tím taky zrovna nepářou a uříznou strom nebo keř až skoro úplně u země (nebo ve stejné výšce jako vedlejší živý plot), asi aby příště měli míň práce, tady na to možná už taky přišli. Zoo jsem si prošel (bylo tam vstupné, ale asi jen 1 lira nebo možná i míň), měli trochu chudší zastoupení druhů, ale to základní jako žirafy, slony, tygry, medvědy apod. jste tady mohli najít, jen mi přišlo, že mají družbu s nějakou kozí farmou, koz tam měli celkem požehnaně. Pak jsem prošel zbytek parku, objevil jsem třeba něco, co možná byla dráha pro inlajnisty (ale možná taky jen pro běžce), obepjaté branami z oněch suchých stromů, navíc odborně zkroucenými tak, aby tvořily tunel. Bylo tam třeba i jezírko s lodičkami ve tvaru labutí, různé sochy a skulptury a taky hodně zvláštních kamenných laviček-sedátek, samozřejmě nemohla chybět socha vizionáře Atatürka zpodobňující ho při jedné z vášnivých politických debat. Pak už jsem se takřka za soumraku vydal zpět do hotelu.

Ještě v neděli večer, resp. spíš v noci přiletěl do Izmiru Jirka Horák, kolega z pobočky v Chrudimi, se kterým jsem tu měl být pak až do konce pobytu. Jirkova cesta sem byla docela dobrodružná, a to to byla jeho vůbec první cesta letadlem v životě. Ještě když byl v Česku a my tady, někde v Japonsku se stala nepříjemnost s tím stejným vrtulovým typem letadla, se kterým jsme letěli z Prahy do Mnichova. Před přistáním piloti zjistili, že se jim nevysunuje přední kolo podvozku, takže po několikahodinovém kroužení kolem letiště, aby se vyčerpalo co nejvíc paliva a minimalizovalo se riziko vzniku požáru se při následném přistání dosedlo s předkem letadla přímo na ranvej a při brzdění odletovaly od trupu hrozivé jiskry, nakonec to ale dopadlo dobře a nikomu se nic nestalo, ani nezačalo nic hořet. Tenhle typ letadla pak postupně letecké společnosti z letů stahovali, ale Jirka s ním z Prahy ještě letěl, takže to byla první okolnost, která nebyla právě příjemná. Navíc v tom nebyl ještě moc zběhlý a hned mu odložili let z Prahy do Mnichova kvůli mlze, na přestup v Mnichově měl jen 45 minut a letadlo z Mnichova už žádné zpoždění nemělo, takže mu uletělo. V Mnichově mu říkali, že musí počkat do dalšího dne, protože dnes už nic do Izmiru neletí, naštěstí věděl už z Prahy, že letí další spoj z Berlína, takže se mu nakonec podařilo vyjednat letenku do Berlína a odtud pak dále do Izmiru. Navíc nevěděl, jestli mu dorazí taky kufry, protože se takto letělo se dvěma nezávislými společnostmi, ale naštěstí to proběhlo v pořádku; nakonec dorazil do hotelu až před půlnocí a cesta mu celkem zabrala asi 15 hodin. Vzhledem ke zpoždění projektu v Tescu, kvůli kterému jsme tady byli, bylo jasné, že tady zůstaneme asi o týden déle, takže jsme na Jirku už docela čekali, protože s sebou přivezl i tučnou zásobu eur, které budeme postupně měnit na zdejší liry podle potřeby. Hodil se proto hotelový trezor, který byl na každém pokoji, i když já jsem s ním měl jednou problém, nešel otevřít, zrovna když jsem potřeboval nějaké větší peníze, takže mi tam poslali maníka, co to pak asi hodinu spravoval. Protože už bylo nutné vyměnit si další liry, hlavně aby bylo na taxíky na příští týden, další neděli ráno před prohlídkou Izmiru jsme s Jirkou pak vyrazili obejít směnárny. Nějak mě totiž popadlo, že přece nepřistoupíme na ten zlodějský směnný kurz, který měli v našem hotelu, kde jsme si už předtím z nedostatku času a fantazie vyměnili minulý týden s Vláďou. Myslel jsem, že nebude problém najít nějakou směnárnu, kterých bývá v městech této velikosti a navíc takhle v centru dostatek, jenže ani po půl hodině procházení městem jsme na žádnou nenarazili, to by teda mohli ještě zlepšit. Pak mě napadlo ještě obejít banky, ale zjistili jsme, že v neděli mají všechny zavřeno… taky fajn. Nakonec jsme ještě zkusili aspoň jeden další hotel, kde byla taky směnárna, tam byl ale skoro stejně nevýhodný kurz jako v tom našem a ještě se nějak moc neměli k tomu, aby nám vyměnili, prý je to služba jen pro ubytované hosty. Takže jsme se s nepořízenou vrátili pěkně zpět do našeho hotelu a vyměnili tam, bohužel jiná snadno dostupná možnost nebyla. Vláďa pak myslím v pátek odletěl, takže jsme měli s Jirkou víkend pro sebe. Během týdne nebylo moc času vymýšlet, kam se o víkendu vydat, až ke konci jsme se zeptali Hakana a ten nám dal pár tipů, z nichž jsme vybrali letní turistické letovisko Çeşme.

