Cotopaxi - 5897m

Jak jsem se nakonec ocitl v Ekvádoru? V zemi, která leží stranou pozornosti většiny cestovatelů včetně mě samotného? To je delší historie, ale stojí za to ji tu zmínit. Původně jsem na květen vůbec nic neplánoval, až přišla od Rohly nabídka na Albánii se zemědělkou. Super, tam jedu! Ale smůla – jako „nezemědělec“ jsem se ocitl až jako 14. náhradník pod čarou…

Mezitím sestra (dále jen Barča) dostala velikou chuť vyrazit do Mexika, tuplem za cenu 12 600,- od KLM. Neváhala ani vteřinu a letenku si koupila. Ten samý den večer se při čtení článků o aktuálním dění v Mexiku nestačila divit, do jakého dobrodružství se to pustila – války drogových gangů, kriminalita ve velkých městech, a to hlavně v Mexiko city, nucené výběry s bankomatů s hlavní u spánku, apod. Barča si tedy snížila limity pro výběr a začala uvažovat o tom, že by s ní někdo jel. Vzpomněl jsem si na Lucku, která o cestu za oceán stála, a tak se ty dvě dohodly. Odjezd do Albánie se rychle blížil a na mém zoufalém postavení se pořád nic neměnilo. Nechal jsem se vycukat a řekl jsem si, že pojedu s holkama do Mexika. Letenka už byla za 15 500,-

Týden před odjezdem ale obletěla Zeměkouli zpráva o prasečí chřipce! Ohnisko v hlavním městě! Skoro celé Mexico city nosí roušky, muzea a další veřejná místa jsou zavřená, světová zdravotnická organizace zvyšuje poplach až na předposlední stupeň 5! Barča strávila čtením cestopisů a různých materiálů o Mexiku desítky hodin – nechce se ji Mexika jen tak vzdát. Lucka tam nechce. Mně osobně se tam také moc nechce – po posledních zprávách, kdy dokonce jižní Mexiko postihlo zemětřesení, mám pocit, že do této středoamerické země přišla apokalypsa. Ne, bude lepší jet jinam! Ale kam? Jižní Afrika, Jižní Korea, Peru, Čína…? Nakonec vyhrál rozmanitý Ekvádor (24 000,-). Sopečné kužele, kráterová jezera, termální lázně, koloniální architektura, příjemné vysokohorské klima věčného jara - to zní lákavě!

V Bazilice Del Voto Nacional se dá vylézt až do špiček věží.

Cesta do cílového města Quita byla z Prahy jaksepatří klikatá!: Praha – Amsterodam – Bonaire (Nizozemské Antily – ráj potápěčů) – Guayaquil – Quito. Na letišti Schipol v Amsterodamu jsme navíc měli 7 hodin pauzu – při desetiminutové vzdálenosti vlakem (7,2€) od města je to ideální příležitost projít si centrum, obkroužit ho podle kanálů a podívat se tu po hospodách. Jedna (Leidsestraat 23) tu nabízí jakoukoliv pastu a pizzu za 5€.

Výstup na baziliku, Quito

Další zastávkou, už jen hodinovou, bylo Bonaire. Ve 2h ráno jsme z ostrova ležícího nedaleko pobřeží Venezuely kromě letištní budovy neviděli zhola nic. Po více jak 2 hodinách letu jsme v Guayaquilu už ani nevystoupili z letadla. Z místních zaměstnanců jsme neviděli nikoho, kdo by nenosil roušku. Poslední, dopolední úsek byl ze všeho nejlepší! Na cestě do hlavního města byly vidět snad všechny sopky – včetně dokonalé Cotopaxi a kouřící Tungurahuy!

Výhled z terasy hostelu Secret Garden, Quito

Z letiště Mariscal v Quitu jsme odešli pěšky ignorujíce nabídky taxikářů na odvoz do centra za 10$. Člověk si sice v těch 2850 m. n. m. (Quito je nejvýše položené hlavní město na světě (pozn. La Paz je sice výš, ale hlavní město Bolívie to není)) trochu mákne, ale k taxíkům za 3$ na hlavní třídě je to jen kousek. Hostel Secret Garden jsme si vytipovali podle doporučení z internetu. Jeho terasa s výhledem na staré město a vršek Panecillo je skutečně parádní! Ale bydlení tady má své mouchy – z minima oken máte pocit zalknutí; v okolí se večer necítíte zrovna bezpečně, a tak se stává, že vedle vás jede krokem policejní auto a slyšíte rady jako cuidado! A když se Barča rozhodla odejít večer z nedaleké internetové kavárny do hostelu dřív, ještě dvakrát se celá vyděšená vrátila, než dostala dost kuráže.

Barča s Luckou tedy spaly v pokoji v přízemí bez oken (10$) a já v dormitory (8$), ale když jsem tam večer vešel, tak jsem chvíli zapochyboval, protože jsem viděl samé ženské. A ty na mě: „No, no. Come in. You are right! The dormitories are mixed.“

Nepravý rovník

V Quitu nás čekalo příjemné, slunečné počasí - žádná rovníková vedra – ale také aklimatizace a vyrovnání se s jet lagem... První dny jsem se rychle zadýchával, bolela mě hlava a spal v průměru 10-12 hodin denně, pak už nebyl problém. Aklimatizovat jsme se museli trochu i kulturně, obzvlášť po zkušenostech v metrobusu. Spousta lidí se tam na nás mačkalo, včetně jedné ženské v ponču, jejíž ruce jsem neviděl, zato jsem je cítil, jak mi pomalu otevírají kapsy na kalhotách a vestě. Naštěstí marně. Potom mi už nepřišlo zvláštní, že si některé místní ženské schovávají mobily a další cennosti do výstřihu.

