Pizza napůl v restauraci Primmo Ammore, Scafati

Tak jsme se jednou na jaře po beachi na Domynu bavili s Pavlou a Luzinou o nízkonákladovkách a napadlo nás podniknout dobrodružnou akci na prodloužený víkend - za dobrou cenu a někde v teple.

Výhled na Vesuv škvírou v plotě od arény, Pompeje

Termín jsme vytipovali na konec září, kolem sv. Václava. Já nikdy nebyl v Řecku, a tak jsem sháněl letenky na jakýkoliv řecký ostrov, ale marně. Jediné relativně levné letenky (4400,-) jsem objevil do Neapole, který mám spojený se zprávami o nezvladatelných horách odpadků. V Itálii jsem nebyl dál než v Římě, a tak zvědavost zvítězila. Šlo jen o to, dát dohromady lidi a trochu se na to připravit. Zformovala se tato skupina dobrodruhů: Pavla - asi největší propagátorka akce, Ondra - navrátilec z Německa a já.

Během srazu na lodi u Palačáku se hned ukázalo, že se na blížící se cestu nikdo psychicky nepřipravil. A popravdě ani nebylo třeba. Všechno podstatné jsme dohodli asi během deseti minut. Když se jede na pár dní do oblasti Neapole, kde jsou Pompeje a Vesuv a kde pečou výbornou pizzu a vaří vynikající špagety, je program daný. Jen jsem přes hostelworld.com zabookoval ubytování na tři noci v hostelu Il Fauno ve Scafati, což je hned vedle Pompejí a s velice dobrým přímým železničním (Vesuviana) spojením s Neapolí. Kromě toho jsem si do mobilu stáhnul google mapy okolí Neapole pro použití offline, což se později hodně osvědčilo.

Michael Jackson v Il Fauno, Scafati

Už v devět ráno jsme si s Ondrou a Pavlou dali sraz na Dejvické a nechali si slušnou časovou rezervu před odletem v 11:15. Stihli jsme se tak v klidu napít piva, které si já dal na chuť a Pavla z nutnosti, protože si tak zmírňuje aviofobii (což je jednou z nejčastějších fobií vůbec!). Pokusil jsem se myšlenky Pavly přesměrovat na Vesuv, jako na mnohem větší nebezpečí, než je létání a myslím si, že to pomohlo. Nemluvil jsem přitom nijak do větru. Vesuv je považovaný za druhou nejnebezpečnější sopku na světě hned po yellowstonském supervulkánu. V Itálii jde o největší hrozbu pro veřejnost a současný stav, kdy Vesuv naposledy soptil v roce 1944, přičemž intervaly erupcí jsou normálně o dost kratší, a kdy bylo v nedalekém okolí v posledních letech několik zemětřesení, nevěstí nic dobrého!

Penzion Il Fauno, Scafati

Samotný let proběhl bez větších komplikací. Původně určené letadlo mělo poruchu, takže jsme si akorát museli počkat na jiné a odlet se trochu zpozdil.

Z Neapole jsme jeli vlakem (2.8€) přes Herculaneum kolem Vesuvu až do Scafati a pomocí gps pak našli hostel Il Fauno. Recenze nelhaly - byl to opravdu pěkný hostel s výhledem na Vesuv. Vybral jsem ho i kvůli wifi, bazénu a možnosti půjčit si kola. Kola byla pro děti (v tom provozu, ale možná dobře, že jsme si je nepůjčili...), bazén právě zazimovávali (i když teploměr ukazoval 27C), wifi fungovala.

Fubu, Pavla a Ondra v restauraci Primmo Ammore, Scafati

Pokoj byl v zadní části zahrady, velký a luxusní s plakáty Michaela Jacksona a Marilyn Monroe. Majitelé nás přivítali bábovkou a limoncellem.

Na večer jsme neplánovali nic víc než najít sámošku, nakoupit víno a jiné dobroty a zajít na večeři do restaurace. Menší obchod jsme našli hned a restauraci po chvíli hledání taky. Postupem času jsem byl z těchto samozřejmostí dost překvapený. Ukázalo se totiž, že tenhle malý obchůdek je největší v celém širokém okolí. Nakupovali jsme tady šunku, sýry, olivy, pivo Peroni - všechno výborné! Víno? Lacryma Christi del Vesuvio ze svahů Vesuvu se dá pít jen s největším odříkáním! Pokud jde o restauraci - Primmo Ammore bylo ve Scafati jedinou restaurací na úrovni. Měli jsme tedy opravdu štěstí, že jsme na tahle dvě místa narazili už první večer.