Náš autobus do Çeşme. Autobusový terminál Üçkuyular.

Podle instrukcí Hakana jsme vyrazili taxíkem na autobusové nádraží Üçkuyular, je to trochu složitější slovo na výslovnost ale taxikář to kupodivu pochopil a asi za půl hodiny jsme byli na místě. Celkem snadno jsme pak našli budku, kde jsme koupili dva lístky do Çeşme (v překladu znamená jméno města kašna) a pak jsme šli najít autobus, který stál u cedule s nápisem Çeşme a pro jistotu jsme se přeptali, jestli tam fakt bude zastavovat, což nám řidič horlivě potvrzoval.

Zajímavé mohyly. Je to ale asi jen reklama na přilehlý obchod „Svět kamení“

Asi půl hodiny čekání, než bude autobus připraven k odjezdu, jsme si zkrátili procházkou po okolí, nic moc tam ale nebylo, jenom taková divná skulptura s nějakými revolucionáři na jednom kopci. Když jsme konečně vyrazili, začal v autobuse překontrolovávat cestujícím jízdenky k tomu speciálně určený člověk a po čase nám rozdal každému vodu v kelímku, abychom netrpěli na trati žízní. Nevím, jestli se taky někdy pak střídal s řidičem ale po dobu naší cesty ne, takže jako práce to docela jde, ale asi jen když člověku stačí málo.

Prázdná pláž.

Asi za hodinu a půl jsme dorazili do cíle. Tedy, konkrétně jen do čtvrti Alaçatı, na (dnes již označovaný jako starý) autobusový „terminál“, odkud to byl, jak jsme později zjistili, ještě řácký kus cesty do „centra“ Çeşme, kde se nacházel mj. zdejší známý hrad, který jsme chtěli navštívit. Píšu terminál v uvozovkách, protože se skutečně jednalo jen o takový plácek s prašným povrchem, kam by se všehovšudy vešlo asi 10 menších autobusů a kde jsme při příjezdu byli sami. Škoda, že jsme se hned po vystoupení z autobusu trochu líp nerozhlédli po okolí, hned za rohem byly asi 4 místně proslulé větrné mlýny (všimnuli jsme si jich až na zpáteční cestě při krátké zastávce na stejném místě), o kterých jsem dopředu taky něco četl a chtěl je vidět, po cestě jsme pak už žádný nezahlédli, jen jakousi upoutávku na ceduli. Údajně tu totiž pořád docela slušně fouká vítr, což místní podnikavci prezentují v brožurách jako devizu, která vám v každém ohledu zpříjemní pobyt, kdy se už nebudete pařit jako na jiných plážích ale necháte se ovívat zdejším nikdy neutuchajícím vánkem; že jde na některých místech často o docela nepříjemný fukejř, vám ovšem samozřejmě cpát nebudou. Za našeho pobytu, přestože byl teprve začátek března, se ale místní vítr choval slušně a v podstatě jsme ho ani nevnímali.

"Plážový" pes, který nás pak všude doprovázel.

Po cestě jsme viděli ulice takřka bez projíždějících aut, míjeli jsme hodně podobných baráčků, které vypadaly vesměs dost opuštěně a sloužily nejspíš jen jako dočasná letní sídla. Kdyby naši (nebo i odjinud) bezdomovci věděli, že je to tady po velkou část roku prázdné a nikdo to nejspíš nekontroluje, určitě by se sem houfně nahrnuli, musel by to pro ně být hotový ráj. Některé baráčky byly ale i hodně honosné, s velkou zahradou, třeba i s kaktusy a palmami a některé vypadaly skoro jako hrady, určitě by si každý vybral podle svého gusta. Nevěděli jsme vůbec, jak je to ještě daleko do nějakého centra, ale zatím jsme se rozhodli jít pěšky; ono nám ani nic moc jiného nezbývalo, nikde ani noha, natož auto, co by nás mohlo svézt. Ušli jsme možná tak 3 km, ale náznak civilizace byl stále v nedohlednu. Došli jsme k moři na pláž, kde jsme si chvíli fotili tu prázdnotu, člověku se jen těžko chtělo uvěřit, že se sem za pár měsíců rozjedou davy turistů z celého světa.

Někteří lidé se tu řídí doslova heslem: „Můj dům, můj hrad“.