Za tohle dostanete na rovníku certifikát

Quito je sice hlavní město, ale s milionem a půl obyvatel je po Guayaquilu až druhé největší. Vzhledem ke své poloze, kdy je z východu i západu sevřeno horami a rozlézat se může jen severojižním směrem, nepůsobí dojmem velkoměsta. Okolní sopky a vrch Panecillo s velikou sochou anděla jsou vidět téměř odevšad, takže není těžké se orientovat.

Určitě stojí za to si projít křížem krážem staré město a prostě se jen tak toulat. Např. na takovou ulici Morales (Calle Ronda), která začíná za podjezdem u Terminal Terrestre, Lonely planet nijak zvlášť neupozorňuje a přitom je to taková ekvádorská Zlatá ulička. Milovníci adrenalinu by určitě neměli vynechat baziliku Del Voto Nacional. Za 2$ si tu užijete asi tolik dobrodružství jako na ferátech v Rakousku. Jste-li první den v Quitu, pak se vám nejspíš bude trochu točit hlava, ale vytrvejte a vystoupejte po schodech a ocelových žebřících, kam to jen jde! Velice vydařená je část za dřevěným mostkem umístěným na horní klenbě kostela. Po ocelovém žebříku, odkud vás může sfouknout vítr, se dostanete až na vyhlídkovou plošinu. Před sebou máte jako na dlani staré město, anděla a dvě hlavní věže baziliky. Do jejich špiček se samozřejmě také můžete vydrápat, případně posedět v kavárně 30 metrů nad zemí.

Výstup na sopku Rucu Pichincha zhatil absolutní nedostatek kyslíku.

Druhý den po příjezdu jsme ještě do hor nechtěli a tak jsme využili blízkosti rovníku (La Mitad del Mundo). Vždyť je jen asi 25 kilometrů severně od města. Cesta to není úplně jednoduchá, ale podle LP cestovatel trefí. Kuriózní je to, že velký památník s kovovou a o 90 stupňů pootočenou zeměkoulí nestojí na rovníku. Francouzský cestovatel Charles-Marie de la Condamine holt neměl přesné přístroje a sekl se o nějakých 240 metrů. Nicméně i přesto stojí památník za návštěvu. Etnologické muzeum je sice velice povedené, ale rozhodně nemusíte číst všechno a čas radši věnovat pravému rovníku (podle GPS), na kterém je postaveno muzeum Inti Ňan. Jako zlatý hřeb programu tu průvodci předvádějí pokusy specifické pro rovník a pak s uspokojením sledují reakce turistů. Nejlepší jsou pokusy s výlevkou – na severní polokouli se při odtoku voda stáčí proti směru hodinových ručiček, na jižní po směru a přímo na rovníku nevytváří vír vůbec.

Metrobus - ráj kapsářů

Poté jsme stavěli vajíčko na hlavičku hřebíku. Většině se to podařilo a dostala pak od průvodců certifikát. Pak se ještě chodilo po čáře se zavřenýma očima a roztaženýma rukama, což je prý úkol na rovníku téměř nesplnitelný. O některých těchto pokusech by se dalo pochybovat, ale brouka do hlavy mi nasadili.

Po obědě jsme měli ještě dost času, abychom stihli fotbalový zápas Deportiva Quita, na který nás upozornil Ekvádorec z jedné cestovky. Bohužel z hledání stadionu se stala odysea, kdy jsme podle rad místních celé Quito projeli autobusem tam a zpět, až jsme nakonec skončili v tréninkovém areálu Deportiva Quita, kde partička asi desetiletých kluků sledovala z opuštěné tribuny trénink juniorů. Lucce se po téhle zkušenosti zprotivil tento skvělý sport ještě víc, až jsem na ni nesměl mluvit.

Třetí den jsme se vypravili do hor, které jsou z města velice snadno přístupné. Lanovka TeleferiQo (8$) vede až do nadmořské výšky 4 km. Odtud pak cesta pokračuje směrem na vyhaslý vulkán Rucu Pichincha. Zhruba po necelém kilometru areál lanovky končí a výstražné cedule u plotu upozorňují, že dále je to na vlastní nebezpečí (podle LP došlo v nedávné době k přepadávání turistů) a že při návratu do areálu se platí lanovka znova. Lidí jsme ale za plotem viděli dost, a tak jsme s jednou Holanďankou pokračovali dál, a to až do výšky 4480 m, těsně pod skály. Chyběly síly – kyslíku bylo setsakra málo.

Indiánský trh, Otavalu

Otavalo jsme sice původně neplánovali, ale blížila se sobota a s ní známé indiánské trhy, takže jsme trochu upravili plány a na pátek večer naplánovali odjezd z Quita. Ale ještě předtím jsme ve čtvrti Mariscal prošli asi pět cestovek a zjišťovali možnosti výletu do džungle na poslední týden cesty. Většina z nich nabízela národní park Cuyabeno u kolumbijsko-peruánských hranic. Prales ve střední části Ekvádoru u města Tena je prý sekundární a viděli bychom tam jen hmyz. Zaplatili jsme si tedy čtyřdenní výlet do Cuyabena s anglicky mluvícím průvodcem za cenu 195$ pro jednoho (včetně vstupu do parku (20$) a dopravy z Laga Agria).