Auta parkující na železničním přejezdu, Boscoreale

Jelikož byl Vesuv na dohled a od našeho hostelu vzdálený nějakých deset kilometrů vzdušnou trasou, rozhodli jsme se, že půjdeme pěšky. Až do Boscoreale vede silnice prakticky rovně, nicméně chodec tu nesmí polevovat v pozornosti! I když jsou Italové ohleduplní a opatrní řidiči, člověk na místních úzkých silnicích, kde zpravidla chybí chodník, musí přeci jen sem tam uskakovat před jejich otlučenými auty. Jinak byl tento úsek cesty poučný v tom, jakým způsobem se Italové na jihu vypořádávají se smetím a nepotřebným harampádím.

Vinohrady Lacryma Christi del Vesuvio

Abychom měli směr cesty pod kontrolou, tak jsem v Boscotrecase radši použil gps, která nás navedla na silničku stoupající do kopce mezi vinice, odkud se češou, světe div se, hrozny pro Lacryma Christi del Vesuvio! No, asi to naše víno sčesali hned u silnice...

Přeci jen jsme nešli úplně správným směrem - Via Cifelli, která vede na vrchol Vesuvu, byla na mapě značená o kus dál a dostat se k ní po silnici by pro nás znamenalo velkou zacházku, proto jsme se rozhodli pro zkratku, minuli spuštěnou závoru a pokračovali vinicí a dál houstnoucím porostem až k plotu, který jsme museli překonat.

Ondra se vyzná, Vesuv

Zdálky se nesl štěkot psů. Radši jsem popadl klacek, tedy takovou soušku a popoběhl dál. Pavla si taky našla něco na obranu, jen Ondra se trochu zdržel, zato byl nejlépe vyzbrojen. V pravé ruce držel tlustý klacek, v levé ruce lovecký nůž. Štěkot sílil. Ze své pozice jsem jen sledoval Pavlu, jak vykřikla - běžej k nám! Padáme! Naštěstí stačilo jen přeběhnout val a byli jsme na silnici, všichni tři. Psi si to naštěstí rozmysleli a nepronásledovali nás.

Kráter Vesuvu

Toto dobrodružné putování po svých skončilo u oplocení, kde parkovaly velké terénní autobusy - Mercedes Unimog. Dál do parku už se muselo platit (19€). Autobus nás zavezl po dvaceti minutách nedaleko pod vrchol a nechal nám na prohlídku kráteru něco přes hodinu.

V současné době se kráter (hloubka asi 300m) jeví jako velice klidný, jen v zimě je prý občas vidět, jak z průrev stoupá dým. Z vrcholu se dá dohlédnout na Pompeje i Neapol - výhledu akorát brání častý opar a kaldera dávné Monte Somma. Z dolního stanoviště autobusů nás další autobus dovezl až do Pompejí k železniční zastávce Pompei Scavi. Spojení do Scafati je odtud ale tak složité, že vlakem nám to trvalo hodinu a půl, což bychom pěšky dali za půl hodiny...

Večer jsme vyrazili do oblíbené restaurace Primmo Ammore. Ondra si dal jako obvykle těstoviny nadpozemsky dobré chuti, my s Pavlou velkou porci pizzy napůl za 11€. Ani ta půlka se nevešla na talíř!! A co se týče kvality zdejšího jídla vůbec, člověk pořád žasne, jaké dobroty tu servírují!

Fubu, Pavla a Ondra se siluetou Vesuvu

Po včerejší železniční odysee jsme se rychle rozhodli, že do Pompejí na vykopávky půjdeme pěšky. Po cestě jsme na náměstí v Pompejích viděli českou cyklistickou skupinu Nadšenci z Posázaví - neměli to tady asi jednoduché...

Vykopávky v Pompejích

Vstupné do areálu je za 12€. Je obrovský a určitě stojí za to tu strávit den. Člověk celkem zírá, na jak vysoké úrovni se tu před osudným výbuchem z roku 79 žilo. Promyšlená architektura, sofistikovaná dopravní infrastruktura s ulicemi lemovanými po obou stranách chodníky. O tom se dnešním obyvatelům Pompejí a zejména Scafati může nechat jen zdát! Prošli jsme si to tady skrz naskrz, poseděli ve stínu panské budovy a koukali na Vesuv řešíce problémy současného života.

Ve všech brožurách k Pompejím jsou otištěny fotky zobrazující původní obyvatele města v jejich zkamenělé formě. Dá to trochu práci je najít, ale povedlo se.

Fresky jednoho z domů, Pompeje

Pár jich je vystaveno na hlavním náměstí ve skladišti a další dvě "mrtvolária" jsou nedaleko hlavního vchodu.