Voda v moři byla krásně průzračná, přestože kousek odtud do ní ústil takový nepříjemně páchnoucí kanál. Vydali jsme se tedy od něj raději pryč, směrem k hotelu Sheraton, poblíž něhož jsme zahlédli plážového povaleče. Když jsme přišli blíž, zjistili jsme, že to je vlastně pes, co se asi rád sluní na písku. Když nás zaregistroval, chvíli pózoval našim foťákům, ale když jsme šli od něj dál, zvednul se a už se od nás nehnul. Nevím přesně, co očekával, neměli jsme totiž nic zvláštního k jídlu, jen to po čem by pes neštěknul, ale držel se nás hodně svědomitě. Mysleli jsme, že se ho zbavíme, když se přesuneme z dosahu pláže, ale to jsme se spletli, coural se stále za námi dál i po ulicích. Už vůbec nevím, kde se nám ho podařilo setřást, snad se unavil, protože jsme ušli určitě několik dalších kilometrů a stále jsme neviděli nic, co by mělo charakter centra města. Už to trvalo dost dlouho a začali jsme docela pochybovat, jestli se ještě dneska takhle vůbec někam dostaneme a taky jestli se nějak rozumně dopravíme zpět do Izmiru. Když jsme došli do míst, kde byly přece jen nějaké krámky, šli jsme do jednoho z nich zeptat se na další cestu, protože už to začínalo být dost kritické. Podle nápisu na krámku se jednalo nejspíš o nějakou malou cestovní kancelář, takže jsme čekali, že by nám tam mohli pomoct. Uměli ale jenom lámaně anglicky a moc jsme se od nich nakonec nedozvěděli, snad jen, že je to ještě poměrně daleko a není dobrý nápad tam jít pěšky, ale prý tam jezdí nějaké dodávky. Když jsme odcházeli, patrně kvůli našemu přízvuku na nás zahlaholili ješte „Auf Wiedersehen!“, jak už víme, Turci německy umějí často lépe než anglicky. Po čase jsme konečně narazili na takovou širokou silnici, která dávala tušit, že povede kamsi do centra, to se však stále ani v dálce nerýsovalo. Už nás to začínalo dost štvát, když vtom kolem projela taková menší dodávka, a z nápisů na ní jsme i my tak nějak vytušili, že je určená pro převoz lidí po městě. Nevím, do jaké míry to byla pravda, ale jisté bylo, že nám zastavili a rádi nás za cca 1 liru svezli někam dál, kde už se to začalo docela hemžit lidmi.

Celkový pohled na hrad v Çeşme.

Konečně jsme se tedy dostali do centra, resp. jemu poblíž, protože jsme ještě stále moc netušili, kde přesně jsme a kam půjdeme dál. Pozitivní ale bylo, že tam kde jsme zastavili, zároveň byla i nástupní stanice pro cestu zpět do Izmiru, což jsme si radši hned ještě ověřili. Vydali jsme se pak podél nejširší silnice dál, která asi nejspíš povede někam dál do centra. Po cestě jsme uviděli několik restaurací, a protože se blížila doba oběda (spíš už teda bylo tak 13 hodin), zamířili jsme do jedné z nich, která vypadala slušně, navíc se tam dalo najíst pěkně ve stínu pod markýzou. Měli tam pár místních jídel, já jsem si dal döner kebab, docela ušel. Už při čekání na jídlo se kolem našeho stolečku začaly motat nějaké místní toulavé kočky a koukaly, jestli jim něco nedáme. Když nám donesli jídlo, tak už přímo začaly loudit, mňoukat a jednou se mi dokonce jedna opřela tlapkami o nohu, aby se vytáhla blíž ke stolu, to když jsem to už nevydržel a kousek jídla jí obětoval. Samozřejmě pak ale pokoj nedala a čekala víc, naštěstí brzo nic nezbylo. Kupodivu se za námi pak netáhly jako ten pes, tady asi mají víc příležitostí se občas nabaštit.

Socha vojevůdce. Připomíná našeho Žižku (ale ještě když měl obě oči).

Teď už byl čas se konečně přesunout do samotného centra města resp. hlavně ke hradu, je otázka, jestli se to dá nazývat centrum, když je na břehu moře. Ke hradu to odtud už byla skutečně jen krátká procházka. Hrad, resp. pevnost byl zbudován už ve 14. stol. a dále rozšířen v 16. stol. dynastií Ottomanů. Cestou ke hradu jsme minuli sochu sultána Hasana Paši se lvem a opodál několik rezavějících kanónů. Pak taky sochu sedícího vojevůdce v přilbě, která mi stylem připomínala naše Husity. Vedle byla s okolím poměrně hodně neladící divná sci-fi skulptura ze zeleného plechu, možná to měla být kašna, nevím, účel objektu se dal podle toho patvaru jen těžko odhadovat. Podle informací na internetu dnes nabízí hrad prohlídku muzea zbraní. Po vstupu do areálu pevnosti jsme zjistili, že průvodce by se tady asi nevyplatil, i kdyby nějakého nabízeli – vnitřek totiž tvořilo všehovšudy jedno větší nádvoří a kromě věží v rozích obvodových zdí tu vlastně nebyly žádné místnosti, jen velké otevřené prostranství kde bylo čas od času ponecháno na pospas zubu času a povětrnostním vlivům pár zbytků „zbraní“ které byly zastoupeny zejména všelijakými rezavějícími koly a podobným haraburdím, o jehož účelu se člověk díky většinové absenci nějakých popisků a vysvětlujících tabulek mohl jen dohadovat.

Kamenné desky (patrně náhrobky) v areálu hradu.

Povalovaly se tam ale třeba i mlýnské kameny, různé amfory, kusy kamenných sloupů atd. Hlavně se ale člověk dost často setkal s deskami s vytesanými nápisy v arabštině. Těch tady bylo asi nejvíc, škoda že jsme neměli moc ponětí, proč jich tu měli tolik a k čemu to vše bylo určeno, možná jako náhrobky, a všude jen ta arabština, tak z toho se taky nic nepozná. Aspoň jsme při prohlídce areálu narazili i na jedno docela zachovalé dělo v patrně funkčním bytelném dřevěném postroji na kolečkách, i s koulemi pěkně srovnanými do pyramidy. Jinak toho pevnost už moc nenabízela, udělali jsme pár fotek a vrátili jsme se zpátky do zátoky, nad kterou stojí.