Trhovkyně, Otavalo

Večer jsme nasedli do autobusu, směr Otavalo vzdálené 60 km severně. Cesta se ale neuvěřitelně vlekla – jen z města nám to v páteční špičce trvalo hodinu a půl. Dál je to pak samá serpentina. K dovršení všeho na nás řidič zapomněl a pokračoval do severnější Ibarry. Vzpomněl si na nás na mýtu 5 kilometrů za Otavalem, kde nás vysadil do tmy a poradil nám, ať si chytneme autobus v opačném směru. To se nám podařilo za chvíli, ale ten řidič chytrácká po nás za těch pár minut chtěl dolar a půl a pak dokonce dva, což jsem ignoroval.

Indiání vypadají jak skřítci z pohádky, Otavalo

V Otavalu jsme si našli výborný hostel. Druhý den ráno jsme se po bohaté snídani vypravili na trhy, kde každý z nás nakoupil hromadu dárků – náramky, figurky ze dřeva nebo jadeitu, obrázky apod.

V poledne jsme nasedli do autobusu a až v osm večer vystoupili z pickupu u hostelu Cabañas u laguny. Nudná cesta to rozhodně nebyla, a to hlavně od Latacungy (město, které bylo 3x zničeno sopkou Cotopaxi). Tam se nás na křižovatce ujala jedna stará indiánka a ukázala nám místo, kde nás nabere autobus. Prý jezdí jen do Zumbahuy, 15 km před lagunou. Je tam ale hostel, kde pracuje její synovec a že bychom se tam ubytovali. Během hodiny kolem nás projížděl jeden autobus za druhým a ta ženská praštěná nám pořád říkala, že to není náš – asi si prostě chtěla jen povídat. Vykašlali jsme se na ní a hned do příštího nastoupili. Tento byl nacpaný tak, že jsme museli stát v uličce – no aspoň jsme měli lepší výhled na to panoptikum kolem. Nejhlučnější byl chlápek uprostřed, který zmožen cestou chrápal tak, že ho nikdo nedokázal zklidnit. Ženská na sedačce metr ode mě kojila dítě, pak usnula a nevšimla si, jak jí postupně propadává mezi nohama, až se pod sedačkou ztratilo docela, takže ho pak po autobuse musela hledat. A jak tam tak stojíme a venku tma jak v pytli, řidič najednou zhasnul světla uvnitř. V Zumbahue se ukázalo, že kolem nás byli naštěstí počestní lidé. Nasedli jsme na korbu pickupu, který nás za 5$ dovezl hvězdnou andskou nocí ty zbylé kilometry k laguně.

Laguna Quilotoa - téměř 4000m nad mořem

Příjezdem do hostelu Cabañas den rozhodně nekončil. Indiáni, co hostel spravují, pro nás přichystali večeři, na které jsme se seznámili s dalšími cestovateli a dozvěděli se o fiestě kousek odtud. Už z dálky jsme slyšeli nekonečný zvuk trumpet, který nás bezpečně dovedl na tuto podivuhodnou kečuánskou veselici.

Stezka vinoucí se kolem laguny Quilotoa

Tancovali tu indiáni a indiánky v klasických hábitech s klobouky a v lodičkách s dětmi uvázanými na zádech. Přitom do sebe lili jakýsi džus smíchaný s alkoholem a nabízeli ho nám a všem okolo. V jedné z okolních chaloupek jsem přes okno zahlédl velký kotel, kde se zřejmě vařil drůbeží vývar. Dým valící se vchodovými dveřmi ven a spousta lidí uvnitř mi bránili v lepším rozhledu. Dvě hodiny monotónního poskakování bylo ažaž, a tak jsme se s indiánským kamarádem Javierem zašli pro změnu podívat na okraj kráteru, které byl doslova, co by kamenem dohodil od hostelu. Nebýt úplňku, bůhví, jestli bychom do něj nespadli…

Celý další den jsme věnovali kráteru, kolem kterého vede zřetelná stezka. Šli jsme ve větší skupině společně s Walesanem Vincentem a Němci se slavnými jmény – Laurinem a Klementem. Ti už na cestách strávili sedm měsíců a další čtyři je čekaly. Laguna je široká 2 km a kolem dokola to nakonec dělalo kilometrů deset. Pro mě to byl jeden z nejlepších turistických zážitků z Ekvádoru vůbec. Celou dobu pochodu proti směru hodinových ručiček jsem si vychutnával výhledy na kalderu a zároveň si musel dávat pozor na to, kam šlapu, protože především nalevo by to špatně dopadlo.

Laguna Quilotoa

Hodně málo lidí jsme cestou potkali. Míjel jsem indiána s prázdným sudem přivázaným kolem těla. Chtěl po mně něco k jídlu, tak jsem vytáhl sušenky a dal jsem mu je. Na oplátku jsem po něm chtěl, aby mi zapózoval na fotku. Drze po mně chtěl ještě uno dolaríto, tak jsem mu popřál šťastnou cestu a nic mu nedal.

3. den fiesty - Indiáni už sotva pletli nohama, Quilotoa

Jedenáctikilometrový okruh nám nakonec zabral 7 hodin, ale to hlavně díky častým přestávkám, takže jsem měl ještě dost sil s Laurinem a Klementem naštípat dříví pro hostel.

Večer pokračovala posvatební party neunavitelných indiánů. Barču to zlákalo. Sice nestihla včas večeři, zato byla svědkem indiánské bitky.