Jeden z nešťastníků z roku 79

Na zpáteční cestě do hostelu jsme se rozhodli, že dnes do hospody nepůjdeme, cestou nakoupíme sýry, vína, šunky a ovoce a uděláme piknik v hostelu na verandě. Ale jak již bylo řečeno, nakoupit normálně v Pompejích je zhola nemožné (kromě toho nejlepší víno je tu opravdu jen Lacryma), a tak jsme skončili v našem krámku, kde jsme nakoupili dostatek piv Peroni, velké olivy a další potraviny na večer. V hostelu jsme to všechno vybalili a pak už jen debužírovali za přítomnosti tří koček, které doufaly, že na ně také něco zbude. Večeře zase nezklamala!

Fiat Cinquecento, Il fauno, Scafati

Tak původně jsme chtěli na poslední noc do Neapole, ale protože se nám tady ve Scafati zalíbilo a chtěli se podívat i k moři, rozhodli jsme se, že si půjčíme auto, objedeme Sorrentský poloostrov a zůstaneme další noc.

Pláž v Maiori

Vyfasovali jsme krásné auto - elegantní nový model Fiat Cinquecento ve světle zelené barvě, bez jediného škrábance. Úkolu, aby to tak zůstalo, se chopil Ondra, který s autem okamžitě srostl a při jehož zkušeném řízení jsme všichni byli v absolutním klidu.

Vymotat se ze Scafati dalo velkou práci, ale jakmile jsme najeli na dálnici, tak to šlo. Silnice přes kopce do Maiori byla zavřená, takže jsme museli poloostrov obkroužit přes Vietri Sul Mare. První koupání jsme dali v Maiori, kde jsme chvíli tápali u parkovacího automatu.

Výhled na moře v Positanu

Festivi a prefestivi znamená víkend a zvýšená platba (3€/hod). Koupání bylo super, ale čas tlačil a my popojeli dál, tentokrát do turistického Positana, které se rozkládá na strmých svazích, které se sbíhají dole na pláži, jehož plocha je tak malá, že se tu tísní davy lidí a tento tlak narůstá o to víc, že jsou normální návštěvníci vyháněni z placené části na tu neplacenou.

Plná pláž v Positanu

Ale i tady jsme si dobře zaplavali (i když já si nedával moc pozor a dost jsem se spálil od celkem ještě silného říjnového slunka).

Řekli jsme si, že když cestou objevíme pěknou restauraci, tak nepůjdeme do naší oblíbené, ale najíme se tady. A skutečně, lepší restauraci jsme ani najít nemohli. Kousek před Sorrentem ještě na horském hřebeni s výhledem do všech stran stála kamenná restaurace. Škoda, že se s blížícím se západem slunce ochlazovalo, tak jsme si sedli dovnitř. Špagety s mušlemi, rizoto,.. jako vždy výborné! Večer jsme ještě poseděli u piva Peroni a zbytků šunky a šli spát.

Rybí trh, Neapol

Poslední den ráno u snídaně bylo na čase konečně přemýšlet o druhé stránce našeho výletu, a to jestli máme na splacení všech dluhů, které jsme tu nasekali. Nebylo totiž vůbec jisté, zda bude fungovat placení přes kartu. Hotovost se nám po všech těch opulentních večeřích značně ztenčila. Sice je život na dluh v posledních letech a obzvláště v jižní Evropě v módě, ale přeci jen jsme se chtěli nějak důstojně s majiteli Il Fauno rozloučit, když se tady o nás tak dobře starali a připravovali dvě kapučína každou snídani. Vše nakonec dobře dopadlo, přístroj na karty fungoval (ale i bez něho bychom to asi jen tak tak zaplatili).

Zlověstná silueta Vesuvu za soumraku

Ještě před odletem jsme si stihli alespoň částečně prohlédnout Neapol, místní rybí trhy a z autobusu na letiště město, když najednou jsme zaslechli, jak na nás někdo mluví česky! Od Číňanky (pracuje v Praze a byla tu navštívit svou sestru) bychom to opravdu nečekali. Zpáteční let proběhl opět bez komplikací, jen s trochu drsnějším přistáním v Praze. Jsem rád, že tenhle výlet dopadl všeobecně dobře, když uvážím, kolik rizik jsme podstoupili.

Zájemcům ale tuto oblast, myslím, my tři můžeme vřele doporučit. Komu se líbilo na Korsice, ten najde podobnost v Sorrentském poloostrově. Kdo rád gastro, ten se tu nezklame. I Vesuv spí, zatím...