Zátiší s rezivějícími pozůstatky „zbraní“ v prostorách hradu.

Protože jsme už nevěděli, co by se tady dalo ještě vidět, radši jsme se začali starat, jak se dostaneme zpět do Izmiru. Vrátili jsme se teda až tam na tu stanici, odkud měl prý odjíždět v určitý čas autobus, chtěli jsme stihnout ten, co jel už asi za 45 minut. Když jsme tam dorazili, zbývalo nám čekat už jen asi 15 minut. Pak jsme jen s mírnými jazykovými problémy koupili lístky. Autobus skutečně s malým zpožděním dorazil a následně jsme se už rozjeli směrem k Izmiru. Zase asi za necelou hodinu a půl jsme dojeli do cíle. Tentokrát to bylo možná ještě o něco rychlejší, asi jsme vyfasovali průbojnějšího řidiče.

Celkový pohled na záliv z hradu.

Dorazili jsme zase na autobusové nádraží, ze kterého jsme ráno vyjížděli. Nebrali jsme si ale taxíka, teď už jsme mohli být v klidu, že jsme v civilizaci a nedaleko hotelu, měli jsme ještě spoustu času, tak jsme to chtěli dojít pěšky. Co zprvu vypadalo jako pěkná procházka a slibovalo vyhlídku příjemně stráveného odpoledne, se s ušlými kilometry a ubývajícími silami postupně měnilo na menší noční můru. Kdyby se šlo aspoň podél něčeho zajímavého a pestrého a bylo si občas kde odpočinout třeba na lavičce, ale cesta, kterou jsme se vydali, představovala strašně úzký chodník, který ubíhal podél nekonečné zdi s plotem, za kterou byl notabene vojenský prostor a na opačné straně hned jezdila auta a jinak široko daleko nic. Tak jsem si aspoň skrz ten plot vyfotil stíhačku, co tam měli na podstavci, i když se to asi nesmělo, dokud jsem na to měl ještě sílu.

Plánek Izmirského metra. Asi se bude ještě rozšiřovat, do roku 2030 má snad jezdit až do Ciğli.

Vůbec nepochopím jak a za jak dlouho jsme vlastně doklopýtali někam dál, kde už to vypadalo o poznání líp a konečně jsme si mohli odpočinout na dřevěných prknech, která se rozprostírala široko daleko podél menšího zálivu, kde jsme viděli zase několik rybářů a vyfotili si nějaké racky. Už to nebylo tak úplně daleko a teď by se to už dojít dalo, ale zrovna jel nějaký autobus, tak jsme se šli taky jednou svézt, jindy už nejspíš nebude příležitost. Nevěděli jsme sice, kam přesně autobus jede, ale podle cedule se jménem čtvrti měl namířeno někam do centra směrem k našemu hotelu a kdyby se po cestě nějak víc odklonil, tak se přizpůsobíme. Když jsme viděli, že se blížíme k hotelu a autobus asi dál pojede pak už někam pryč, vystoupili jsme. Bylo to náhodou kousek od stanice metra Çankaya, co je nejblíž hotelu, tak jsme si řekli, že se tam taky podíváme. Pro vstup na nástupiště vlaků metra se musí projít turniketem, do kterého si musíte v automatu koupit žeton ve formě speciální mince, jednu jsem si nechal na památku, což je dobře, protože dnes už tam ty mince nemají. Dnes jsme se ale vozem metra zatím nesvezli, jen jsme se podívali na nástupiště, počítali jsme, že bude ke svezení příležitost ještě zítra. Pak už jsme se vydali zpět do hotelu.

Medůzy, hned na kraji mola.

V podstatě jsem s Jirkou absolvoval totéž, co minulý týden s Vláďou. Nejdřív jsme se nějakou dobu jen tak procházeli po nábřeží, kolem lodí obehnaných pneumatikami aby se neotloukly, minuli jsme skupinku Turků, sedících na židlích blízko okraje mola, jak notně dýmají z vodních dýmek, takže jsme si při procházení kolem říkali, že tu máme vlastně na chvíli vodnici zadarmo. Bylo docela zajímavé, že se hned u břehu a v té asi celkem studené vodě vyskytovalo v některých místech úplně neskutečné množství medůz.

Agora, celkový pohled zevnitř areálu.

Zastavili jsme se u sochy Atatürka na koni. Pak jsme zamířili opět do Agory. Tentokrát tam ale uvnitř už bylo dost lidí, takže jsme to i celé obešli a vešli po zaplacení vstupného správnou cestou dovnitř. Před týdnem nebyla určitě otevřená ani ta vrátnice. Konečně jsme měli možnost si to tu vše pořádně prohlédnout zblízka. Jednalo se samozřejmě o rozvaliny, jakých jsme viděli v Efesu bezpočet (a to honosnějších a v lepším stavu), ale i tak to bylo pěkné. Zajímavé byly třeba desky s arabskými nápisy, podobné jaké jsme viděli v pevnosti v Çeşme, ale zde byly skutečně vsazené do země jako náhrobky, takže k tomu účelu skutečně patrně sloužily. Jinak se všude povalovaly různé kusy kamenných sloupů, jejich hlavic a dalších součástí chrámů apod., nutno říct, že často poměrně dobře uspořádaných, i když se našel i všelijaký pelmel, ale i ten by nějaký archeolog mohl shledat možná naprosto přehledným. Na jedné ceduli bylo uvedeno, že Agoru pomáhali rekonstruovat v roce 2004 francouzští archeologové, určitá místa (třeba patice bez příslušných sloupů) ale dávala tušit, že prostor pro další úpravy tu ještě je. Přišlo nám to zkrátka s rekonstrukcí tak napůl cesty, ale možná už to takhle zůstane, kdo ví.

Náhrobky v Agoře.

Prohlídku Agory jsme tedy měli ukončenou, ještě jsem si vyfotil ceduli jednoho obchodu s pro nás zajímavým nápisem „Koza tekstil“, asi jenom náhoda, ale kdo ví, třeba tu dělá do konfekce nějaký člověk s českými kořeny, pan Koza. Pak už jsme šli shánět taxík, který nás doveze zase na hrad Kadifekale. Hned za branami Agory postávalo zrovna několik žlutých taxíků a my si prostě vybrali jeden z nich. Řidič hned ochotně souhlasil, když jsme mu řekli, že chceme zavézt na hrad. Asi za 20 minut jsme byli na místě. Zase se nabídnul (resp. nám vnutil, to už známe), že nás pak odveze dál do města. Tentokrát dokonce nečekal u vozu, ale šel přímo s námi jako průvodce. Když ale zjistil, že se zdržujeme na některých místech při focení apod. docela dlouho, zase se pak kamsi vytratil. Výhled byl asi stejný jako minule, pěkný, ale už jednou viděno, zvlášť s tak krátkým časovým odstupem, aspoň pro mě. Celkově jsme zde strávili asi jen půl hodiny.

Zase si z nás Turci dělají kozy…

Teď už byl čas posunout se dál, takže nás taxikář dovezl zase na náměstí k hodinové věži Saat Kulesi. Když došlo na placení jízdného, nezapomněl si samozřejmě naúčtovat poplatek za zvláštní služby, takže nás čekalo stejné „překvapení“ jako minule. Chvíli jsme se dohadovali, ale s těmihle lidmi je potíž, nakonec jsme mu zase nechali jako správní Češi-ateisti za skřípění zubů značně nekřesťanskou sumu.

Hradby na Kadifekale.

Dopředu jsem Jirku upozorňoval, že tady u věže asi narazíme na různé nadháněče místních obchůdků, a skutečně na sebe nedali dlouho čekat. Zatímco mě Jirka fotil s věží v pozadí, ani jsme nestačili pořídit snímky úplně podle představ, a už se k nám jeden přihnal. Myslel jsem, že tu najdu toho, co minule, abych mohl jít a koupit za už předem složitě vyjednanou cenu, ale tohle byl bohužel úplně jiný, takže mě to martyrium čekalo znova. Techniku ale používal takřka stejnou, v jeho slovníku, když jsme na sebe práskli, že jsme Češi, bylo „Ahoj“, „Jak se maš“ apod. V obchodě samém si nás navíc pak snažil morálně naklonit ještě ochmatanými obrázky s našimi známými fotbalisty. Nejdřív si nás posadil do křesel a demonstroval podle jeho vlastních slov tradiční tureckou pohostinnost tím, že nám donesl dva šálky pravé turecké kávy. Pak jsem si začal zkoušet bundy, zase jsem si musel nejdřív vybrat vhodnou velikost a typ. To chvíli trvalo, a tak začali zpracovávat i Jirku, i když je od začátku upozorňoval, že si nic koupit nechce a že kůži „nemá rád“.

Mešita u věže Saat Kulesi. Všude plno vlajek a holubů.

Tomu Turci ale nechtěli věřit (resp. nechtěli nechat potenciálního zákazníka odejít bez placení), takže do něj furt hustili, aby si něco zkusil. Když všechny modely, které na něm přes jeho chabé protesty vyzkoušeli, vytrvale odmítal, zeptali se ho na oblíbenou barvu a přímo ho vyzvali, ať si řekne jakoukoliv barvu, která se mu bude líbí, a takovou bundu mu hned nabídnou. Aby se jich zbavil, nazdařbůh prohodil, podle jeho úsudku nejnepravděpodobnější barvu, co ho zrovna napadla, a sice růžovou. Nejdřív byli trochu v rozpacích, ale jeden z nich pak hbitě odběhnul a během minuty byl zpět – hádejte třikrát – ano, s růžovou bundou! (Teď to vypadalo, že to bude mít Jirka těžké, já mu moc pomoct nemohl, jelikož jsem se dusil smíchy a měl jsem co dělat, abych se udržel na nohách a neválel se po zemi. Nakonec z toho nějak vybruslil, musel ale ještě podstoupit ukázku kabelek, kožených tašek a pásků. I to se mu nakonec podařilo odmítnout. Když jsem si vybral pro sebe tu bundu, čekala mě zase důkladná předváděčka vlastností toho snad až kosmicky technologického počinu (přestože zase tvrdili něco o antilopí kůži a čerstvé dodávce), která zahrnovala obligátní odolnost proti zmačkání, vodě a ohni. Hned jsem se cítil líp. Došlo ale na dlouhotrvající smlouvání, výchozí cenu nasadili zase na něco přes 200 euro. Boj byl tentokrát snad tvrdší než minule, jednu chvíli jsme jen tak seděli proti sobě (resp. obklíčeni davem stále méně příjemných Turků) a dlouhé vteřiny si koukali vzájemně do očí bez jediného slova. Já jsem ale byl rozhodnutý odejít bez bundy, pokud cenu nesrazí na rozumnou výši, akorát jsem tak úplně neměl sílu se zvednout a jít, ono to vlastně z toho našeho obklíčení ani moc nešlo. Když viděli, že na žádnou cenu, kterou nabízeli, nekývnu, nakonec se přece jen smířili se 100 eury, které jsem pořád tvrdošíjně prosazoval. To byl asi nějaký jejich strop (či spíše dno), níž už se fakt jít nedalo. Ještě nastala ale jedna komplikace, a sice že bunda co jsem si vybral, měla trochu delší rukávy, ale prý není problém je hned zkrátit.

Historický výtah, židovská čtvrť Izmiru.

Turek ovšem ve slovníku slova jako hned vlastně nemá, a pokud ano, tak mají většinou oproti běžným zvyklostem trochu posunutý význam. Turci vymysleli další strategii. Zatímco budu čekat na úpravu rukávů, zavedli nás do dalšího spřáteleného obchůdku se suvenýry (který prý patřil tatínkovi toho Turka, co s námi jednal o ceně), kde si určitě vybere i Jirka, obchodnický duch se jim zkrátka nedá upřít. Tady už Jirka kapituloval a nakonec po smlouvání (které mu šlo hůř než mně) si vybral zboží dohromady za 120 lir. Měl ale bankovky jen ve výši 150 lir, a protože prodavač „neměl“ nazpátek, přibalil mu výhodně ještě jeden krám prý v hodnotě 85 lir, ale s těžkým srdcem mu ho jako příteli věnoval za pouhých 30 lir – no nekupte to! Mě zase nakonec uvrtali do malé vodní dýmky za snad 40 euro (liry jsem už skoro neměl a i eura jsem si musel ještě půjčit od Jirky), přestože jsem tady už nic kupovat nechtěl, ale jinak by nás snad ani nepropustili.

Výtah v horním patře.

Když jsme konečně opustili ten obchůdek, chvatně jsme se vzdálili, aby je nenapadlo nám ještě něco dalšího vnucovat. Obtěžkáni zbožím jsme se vraceli zpět do hotelu a po cestě jsme si jenom pozvolna uvědomovali, co za „kšeft“ jsme to právě udělali a jak nás úspěšně oškubali. Trochu jsme si spravili náladu rychlým obědem a pak jsme vyrazili opět do města, s cílem navštívit historický výtah, což je jedna z trochu opomíjených atrakcí Izmiru, kterou jsme ale měli už dávno vyhlídnutou a teď byl ideální čas ji navštívit. Abychom si zkrátili cestu, rozhodli jsme se použít metro, takže jsme šli nejdříve na tu stanici, kde jsme se byli podívat včera. Bohužel směrem, kterým jsme potřebovali, jelo metro už jen jednu stanici (pak už se moc odklánělo z námi předpokládané trasy), ale i tak jsme něco ušetřili. Jeli jsme tedy ze stanice Çankaya do stanice Konak, což byla myslím předposlední stanice v tom směru. Po výstupu jsme byli trochu překvapeni, kde přesně byl výlez z metra, a sice kousek od hodinové věže. Naštěstí jsme si s sebou už prozíravě vzali jen nepatrné množství peněz na nejnutnější výdaje, abychom odradili další případné neodbytné prodejce, protože kde nic není, ani Turek nebere. Zatím se ale naštěstí o nás nikdo nezajímal, přesto jsme radši rychle vyrazili pryč z tohoto exponovaného místa předpokládaným směrem k cíli naší výpravy.

Kočka uvelebená v květináči vedle výtahu.

Nevěděli jsme totiž moc přesně, kde se ten výtah vlastně nachází, jen podle kusých informací z internetu, zjištěných během týdne. Mapu Izmiru jsme neměli, takže jsme šli jenom podle toho mála, co jsme měli opsané. Cestou jsme narazili na takový umělý vodopád, kamenná stěna porostlá vegetací a po ní stékala voda, která se z nádrže pak zase asi čerpala opět někam nahoru, aby to fungovalo. Aspoň nás to trochu osvěžilo. Když jsme šli už tak 20 minut a nic podobného výtahu nebo spíš nějaké věži, ve které se pravděpodobně nachází, nebylo v dohledu, zkusili jsme se zeptat na cestu nějakých lidí. Zastavili jsme jednoho Turka, ale ten neuměl anglicky. To mu ale nevadilo, to základní, že hledáme „historical elevator“ pochopil a hned s tím sběhl k několika svým kamarádům a asi 5 minut se o překot dohadovali. Pak nám jeden z nich, co uměl asi 3 slova anglicky, ukázal, abychom šli někam do kopce po schodech směrem do výše položených ulic, a tam na to musíme určitě po pár stech metrech už narazit. Tak jsme teda šli. Atmosféra začala houstnout, dosud relativně známé a přívětivé prostředí civilizované ulice se začalo rázem měnit na místo s tak trochu cikánštějším rázem. Všude oprýskané baráky s tu a onde vypadanými kousky cihel a střešních tašek, izolepou spravovanými okny a s těžko popsatelným smradem šířícím se všude kolem. Cestou jsme ještě potkali početnou tlupu toulavých koček právě se vyhřívajících na střeše. Ale jinak to docela šlo, jenom bych se tady už radši nerad někoho ptal na další cestu. Ještě jsme teda chvíli bloudili, naštěstí aniž bychom na sebe upoutali něčí nežádoucí pozornost a nakonec jsme přece jen zahlédli takovou věž, která asi byla to, co jsme hledali. Odsud ze strany ulice byla skutečně dost těžko k nalezení, pokud nevíte kam přesně jít. Tento výtah vysoký asi 50 metrů nechal postavit v roce 1907 zámožný židovský bankéř Nissim Levy, aby usnadnil přístup lidí a zboží do výše položených ulic, obývaných tamní židovskou komunitou.

Výhled z horního patra výtahu.

Koupili jsme lístky na cestu nahoru (které platí i na následnou cestu dolů) za směšných 0,25 liry a postavili se do fronty na výtah. Už při čekání nás docela překvapilo, jak je výtah technicky konstruován. Očekávali jsme kabinu aspoň na úrovni výtahu ve Strojimportu nebo nějaké jiné normální výškové budově, když pak ale přijela skupinka vracející se dolů a otevřel se vnější kryt kabiny, vykoukly na nás nejprve úplně stejné dveře jako od výtahu v nějakém předrevolučním paneláku, a po otevření i vnitřních dveří a vyhrnutí lidí ven bylo možno obdivovat i všelijaké čmáranice na stěnách, které rovněž odkazovaly na interiéry našich vzpomínaných výtahových kabin. Když jsme pak jeli nahoru, museli jsme se na sebe s dalšími cestujícími pěkně namáčknout, asi abychom neplýtvali kapacitou výtahu a ti u předních a i zadních dveří si museli dávat pozor, protože kabinka, jak se ukázalo, vlastně ani vnitřní dveře neměla a po dobu jízdy kolem ubíhala holá stěna. Skutečně docela zážitek.

Výhled z patra s restaurací v našem hotelu.

Nahoře byl skutečně pěkný výhled, jak slibovaly nejrůznější průvodce. Dohlédli jsme k našemu hotelu a ještě mnohem dál. Vyfotil jsem si tam několik fotek na panorama. Ve 3 hodiny odpoledne toho dne bylo celkem ideální počasí na focení, jen všudypřítomný opar (smog?) na obzoru byl zde i tentokrát. Škoda že jsem si nevšimnul pořádně altánku ve výklenku na jedné straně kousek od horního patra výtahu, protože odtamtud by se dala věž pěkně celá zabrat, aby bylo vidět, jak vlastně vypadá, zepředu to přece jen tak nevyzní. Nahoře je pak taky kavárna, ale tam jsme nešli, nechtěli jsme se zbytečně zdržovat a utrácet. Pohled přímo dolů by mohl svádět sebevrahy, ale mají tu zábradlí a naopak to tu zde platí spíš jako místo pro zamilované páry, kde často muž požádá svou nastávající o ruku. Před odchodem jsme ještě zaregistrovali kočku, která se uvelebila v květináči s nějakou okrasnou dřevinou jako v pelíšku, který byl hned vedle dveří do výtahu. Na zpáteční cestě jsme prošli náhodou kolem tureckých lázní. To mě lákalo od začátku, ale teď už nebude kdy tam zajít, tak snad někdy příště. Pak jsme dál ještě zabloudili do takového areálu, o kterém jsme po čase usoudili, že to bude nějaká škola jen pro ženy, protože na velké bronzové plastice byly znázorněny jenom ženy a nad nimi pak mužská postava, což byl asi Atatürk, jeho velký portrét společně s tureckou vlajkou byl pak opodál zavěšen přímo nad jedním vchodem, kde byl nápis, který znamenal asi: střední škola (gymnázium) pro ženy. Později jsme se dočetli, že škola byla založená už roku 1923 a vznikla pod záštitou organizace dívčích škol založené roku 1915 v Londýně. V areálu teď o víkendu nikdo nebyl, na nádvoří byl kupodivu volný přístup a nikdo nás odtamtud nevyháněl, ale přece jen jsme se pohybovali v prostředí určeném jen pro ženy, takže jsme se raději zase spěšně vytratili.

Když jsme se přiblížili zase k hodinové věži, raději jsme zabočili do postranních uliček, kde jsme si ještě trochu prošli jedno z místních známých tržišť. Tentokrát jsme si ale dávali setsakramentský pozor, aby nás někdo nenalákal k nějaké nevýhodné koupi, nebo nás ve zmatku přímo neokradl. Vše ale proběhlo v pořádku a nic zvláštního se nedělo, jen jsme snad koupili pár věcí v rozumné cenové relaci. Nakonec, když jsme dorazili do hotelu a dali si věci na pokoje, rozhodli jsme se ještě zkusit vyjet nahoru do vyšších pater hotelu do restaurace, co tam je a přes okna se pokochat vyhlídkou. Nejdřív na nás tamní personál koukal trochu nedůvěřivě, ale když jsme ukázali kartičky coby klíče od pokojů, tak se upokojili a nechali nás volně se pohybovat, i když měli zrovna oficiálně zavřeno. Udělali jsme pár fotek, při pohledu ven bylo vidět, že jsme ještě stále níž než vrchol Kadifekale, což bylo z výhledu z hradu samotného předtím vlastně jasně patrné, odtud už to ale nevypadalo jako takový rozdíl. Když jsme se nabažili výhledu, vrátili jsme se zase do svých pokojů. Teď už nás čekal jen příští týden v práci a pak cesta domů.

Už se toho moc nestalo. Snad jedině příhoda s lodí. Už jak přijel Jirka, řekli jsme si, že bychom si nějaký den mohli zkrátit cestu mezi hotelem a prací lodí. Funguje tu totiž trajekt, který pravidelně pendluje mezi přístavišti a jedna jízda stojí zlomek toho, co dáváme za cestu taxikářům (lístek byl myslím za 1,5 liry), navíc když víte, kdy to přesně jede, dá se na tom ušetřit i čas, protože loď jede přímo, a i když pomalu, je na druhé straně určitě dřív. Protože při cestě do práce bychom museli jít přesně na čas a hlavně po výstupu na druhém břehu bychom tak jako tak museli ještě část cesty dojet taxíkem, což by cestu do práce dost zkomplikovalo a o nějakém ušetření by se pak dalo diskutovat, rozhodli jsme se pro opačnou cestu až odpoledne z práce zpět do hotelu. Problém byl, že se to dalo těžko načasovat, navíc se nám moc nepodařilo zjistit, kdy lodě přesně odjíždějí, takže jsme si vzali jednou večer taxíka z Ciğli jen do přístaviště Karşıyaka, které bylo asi jediným rozumným bodem pro cestu lodí zpět. Taxikář se trochu divil, ale zastavil nám, za jízdu chtěl asi jen 15 lir, což tak nějak odpovídalo. Šli jsme na blind, takže než jsme přišli na to, kde prodávají lístky, a vystáli si krátkou frontu, zjistili jsme, že do stanice Pasaport, odkud bychom to měli k hotelu nejblíž, dnes už nic nejede, takže jsme museli jet do stanice Konak, ale i to se dalo ještě pak dojít. Museli jsme čekat ještě asi skoro půl hodiny, protože předchozí loď před nedávnem právě odjela a intervaly jsou tak něco kolem půl hodiny. Mezitím jsme zjistili, že takhle na večer od moře docela dost fouká, což je znát hlavně když s sebou na to nemáte připravené oblečení a máte jen krátký rukáv, jako tenkrát my, takže chvílemi byla docela kosa. Nikam jsme se moc schovat nemohli, leda do prostor kde prodávali lístky, ale tam to nevonělo moc vábně, žádné lavičky nebo něco na co by se dalo sednout v okolí taky nebylo, tak jsme se jen tak procházeli, abychom se aspoň trochu zahřáli. S těžkou taškou s notebookem v ruce to ale i tak nebylo nic moc. Pak se začala konečně blížit naše loď společnosti Alaybey, oproti jiným lodím zde trochu menší, ale i tak docela velká. Zapnula zpětný chod kvůli brzdění, což dělalo strašný kravál a navíc se z ní začal linout příšerně černý kouř, což chvílemi budilo dojem, že hoří, ale bylo to asi normální, jenom byl pak ten čmoud všude dost cítit a člověk se ho chtě nechtě musel i trochu nadýchat, když chtěl nastoupit, což jsme vzápětí učinili. Kromě kouře byla pak celou cestu odněkud cítit taky nafta, kterou byla loď poháněná. Sedělo se na takových tvrdých prknech, a i za tu chvíli to tlačilo, navíc to trochu houpalo, takže jsme se radši jen tak procházeli po palubě, kde to šlo, i když moc prostoru jsme tam neměli. Trochu nás aspoň uklidňovalo, že kolem lodi bylo zavěšeno dost záchranných kruhů, kdyby něco, radši jsem si ale jako neplavec přál, aby nic. Asi za 25 minut jsme se dostali na protější břeh, pak ale ještě chvíli trval přistávací manévr, takže celkově cesta trvala asi 30 minut, což je na tu vzdálenost slušné. Pak jsme ještě museli z Konaku dojít pěšky k hotelu, což byl ještě kus cesty, že odsud jezdí metro nás v tu chvíli ani nenapadlo nebo možná ano, ale nechtělo se nám cestu ještě komplikovat, ani jsme nevěděli, jestli je v tuhle dobu ještě v provozu. Celkově to teda byl spíš zážitek jednorázového charakteru, moc času jsme neušetřili, jen trochu peněz, kdyby to mělo být pravidelně, muselo by se to vychytat. Podle dlouhodobého plánu se do roku 2030 chystá obchvat celého Izmirského zálivu, snad i metrem, tak bude pak třeba transport jednodušší a za hubičku, otázka je jestli to my ještě kdy využijeme. Tak se na to můžete těšit aspoň Vy.