Ráno jsme si přivstali kvůli východu slunce nad kráterem a sopkami Ilinizas a pak sjeli na korbě pickupu do Zumbahuy. Snad všechny domky po cestě byly pomalovány předvolebními nápisy propagujícími kandidáty na místa starostů. Kolem nich jako živé ploty rostou kaktusy.

Do Latacungy jsme nejeli autobusem a pokračovali na korbě kvůli lepšímu výhledu. Právě tam jsem si rozsedl holítko v baťohu a v Praze pak vypadal jak finalista Stanley cupu.

Termály v Baños

Do Baños, ekvádorských Karlových Varů, jsme mířili hlavně kvůli odpočinku. Ten začal už v autobuse, jehož sedačky byly tak daleko od sebe, že si mohl člověk lehnout. Z autobusového nádraží jsme pak nešli za tipy z Lonely Planet, ale dali na kamaráda Javiera, který nám doporučil hostel Princesa María. A bylo to nejlepší ubytování vůbec – za 5$ měl každý z nás svůj vlastní útulný pokoj s koupelnou a balkónem (a televizí). A kdybych věděl, co se další den stane, určitě bych tam pár dní zůstal! Ale zatím jsem nic nevěděl a užíval si zdejší atmosféru.

S Barčou a Luckou jsme zašli do restaurace El Jardín na výtečného pstruha doprovázeného několika jugy (džus) a batidy (koktejl) a k večeru pak do lázní De la Virgen. Ty jsou tak oblíbené, že v některých bazéncích je tolik rochnilů, že si ani nesednete. V jiném si sice sednete, ale uvaříte se. Den jsme zakončili s Luckou v mexické restauraci se stěnami plnými pohledů, tak jsem tam nechal jeden z Prahy.

Pstruh v restauraci El Jardín - Baños

V Baños se toho dá dělat opravdu hodně – pozorovat aktivní sopku Tungurahuu (pokud se zrovna neschovává v mracích), případně se na ni nechat vyvézt a sjíždět ji na kole, nebo si prostě horala půjčit ve městě a jet z kopce směrem do džungle, která není zas tak daleko. Na silnici je dost velký provoz a hlavně první tunel je dost o nervy.

Pailón del Diablo

V polovině jsem skoro musel zastavit a měl silný pocit, že o stěnu štrejchnu, no nakonec mě světlo na konci tunelu vyvedlo ven. Další se už musí objíždět, a tak jsme si užili i přírodu. Dvakrát jsme kola zaparkovali a šli pěšky k vodopádům. Zvlášť Pailón del Diablo je impozantní a přímo ďábelský je na konci stezky, která musela být vykutána ve skále (musíte být pružní jak kočka, abyste tou myší dírou prolezli) a přes kterou voda sedmdesátikilometrovou rychlostí padá a nenechá na vás nit suchou. Po 35 kilometrech v sedle jsme v Río Negro nasedli na autobus s koly uloženými v kufru a vrátili se do Baños.

Před odjezdem do Riobamby jsem si ještě vyfotil autobusové nádraží a foťák hodil do batohu. Z Riobamby jezdí pravidelně 3x do týdne slavný vlak do Alausí a Nariz del Diablo a my ho chtěli stihnout. V autobuse se pak bavíme s Luckou o tom, kolik jsme už toho nafotili a jak si to vyměníme a že nic nepromažeme. Za chvíli míjíme Chimborazo a já chci přidat další ke svým dvěma stům fotkám a lovím foťák v batohu, ale kde nic tu nic. A tak se mi přehrává v hlavě všechno, co se dělo po poslední fotce - Čekám s holkama před plným autobusem. Chlápek vevnitř neví, jestli má vystoupit nebo pokračovat dál dovnitř. Obcházím ho s batohem přes rameno – mám místenku, a tak si sedám k oknu. Batoh položím mezi nohy na zem, pak klimbám únavou. Že by mi ho někdo sebral, zpoza zadní sedačky? Těžko, tolik místa tam na podobnou operaci nebylo. Nejspíš to bylo v té uličce. Ať to bylo, jak chtělo – spousta cenných fotek a videí byla fuč. Další dny jsem byl odkázán na mobil.

Kromě toho byl vlak na další den vyprodán a my usínali v levném a strašidelném hostelu Ňuca huasí s pocitem zmaru.

Tahle ženská chtěla za fotku 1$, Riobamba

Z Riobamby do ne tak vzdálené Cuency je to šest hodin jízdy – ovšem, když všechno jde po drátkách. A to náš případ nebyl. Kousek za Alausí jsme uvízli v mlze v koloně asi tak na hodinu. I když je Panamericana hlavní silnicí protínající celou jižní Ameriku, tak často spíš připomíná polní cestu. Navíc jsou tu časté sesuvy půdy, což byl náš případ.

Katedrála z náměstí Calderón, Cuenca

Řidič nás ale nechtěl obrat o čas a sešlápl plyn k podlaze. Mlha, že nebylo vidět na 20 metrů před sebou? Výmoly na hliněném povrchu? Řada za sebou jedoucích kamionů? Bezedný sráz po pravé straně? Ten chlápek za volantem asi spoléhal na ochranu boží, nicméně já se zapřel pořádně za přední sedačku, abych lépe čelil nárazu. Obdivoval jsem Barču, které byla v autobuse zima a využila nabídku asistenta sednout si dopředu k řidiči!

Po příjezdu nám asistent doporučil hotel Residencia Astoria hned u nádraží. Nevypadal nijak vábně. Pár podivných existencí tam lelkovalo po chodbách a zkoumavě nás pozorovalo. Nechali jsme si ukázat pokoje a snažili se vcítit se do role zloděje. Snadná práce! Stačilo vylézt na střechu dva metry vysoko a přes okno, které se nedalo zavřít, skočit do pokoje. Cítili jsme se tady opravdu o batohy lehčí. Odešli jsme. Vrátný se ani nedivil. Druhý hostel Los Helechos kousek odtud už byl ok.

Cuenca

Jak je okolí nádraží v noci strašidelné, tak je centrum Cuency přitažlivé. Je chráněné Unescem a oprávněně. Těžištěm všeho je tu náměstí Calderón. Kolem vzrostlých třicetimetrových jehličnanů, které trochu brání výhledu na katedrálu, se rozprostírá park s lavičkami.

Morče nebo taky Cuy (stálo nás 18$), Cuenca

Za zvuků vážné hudby nesoucí se s ampliónů tu mnoho lidí posedává a relaxuje. Okolní ulice připomínají staré město v Quitu jen s tím rozdílem, že budovy jsou honosnější s vyšperkovanějšími balkóny. Dali jsme si tu rozchod, abychom se jen tak potulovali a po dvou hodinách se sešli u oběda. Jídlo předem jasné – cuy! Morče je v tomto městě proslavené a LP doporučuje 2 restaurace. Protože první byla zavřená, šli jsme do Las Tres Estrellas kousek dál od centra (pozor, v průvodci není přesně vyznačená – je asi o tři bloky dál‼). Morče opékající se na rožni vypadá sice hodně zvláštně, nicméně ochutnat ho se zavřenýma očima řekl bych, že mi servírují málo vykrmené kuře.

Cuencu jsme si tedy prošli, poseděli ve 2 hospodách, ale už bylo na čase nasednout do autobusu směr Alausí, odkud ráno vyjížděl vlak. Cestou jsem se dal do řeči s jednou šestnáctiletou indiánkou. Zajímala se, odkud jsem a jestli jsem ženatý a mám děti. Evropu neznala, natož Česko. Hodně se divila, že jsem svobodný. Na druhou stranu jsem se divil já, že není vdaná, když jí je šestnáct (řekla mi předtím, že se v Ekvádoru ženské vdávají v patnácti).

Slavná železnice do Nariz del Diablo.

Tak konečně v Alausí! Ve městečku v horách odkud sjíždí vlak krkolomnými serpentinami do Nariz del Diablo. To, že je o atrakci zájem, jsme poznali na nádraží podle fronty na lístky (7,8$ na osobu), kam jsme přišli radši trochu dřív. Zážitek by byl o to větší, kdyby pět týdnů před naším příjezdem nezakázali sezení na střeše. Jinak jízda to byla asi pětadvacetikilometrová s častými zastávkami kvůli focení a přehazování výhybek. Lokomotiva totiž při sjíždění bere sráz cik-cak – popředu a za chvíli pozpátku. Výhledy do údolí byly skvělé, ale ještě lepší by byly bývaly ze střechy, na což se těší asi všichni turisté, co sem přijedou. Pokud to úřady znova nepovolí, bude se slávou železnice amen.

Refugio Edward Whymper - 5040m nad mořem, Chimborazo

Po příjezdu z Alausí do Riobamby jsme podruhé nešli do levného hostelu Ňuca Huasí, ale pár dolarů jsme si připlatili za luxus hostelu El Tren Dorado (10$). Konečně byly podmínky na to si aspoň vyprat!

Filtr Katadyn, Chimborazo

Odpoledne jsme si prošli pořádně město, zastavili se na trhu s ovocem, nacpali se superlevnými banány (10 centavů jeden) a večer zašli na steak do La Parrillada de Fausto. Restaurace v Ekvádoru nejsou nijak levná záležitost (pokud dáte na doporučení LP). Za polévku, hlavní jídlo, juga nebo batida se běžně zaplatí přes deset dolarů. Ale dá se tu pořídit polední menu i jen za 2$.

Do Riobamby jsme se ale nevrátili pro nic za nic. V sobotu brzy ráno jsme měli domluvený výlet taxikem na Chimborazo. Taxikář (a také zaměstnanec na místním nádraží) nás lákal na to, že uvidíme lamy a vicuně a že se budeme procházet na Chimborazu po sněhu ve výšce tři a půl kilometrů, což nám přišlo divné, protože sama Riobamba je asi tři kilometry vysoko.

Chimborazo - nejvyšší hora Ekvádoru 6310m

Asi tři čtvrtě hodiny jsme se po silnici přibližovali k majestátnímu vyhaslému vulkánu, pak jsme v národním parku odbočili na prašnou cestu, po které jsme stoupali mezi pasoucími se vicuněmi výš a výš, až mi to nedalo a podíval jsem se na GPS. My jsme byli výš než Mont Blanc!

Lama, cesta na Chimborazo

Taxikář nás vysadil v dolní chatě – Refugio Carrel (4860m). Odtud jsme stoupali kolem Refugio Edward Whymper (5040m) výš až ke hranici sněhu a po něm dál až tam, kam nám dovolil čas a odvaha (5207m). Jen škoda, že jsme neplánovali dopředu výstup na vrchol, aklimatizovaní jsme už byli slušně a ani moc času by to nezabralo. Potkali jsme horaly, kteří vyrazili na vrchol o půlnoci a v devět ráno už byli na horní chatě zpátky.

Na Refugiu E.W. pracuje třiadvacetiletý chlapík, který vylezl všech 10 ekvádorských pětitisícovek a na Chimborazu byl prý asi 30x. V chatě tráví 8 dní v kuse, dalších osm dní dole v Riobambě. Vaří tu čaj, prodává sušenky a za dolar dá razítko do pasu. Nechal jsem mu tady pohled z Prahy s adresou tohoto webu.

Naši němečtí kamarádi - zprava: Laurin a Klement

Džungle se blížila, ale nás čekal ještě únavný přejezd do Laga Agria přes Quito. Přespali jsme v Grand hotelu nedaleko nádraží.

Druhý den v poledne vidím na terminálu dva baťůžkáře. Jaká náhoda – Laurin a Klement! Jeli taky do džungle, ale ne až tak daleko. Po sedmihodinové jízdě jsme přijeli do Laga Agria ještě za světla, což bylo fajn, protože toto město nemá nijak valnou pověst. Je asi 20 kilometrů vzdálené od hranic s Kolumbií, hemží se to tam pašeráky a prý jsou tu i buňky kolumbijské FARC (Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia). Město svým celkovým vzhledem a příšernou infrastrukturou nevzbuzovalo důvěru, a tak jsme si připlatili za solidnější hotel Gran Colombia (hned u místa zítřejšího srazu).

Zatopený prales, Cuyabeno

Ráno nás a dalších asi 15 cestovatelů přivítal průvodce Jairo Lenin. Nastoupili jsme do náklaďáku předělaného na autobus a dvě a půl hodiny jeli cestou necestou ke Cuyabeno bridge. Oběd tam byl sice dobrý, ale flákotu masa, kterou jsme dostali, jsme museli rozpižlat umělohmotnou lžičkou – jiný příbor nebyl.

Laguna, Cuyabeno

Do JAMU lodge to byla ještě dvouhodinová plavba na kánoi a tady to už vypadalo jako v zoo. Nad řekou se vznášeli desetimetroví modře zbarvení motýli. Ve větvích stromů se proháněli v tlupách opice. Sledovali jsme je, jak odvážně překonávají řeku skoky mezi stromy. Některé měli namále. Zahlídli jsme i tukany a lenochoda.

JAMU lodge, kde jsme měli následující dny pobývat, je postavená tak, aby co nejvíce splývala s pralesem, až se děsím, jakou jsem právě napsal pravdu. Vstupní molo najde jen ten, který to tu zná – okolí je zarostlé liánami. Jídelna a chýše kolem jsou postaveny ze dřeva, kryté slaměnou střechou. Polovině dne vládnou tma a stíny vrhané svíčkami, jakožto jedinými zdroji světla. Elektřinu sem schválně nezavedli (což je trochu problém, když si chcete nabít foťák nebo mobil a musíte si vystačit se solárním panelem…). Častokrát jsme tady objevili zvířata, která jsme marně ve dne hledali na výpravách po pralese. Vykoukli jsme z oken kuchyně a zahlídli kajmana, jednou ráno pak průvodce přinesl ukázat na kusu dřeva tarantuli, kterou našel nad jídelnou, a když jsme si ji prohlídli, tak ji zase zpátky vrátil na místo. Samozřejmě po večerech poletovala všude kolem spousta můr a jiné havěti někdy tak velké, že se málem ani nevešla do hrnku od čaje. A v noci se z pralesa ozýval takový řev, že Barča několik hodin sbírala odvahu jít na záchod.

Abych nezapomněl, před setměním jsme dneska ještě jednou nasedli do kánoí a dopluli až do středu laguny, rozšířené části řeky a pozorovali západ slunce. Před cestou nám Jairo řekl, že mu máme důvěřovat, a tak jsme se tu bez obav vykoupali (další den jsme lovili na kraji laguny piraně).

Plavba z pralesa na kajaku, Cuyabeno

Ráno jsme se rozdělili na 2 skupiny. Ta naše začala túrou v pralese, který by byl vypadal úplně obyčejně nebýt Jaira zastavujícího na každých dvaceti metrech a upozorňujícího na zvláštnosti pralesa.

Ruka v mraveništi. Tyto mravenci po rozetření fungují jako repelent., Cuyabeno

Jít po tomto výletě znova a sám do pralesa v Amazonii, cítím se mnohem jistější! Abych se vyhnul útoku komárů, nejprve bych určitě strčil obě ruce do mraveniště (Pozor, někteří mravenci jsou vysoce útoční, jsou velcí a snadno je rozeznáte.). Mravence bych pak rozetřel a vytvořil tak přírodní repelent. Kdybych je nenašel, pak bych hledal určité červené bobule, jejichž rozdrcení má stejný efekt. Kdyby mě i přesto komáři poštípali tak, že bych dostal malárii, pak bych vyhledal chininovník a žvýkal jeho kůru. Živil bych se houbami, rostoucími na kmenech stromů, co vypadají jako naše lišky, a pro doplnění jídelníčku o vitamíny bych vyhledal volně rostoucí stromy plné „citronových“ mravenců. Stačí rozevřít kůru a slíznout je. Kdyby mi to nestačilo, pak bych zřejmě chytal piraně, ale teda nevím na co. Na večer bych vyhledal stromy se široce rozvětvenými kořeny, v jejichž krytu bych přečkal noc.

Piraňa. Průvodce ji strkal mezi čelisti větve - cvakcvak, žádný problém!, Cuyabeno

Jestliže bych se náhodou ztratil, pak bych našel neztrouchnivělou větev a pořadně bych s ní bouchl o takový kořen. Vesničané vzdálení 2 kilometry by úder uslyšeli a přišli by mě zachránit, a pokud bych nebyl v dobrém zdravotním stavu, poslali by mě za šamanem.

Je otázka, jestli by takové dobrodružství dopadlo dobře, každopádně bych ho zatím velmi zvážil. Nicméně Jairo by se svými zkušenostmi dokázal v pralese přežít měsíce.

Za pořádné průtrže mračen jsme zpátky do lodge pluli s Holanďanem Leonardem na kajaku a ostatními na kánoi. Cestou nás doprovázeli říční delfíni, kteří se přiblížili i na 4 metry.

V podvečer jsme se vypravili na kraj laguny chytat piraně na kusy syrového hovězího. Podařilo se mi je pořádně nakrmit, zatímco Lucka jednu velkou piraňu vylovila. Jairovi se první úlovek podařil za pět vteřin. Rybky jsme pak hodili zpátky do vody s přáním, aby nás nekously. Jejich čelisti si snadno poradili s větví.

Anakonda, Cuyabeno

Dlouhá plavba po proudu řeky nás dneska čekala. Oběd jsme si vzali s sebou, jen přiměřené porce a k tomu tuňáka v konzervě – to aby chlebové placky z juky chutnaly lépe.

Kořeny juky, Cuyabeno

Ještě než jsme připluli do Puerto Bolívar, viděli jsme konečně při břehu slunící se anakondu, malou asi dvoumetrovou.

V Puerto Bolívar se Jairo domluvil s jednou vesničankou, aby nám ukázala, jakým způsobem se dělají placky z juky. Je to ještě jednodušší než přežít v pralese :-)

Vezmete kmen stromu juky a prostě ho zabodnete do země. Počkáte sedm měsíců a pak se ke vzrostlému stromu vrátíte s mačetou. Osekáte jeho větve, až zbude asi půlmetrový kmen. Seberete všechnu sílu a kmen vytrhnete z půdy a s ním i sedm velkých tlustých kořenů. Ty očistíte od půdy a oloupete, pak to vypadá něco jako naše bílá ředkev. Kořeny hodíte do síťovky a jdete do chýše. Vezmete plech, který jste mezitím na pěti stech místech prorazili a vytvořili tak struhadlo. Kořeny nastrouháte do lavoru. Nastrouhanou břečku hodíte do pytloviny vyrobené z palmových listů, zabalíte ji a přes pytlovinu pořádně vyždímáte do misky. Z vody můžete udělat polévku. Nastrouhanou juku ale musíte ještě prosít, než ji rozprostřete na ploché pánvi, kde se ještě musí umačkat, aby byla placka konzistentní. Po pár minutách se dá jíst. Placka zažene hlad. Výraznou chuť ale nemá, a proto jsme si vzali s sebou tuňáka.

Šaman z rezervace Cuyabeno

S vesničankou jsme se rozloučili, každý ji dal dohodnuté dva dolary, a vyrazili za šamanem o kus dál po proudu řeky. Šaman s pérem v nose a bohatou výzdobou nám vyprávěl, jak se ke své profesi dostal a co všechno se musel naučit (třeba nějakých pět set druhů rostlin) a co podstoupit, aby se stal skutečným šamanem (třeba vypít halucinogenní lektvar, kteří ne všichni přežijí).

Noční výlet pralesem, Cuyabeno

Je to velice uznávaná osoba v dalekém okolí a spolupracuje i s doktory z velkých nemocnic, kteří s ním konzultují diagnózu. Šaman nám pak předvedl na Lucce zaříkávadla.

Už dříve jsme museli noční průzkum pralesa odložit kvůli dešti, ale dneska nepršelo. S baterkami jsme procházeli po stezce a pátrali po zvířatech. I když byl všude kolem randál, tak nebylo lehké něco najít, zvířata se před námi schovávala nebo se maskovala. Viděli jsme hlavně hmyz různých velikostí, žáby, kobylky apod. Sám jsem nic neobjevil až do chvíle, kdy mi přes cestu přeběhl obrovský pavouk. Ten se zastavil, když jsem si na něj posvítil a přivolal ostatní. Lucka si ho chtěla pořádně vyfotit a já ho tam z blízka nasvěcoval několik minut. Pak si později přečetla, že to byl nebezpečný skákající pavouk dosahující metrového výskoku.

Chýše JAMU lodge, Cuyabeno

Neprší a je šest ráno, takže platí pozorování ptáků. Z postele jsme všichni vyskočili rychle, ale na řece jsme toho až na pár tukanů a smradlavého krocana moc neviděli, lepší by asi bylo bývalo tu dobu vyvalovat se na posteli pod moskytiérou. Zato při příchodu jsme si mohli pořádně prohlédnout už zmiňovanou tarantuli. A to byl asi poslední zlatý hřeb, před dlouhatánskou cestou zpátky do Quita a pak domu.

Tak konečně jsme se dočkali - tarantule! A přímo v naší jídelně!, Cuyabeno

Od řeky do Laga Agria jsme znova jeli tím speciálním autobusem, ale tentokrát se speciální nabídkou sezení na střeše. Bez rozmýšlení už jsme se tam šplhali a nahoře se drželi nízkého deset centimetrů vysokého zábradlí, ale proč jednou neudělat něco jinak, že jo? :-) Ve čtyřech (s Polákem Michalem, Němcem Moritzem a Irem) to byla práce ze střechy neslítnout. Sice jsme jednou byli pokropeni ostřikovačem a po nezpevněných částech silnice z nás byla málem vyklepána duše, i tak to stálo za to a já si tak vynahradil cestu na střeše železnice z Alausí.

V Lago Agrio jsme nastoupili do normálního autobusu, který na cestě do Quita kontrolovali hned dvakrát vojáci – no nebyli jsme daleko od kolumbijských hranic. Při druhé kontrole vidím z okna autobusu nápis: Grupo Especial Móvil Anti-narcóticos (GEMA). Hned jsem si vzpomněl na naše baťohy dole v kufru…

Cesta do Quita se vlekla i proto, že jsme museli měnit pneumatiku. Ještě teď si říkám, jestli jsme zbytečně nehazardovali, když jsme po půlnoci šli z Terminal Terrestre opuštěnými ulicemi do Grand hotelu. Historek o přepadení jsem slyšel a četl dost.

Ekvádorský volejbal, Quito

Žádné zvláštní plány. Každý si chodil po městě podle libosti a nakupoval dárky a suvenýry. Já zrovna koupil cédéčko s pravou ekvádorskou hudbou. Vyjdu na ulici a za chvíli cítím, jakoby na mě něco káplo.

Vršek Panecillo, Quito

Nevěnuju tomu pozornost, zato však po pár vteřinách se ke mně přitočí postarší chlapík a lamentuje, jaké neštěstí mě to postihlo – pokálel mě pták! Měl jsem na sobě hnědé fleky. V ruce držel kvanta hajzl papíru a jal se mě čistit. Sundal ze mě batoh a položil ho ke stěně metr ode mě. Přitom mi vehementně ukazoval, co pták napáchal a odkud přiletěl (samozřejmě to bylo z druhé strany od batohu). Batoh jsem popadl. Pak mi chtěl očistit vestu. Hrozně ho zajímalo, jestli nebyla znečistěná také zevnitř, a to především v oblasti kapes, kde jsem měl elektroniku a peníze. Když mu bylo jasné, že triky nezabraly, vzdal to, rozloučil se a odešel. Velice by mě zajímalo, jak to skutečně bylo… Nesehráli na mě divadlo? Neměl jeho komplic ve stříkačce připravenou podomácku vyrobenou hnědou zahuštěnou tekutinu, kterou na mě zamířil z druhého patra nad ulicí? Ptačí trus je přeci především bílý! Jak to, že měl chlápek přichystaný tak rychle hajzl papír? Ať to bylo, jak chtělo, o nic jsem tentokrát nepřišel, a tak jsem si mohl zbytek dne v poklidu užít.

S Barčou jsme zašli do ulice Calle Ronda na večeři. Výhled na kopec Panecillo byl famózní.

V hotelu jsme se ještě domluvili na tom, že musíme vstát brzo ráno, nebo ještě radši dříve, aby nám neuletělo letadlo.

Na letiště Mariscal Sucre jsme přijeli se vší odpovědností více jak dvě hodiny před odletem. Z těžko pochopitelných důvodů jsme začali ztrácet nad situací kontrolu. Na obrazovce odletů jsme žádnou výzvu k odbavení neviděli, a tak jsme čekali ve vstupní hale. Čekali jsme a čekali, a když se Barča vrátila ze záchodu, už jsem byl mírně nervózní. Není běžné, aby se na check-in chodilo nejdřív přes pasovou kontrolu, ale tady v Quitu to tak je. Ještě u pasovky jsme byli všichni tři. Prošel jsem, Lucka prošla, Barča zatím nikde… S Luckou jsme se odbavili a já se šel podívat ještě před pasovku, rozhlížel se po Barče, ale ani vidu, ani slechu. Když jsme zaplatili odletovou taxu (41$), tak se Barča po 5 minutách ukázala a spěchala k odbavení a pak někam dál se zaměstnancem letiště. Od té doby jsem už jen spekuloval, kde právě je.

I já jsem neměl jednoduchou cestu do letadla. Ještě před nástupem mě mikrofonem vyzvali, abych šel na letištní plochu a řekli mi, že se asi něco našlo v mém batohu. Pak mě ale uklidnili, že to je jen rutinní prohlídka. Přišla ale vhod – aspoň jsem si vytáhl pouzdro na čočky.

V letadle jsem seděl vzadu, Lucka taky. Rozhlíželi jsme se, ale Barču neviděli. Sedí asi někde vepředu u okna, proto ji nevidím – říkal jsem si. Čekali jsme ale i v Amsterodamu, až vystoupí celé letadlo, a pak už jen konstatovali, že Barča v letadle nebyla.

Jak vyšlo najevo, v Quitu rozhodovaly minuty. Konec odbavování u KLM v Jižní Americe je hodinu před odletem. Zatímco my dva s Luckou jsme ještě dostali výjimku, Barča už výjimku nedostala a do letadla ji nevzali. Musela, chudák, letět s jinou společností. Do Prahy tudíž nepřiletěla v neděli v osm ráno, ale v osm večer (aspoň že tak…).

Jak jsme se přesvědčili, je Ekvádor rozmanitá země, kde tři týdny rozhodně nestačí. Z toho, co jsem viděl a zažil, bych pro jiné cestovatele sestavil tento žebříček: