Nádraží v Michalovcích

Ukrajinu na kole jsme plánovali s Daliborem už před rokem. Měli jsme jet na dva týdny na Krym, ale z časových důvodů z toho sešlo. Tentokrát jsme ale slevili ze svých odvážných plánů a vzali si týden volna na daleko přístupnější, Zakarpatskou Ukrajinu. Koupil jsem dvě zpáteční jízdenky Praha, Hlavní nádraží – Michalovce po 2000,- (kola po 90,-).

Večer při nástupu do vlaku jsme potkali čtyřčlennou partičku cyklistů mířících do Humenného, která nás pozvala k sobě do kupé a kde jsme do pozdních nočních hodin společně popíjeli JW, Absolut vodku a piva. Zmožen alkoholem jsem šel už o půlnoci na kutě, ale spaní ve 3. patře lehátkového kupé, natěsnán pod stropem, mi vůbec neprospělo. Celou noc mě kousali roztoči a ráno jsem prosmrkal a prokýchal. V konkurzu do filmu Smrtící epidemie bych nejspíš uspěl, ale ráno v Michalovcích jsem neměl náladu nijak valnou. Tím spíš, když jsem pomyslel na přehazovačku kola, kterou jsem v den odjezdu šteloval tak dlouho, až jsem ji úplně rozhasil. V praxi to znamenalo, že jsem nemohl jet na dva až tři nejlehčí převody, což u plně zatíženého kola může být v horách problém.

Pro Dalibora jsou švestky u silnice neodolatelné, východní Slovensko

I když Michalovce nepatří mezi turistické magnety, tak nám trvalo poměrně dlouho, než jsme z něj vyjeli – nákup jídla u Alberta, slunečních brýlí v Kauflandu a mapy Východního Slovenska v Zemplín centru. Ale tohle ranní zdržení stejně vůbec nevadilo, protože jsme měli namířeno na severní břeh Zemplínské šíravy, kde mi kámoš Franta doporučil restauraci Salaš. K šíravě a podél ní vede rychlostní silnice až dálnice, kde je celkem provoz a je potřeba dávat pozor a nenechat se smést. V Salaši jsme u grilovaného pstruha s Daliborem konstatovali, že na východním Slovensku se rodí spousta koček a jak se později ukázalo, tak Zakarpatská Ukrajina má v tomto ohledu hodně co dohánět.

Kostelík, Inovec

Vražedné polední vedro nás přivedlo k myšlence v šíravě se vykoupat. Skoro všichni Slováci se sice koupou v bazénech v areálu u břehu, protože nad bahnitou vodou nádrže ohrnují nos, ale s Daliborem jsme radši dali přednost nádrži před bazény, kde se nešlo pohnout tak, abych někomu nedal omylem ránu. Koupání bylo celkem ok, ale dá to práci dostat se do hloubky.

Dřevěný kostelík, Inovec

Za šíravou začíná krajina plná malebných, upravených vesnic, silnice bez většího provozu lemované stromy, jejichž větve by praskaly pod tíhou zralých švestek, kdyby jim nenasytný Dalibor pravidelně nepomáhal.

V Sobrancích jsme se stavili na pivko v příjemné kavárně otevřené pro „členy klubu“. Doplnili zásoby vody a ledu a pokračovali na severovýchod k ukrajinským hranicím. Pomalu jsme začali stoupat, až jsme vystoupali do vesnice Inovec, kde jsou pěkné kostely – jeden z nich je dřevěný. Přejezd na Ukrajinu jsme nechali až na další den a v klidu se navečeřeli v motorestu Milka za Ubĺou, co by kamenem na hranice dohodil. Žijí tu Rusíni, hovořící zvláštní směsicí polštiny, slovenštiny a ukrajinštiny. Jelikož se schylovalo k bouři, chtěli jsme se v motorestu i ubytovat, jenže nebylo místo. To ale bylo na trávě za domem, kde jsme včas postavili stan před tím, než se do něj opřel tropický liják za doprovodu hromů a blesků.

Na vrchol by se dalo jet i na kole, polonina Runa

Ráno nebylo po ďábelském koncertu předešlé noci ani památky. Po snídani jsme za chvíli dorazili na slovensko-ukrajinské hranice. Hranice Ubĺa – Malyi Bereznyi funguje jak pro auta, tak pro cyklisty a pěší (na rozdíl od přechodu ve Vyšném Nemeckém, který je jen pro auta). Pohraničníci se na nás koukali div ne jak na hrdiny, že jedeme na kolech na Ukrajinu. Žádnou frontu jsme tu nestáli, akorát museli vyplnit vstupní/výstupní formulář. Dalibor vyplňoval zpocenýma rukama (z prstu mu navíc kapala trochu krev), výstupní část pak nepřeložil a vložil jen tak do pasu. Já jsem provokovat nechtěl a tak si dal větší pozor, aby vypadalo lejstro trochu k světu.

Výhledy z poloniny Runa

Ještě jsme si vyměnili hned na hranicích peníze – každý cca 950 hřiven (1 hřivna = 2.5 Kč). Dalibor měl trochu problémy se stodolarovkou, kterou mu ženská za pultem nechtěla vzít (asi byla trochu očouzená od kostarických vulkánů), nebo ji vzala s 10% poplatkem, ale nakonec mu to vyměnila i bez poplatku. Na pumpě jsme pak sháněli mapu Zakarpatské Ukrajiny ale marně. Benzín tu stojí v přepočtu asi 20 Kč a tak není divu, že se tady každé auto vracející se na Slovensko zastavilo, zadním kolem najelo na stupínek a maximálně natankovalo.

Kupy sena, Lypovets

Silnice se za hranicemi viditelně změnily – hlavně přibylo hrbolů a výkalů krav, které tu zpomalovaly provoz. Prvním větším městem, kde jsme na Ukrajině zastavili, byl Perechyn. Město samo o sobě vypadalo dost bezútěšně, ale my slavili hned několik vítězství. Dalibor sehnal mapu Zakarpatské Ukrajiny a včas jsme se ukryli do hospody před tropickým lijákem a navíc jsme se pořádně a levně najedli (za misku boršče jsem zaplatil 4 hřivny ‼).

Lypovets

Zakarpatí je známé poloninami (horské louky) a k jedné takové jsme měli namířeno. Podle internetu vede až na vrchol poloniny Runa betonová cesta a cestovky mají v programu výjezd na kole až nahoru. Takže z Perechynu jsme pokračovali po trase Turi Remety, Turychky, Lypovets. Hlavně poslední, sedmikilometrové stoupání do Lypovtse dá pořádně zabrat. Horské kolo a seřízená přehazka se tu hodí víc než kde jinde.

Na návsi pod kostelem jsme si uvařili večeři ve společnosti jednoho z místních ožralů Michala (38 let), který vzpomínal na staré dobré časy, kdy býval vojákem a sloužil jako řidič v Afghánistánu. Teď prý dělá tady u policie, ale spíš se tu tak potlouká s flaškou v ruce. Lypovets je sice pěkná vesnice, ale dost odříznutá od světa. Chtělo by to novou přístupovou asfaltku a otevřít obchod, pak by se tu určitě žilo líp.

Našli jsme si plácek vedle kostela a stihli postavit stan, než přišla bouře, možná ještě silnější než ta včerejší. Kola překryl Dalibor fólií.

Hotel Fortuna, Poljana

Lypovets leží ve výšce 630 m.n.m. a vrchol poloniny Runa 1480 m.n.m – takové převýšení jsme nechtěli zdolávat na kolech, proto jsme se domluvili s jedním vesničanem, kola nechali u něj na verandě a dál pokračovali nalehko. Cesta z betonových panelů se nahoru vine 9 kilometrů a dá se jet autem a při troše úsilí i na kole. Pěšáci si sebou nemusejí brát nic snad s výjimkou bundy. Na 6. kilometru je pramen a dál na poloninách rostou borůvky, brusinky a maliny, takže žízeň ani hlad nehrozí. Všeho všudy jsme potkali jen 3 lidi – jednoho sběrače brusinek a 2 turisty jedoucí nahoru terénní audinou s ruskou espézetkou. Dalibora napadlo, že by je mohl stopnout, ale byl to bláhový nápad. Kdo by si chtěl špinit sedačky uřícenými chodci? Na vrchol Runy jsme tak došli pěšky. Kromě kříže a památníku je tam ruina, která vzdáleně připomíná vrchní stanici lanovky, ale je to zchátralý vojenský objekt. Další stavby, které jsme míjeli podél cesty, jsou v podobné fázi rozkladu.

Koňský povoz, Poljana

Museli jsme se vrátit stejnou cestou, jakou jsme přijeli, až do Turi Remety, abychom mohli pokračovat dál směrem na Poljanu. Byl to hezký rovinatý úsek obklopený horskými hřebeny. Ani ve vesnicích jsme se nenudili – v první se nám snažili zahradit cestu vysmátí opilci (Daliborovi pak bylo líto, že jsme tam nezastavili, že by u nich i přespal.), v druhé si s námi jako při Tour de France za jízdy plácli děti prodávající při cestě med a houby a ve třetí jsme projížděli megalomanským komplexem hotelů, které by tady v těch zapomenutých místech asi čekal málokdo. Ale to už bylo, co by kamenem dohodil od lázeňského města Poljany, takže se to trochu chápat dá.

Sem se lidé sjíždějí kvůli léčivým pramenům, Poljana

V Poljaně jsme se trochu rozkoukávali po levnějším noclehu a nakonec jsme skončili v hotelu Fortuna. A sázka to byla skutečně podařená – 100 hřiven na osobu, k dispozici bazén a sauna.

Léčivé prameny, Poljana

Možná jídlo tu mohlo být levnější, ve větších porcích a ve větším výběru (měli cca 5% toho, co stálo na menu), ale to bych už chtěl moc.

Večer jsme šli ještě okouknout místní hospody – jednu u minerálních pramenů (prodávali tam čokoládové bonbóny různých exotických názvů – ten, co měl na obalu velblouda, se jmenoval karakum), druhou v betonové krabici na náměstí, kde zrovna dávali předkolo ligy mistrů: Dynamo Kyjev – Ajax Amsterodam 1:1. A v 11 večer jsme se vrátili na hotel preskočivše plot a dobloudivše na pokoj.

Rekontruovaný pravoslavný kostel, Mukačevo

Ráno jsme nikam nespěchali. Napili se minerální vody, obhlédli okolí a zašli do včerejší hospody na pár hodin posedět u několika chodů jídla, z něhož stál určitě za zmínku mintáj – výborná a levná ryba (7 hřiven).

Hrad Palanok, Mukačevo

Po obědě jsme nasedli na kola a trochu šlápli do pedálů, abychom unikli těžkým šedým mrakům, které nás držely v nejistotě vlastně celý týden. Jestli jsme neměli za celou cestu jediný defekt, pak před Mukačevem málem jeden přišel, a to na rychlém úseku plném kamionů. Vepředu jedoucímu Daliborovi se uvolnila šňůra od báglů a zamotala se mu do zadního kola. Prudce zabrzdil, div že sem to do něj nenapral. Naštěstí v tu chvíli nic nejelo a oba jsme udrželi balanc.

Klasická ukrajinská vesnice

Na kopci před Mukačevem vylezlo slunce a ozářilo zlatou kopuli pravoslavného chrámu. Vydali jsme se k němu - zrovna se rekonstruoval (do církevních budov tu vůbec tečou slušné peníze). Poobědvali jsme kuře na paprice a sjeli do města sehnat hotel.

Svačina, okolí Mukačeva

Jak se člověk blíží k městu s výraznou siluetou v dálce, nepochybuje, co je hlavní dominanta a co musí vidět. Hned jak jsme se ubytovali, nasedli jsme na kola a urazili 5 kilometrů ke hradu Palanok. Hrad je ze 14. století, postupně se opravuje, a protože leží na kopci, jsou z něj výborné výhledy do okolí. V minulosti byl důležitým bodem v anti-habsburských revoltách a Maďaři jsou na něj hrdí.

Kdybychom se vrátili do hotelu, tak by to byla jednoznačně naše nejkratší a nejlínější etapa, a tak jsme se rozhodli trochu objet vesnice na jih. V jedné z nich jsme dali pivo s miskou šprotů – opravdu dobrá kombinace! Trochu jsme cestou zpátky bloudili a najeli o nějakých 15 km víc, než jsme našli hotel, ale aspoň jsme zjistili, kde je centrum a zašli večer na boršč do stylové restaurace u řeky, kam chodí místní smetánka. Jinak centrum bylo celkem vylidněné, až na pár hospod, kde jsme se snažili si objednat pivo Lvivskije, ale donesli nám whisky.

Nocleh v hotelu byl pro mě noční můrou. Neustále mě atakovali roztoči, až jsem si musel rozvinout samonafukovačku na zemi, pak už to šlo.

Bilingvní vesnice u maďarských hranic

Z Mukačeva se dá do Užhoroda snadno a rychle dojet po hlavní silnici. Stejně tak snadno a rychle bychom mohli být smeteni nějakým kamionem. Proto jsme se rozhodli pro jižní variantu – kolem hradu přes Strabyčovo, Velkou a Malou Dobroň a Časlivtsi, kde už převažují dvojjazyčné ukrajinsko-maďarské nápisy. Občas jsme se stavili na pivo a zmrzlinu za hřivnu a popovídali s místními.

Předražený šašlik, Užhorod

Projíždět vesnicí na Zakarpatské Ukrajině je trochu něco jiného, než na Slovensku nebo v Česku. Na Ukrajině bývají domy postavené kolem dlouhé, široké asfaltky, kterou cyklista nesdílí jen s automobily, ale i s koňskými povozy a stády krav, které často musí předjíždět. Kravským lejnům se vyhýbat nemusí, protože jsou rozježděné po více méně celém povrchu vozovky a je to taky cítit. U většiny domů rostou ovocné stromy, hlavně švestky, a vjezdy jsou obrostlé hroznovým vínem, takže dál není vidět. Zatímco v Česku a na Slovensku cyklista sem tam zahlédne někoho za plotem na zahradě, tak na Ukrajině má větší společnost. Skoro všechny domky mají za plotem lavičku, kde místní tráví hodně času.

Skanzen, Užhorod

V Užhorodě jsme se ubytovali v hotelu Atlant (???) a šli si prohlédnout město, které působilo podstatně živěji než Mukačevo. Konečně jsem tu v jedné venkovní restauraci u řeky ochutnal šašlik, ale určitě bych toto místo nedoporučoval. Dalibor mi to pak omlátil o hlavu (přičemž ale sám proti téhle restauraci neprotestoval) s tím, že vybírám hrozné restaurace, a že je bude vybírat sám.

Skanzen, Užhorod

Pravdou ale je, že toto skutečně byla hrozná restaurace, kde obsluhovaly dvě staré, zmalované, tlusté baby, které Vám nejdříve drze zastoupili vchod a ani Vám jídelní lístek nenabídly a poté Vám naúčtovaly vyšší ceny s tím, že ceny vyvěšené na dveřích nejsou aktuální. Šašlik (cca 400g), který jsme si dali s Daliborem napůl, navíc za moc nestál.

V další hospodě jsme se zdrželi u piva delší dobu, protože jsme se dali do řeči se dvěma Ukrajinkami – Lízou a Oxanou (její jméno jsem trefil, skutečně ale vypadala jako klasická Oxana). Dalibor pak s nimi dohodl další program, ale nakonec se z diskotéky vymluvily a na jeho pozdější telefonáty ani nereagovaly.

V posledním podniku jsme ještě natrefili na skupinku Čechů, kteří sem z Maďarska přijeli autem. Jednoho z nich dokonce učil taťka na VŠE.

Náměstí v Čopu (maďarsko-ukrajinsko-slovenské trojmezí)

To, co jsme nestihli včera – zámek a skanzen, jsme si naplánovali na dnešní dopoledne. V zámku je celkem velká expozice věnovaná historii Zakarpatské Ukrajiny včetně meziválečného období, kdy ZU patřila Československu. Ve sklepeních zámku se pořádá ochutnávka vín. Zchudlí po včerejším šašliku jsme si domluvili ochutnávku jen za 10 hřiven = pár loků vína. Skanzen určitě stojí za vidění. Je rozsáhlý, zachovalý a hodně stavení je přístupných. V jednom dřevěném kostelíku jsme viděli filmovat důchodce, který nahrávku španělsky komentoval. Polyglot Dalibor se s ním hned dal španělsky do řeči, ale když důchodce zjistil, že jsme z Čech, tak přepnul do českoslovenštiny a vyprávěl o tom, že jeho táta byl z Čech, máma ze Slovenska, že on sám se narodil v Argentině a tam se česky naučil, že má velký statek a že prodal 100 krav a vypravil se do Evropy.

Bedlivě střežená ukrajinsko-slovenská hranice

Po Užhorodu byl naším dalším cílem Čop, město na ukrajinsko-slovensko-maďarských hranicích. Hlavně Dalibor prahnul po nějaké maďarské specialitě k obědu, a tak Čop byla logická volba. Ale zdání klame – tak blízko u maďarských hranic a po maďarském vlivu tu nebylo ani památky. I tak jsme se dobře najedli (boršč tu měl asi nejvíc masa vůbec) a utratili tolik peněz, že každému z nás už zbylo jen pár hřiven.

I když jsme věděli, že na slovensko-ukrajinských hranicích jsou jen 3 přechody pro cyklisty, tak při pohledu do mapy vedla jasně silnice z Čopu přes Solomonovo do Čierné nad Tiszou. I když nám místní říkali, že tudy se na Slovensko nedostaneme, tak nás hrozně zajímalo, jak taková silnice vypadá a kam vede. Ze Solomonova na západ vede asfaltka. Dá se po ni jet, ale její kvalita se pořád zhoršuje. U modré výstražné cedule, že dál už je hraniční pásmo, jsme sice s respektem zastavili, ale zvědavost a adrenalin zvítězili a pokračovali jsme dál. A skutečně asfaltka končila, zahrazena dál dvěma ploty s ostnatým drátem, to vše hlídáno kamerou s infračerveným viděním. Nezbývalo nám, než to otočit a projet na Slovensko nejbližším oficiálním přechodem přes Malé a Velké Slemence.

Obchody na ukrajinsko-slovenské hranici

Tento přechod je jen pro pěší a jsou tu dlouhé fronty Slováků nakupujících levné zboží od triligvních (sk,ua,hu) obchodníků. I tak nebylo zboží dost levné, abychom tu mohli utratit naše poslední hřivny. Vystáli jsme si pak frontu na Slovensko a u okénka celnice nastal okamžik pravdy. První šel Dalibor a hezké ukrajinské pohraničnici ukázal svůj zmuchlaný, zmáčený a trochu zakrvavený výstupní formulář – Što éto? Zeptala se ženská nevěřícně kroutíce hlavou. Vysvětlovali jsme ji, že jsme byli na kolech, že pršelo a navzdory všemožné péči to jinak nešlo. Tak to pochopila. Pak jsem šel na řadu já, formulář jsem měl tak jak jsem ho dostal a bez jakékoliv újmy – I pačemů éto? Ženská zase začala kroutit hlavou. To už se mi vysvětlit nepodařilo. Tak jsme se zasmáli a pokračovali na Slovensko bez dalších komplikací.

Ve Veľkých Kapušanech jsme si dali večeři a chtěli zaplatit. To byl ale problém. Servírka na nás neměla vůbec čas! Asi čekala, až se setmí a my dáme přednost místní ubytovně před hledáním jiného noclehu. Už od Franty jsem věděl, že nedaleko je řeka Latorica a že na náspech podél ní se dá jet na kole. Tak jsem se na to zeptal u vedlejšího stolu a chlápci mi to potvrdili a řekli, že je tam v těch místech jedna restaurace, u které lidi kempují a že se tam dá přespat.

Restaurace u řeky Latorica, východní Slovensko

Už byla tma jako v pytli, když jsme nasedli na kola, ale po půlhodině jsme skutečně restauraci našli. Upřímně bychom ji našli i poslepu, protože zdroj takového rámusu nešlo minout. Každý pátek je tam totiž slavnost spojená s tancovačkou a živou hudbou. Byli tu hlavně slovenští Maďaři. Je zajímavé je poslouchat, protože pak člověk pochopí pravý význam slova bilingvní. Větu třeba začnou ve slovenštině, ale pak z ničeho nic přepnou do maďarštiny a naopak.

Co nebylo v Čopu, tak tady jsme si vynahradili. Vařili tu neuvěřitelně dobrou polévku halászlé. Obrovská porce s kusanci ryb, příjemně pálivá. Lepší halászlé jsem jaktěživ nejedl a dlouho asi jíst ani nebudu...

O půlnoci jsme to zabalili a postavili stan u mostu. Podle Dalibora se tu spalo vůbec nejlíp (i když člověk musel překousnout ten rámus), možná proto, že se mu zdál zajímavý sen, kdy jako v matrixu bojoval se svými replikami, které nedokázal porazit.

Cesta po náspu podél řeky Latorica, východní Slovensko

Ráno byl kolem restaurace klid – po včerejší slavnosti ani památky. Vrátili jsme se kus zpátky, kde začínal násep. Vyjeli jsme na západ. Zprvu jde o asfaltku, která se pak mění v šotolinu a pak postupně zarůstá travou. To už si člověk říká, jestli jede dobře. Jede správně! A ani se nemusí ptát na cestu. Místní si to totiž ani sami neprojedou a pak od další cesty odrazují, že to nikam nevede. Můžu říct, že jde o skvělé safari, které by měl podniknout každý cyklista se smyslem pro dobrodružství, který se v této oblasti nachází!

Stezka při řece Latorici, východní Slovensko

Od restaurace do Ižkovců je to asi 20 km. Hlavně prostřední nejhůře přístupná část je nejvíce zarostlá travou, takže se tu dá jet jen něco málo přes 10 km/h, ale většinu cesty se dá jet 15-20 km/h. Na cestě před kolem uskakují žáby, v dálce pobíhají srnky a nad hlavou krouží stěhovaví ptáci.

Latorica focená z plynovodu, východní Slovensko

Všude kolem náspů se rozkládají mokřady s jezírky. Sem tam stojí za to zastavit a poslouchat zvuky z močálů. Těsně před Ižkovci je možné si řeku Latorici pořádně prohlédnout. Vede přes ní plynovod, na který je možné vylézt, ale nedoporučuju to osobám trpícím závratěmi.

V sousední vesnici Vojany, jsme si dali oběd v jídelně, kde kromě nás nikdo nebyl a kde jsme ani moc nečekali, že bychom se mohli najíst, ale dvě ženské – sestry - nás přesvědčily, ať počkáme, že nám dají guláš.

Plynovod nad Latoricou, východní Slovensko

Vynikající! Nečekal jsem takovou dobrotu! Sestry se prý narodily v severních Čechách, ale prý jejich slovenskému otci v hlavě přeskočilo a trval na tom, že rodina pojede na Slovensko, a tak skončily tady. Práce tady prý skoro není. Ještě jsme zajeli na maďarskou slavnost, která měla začít až ve čtyři a pak pokračovali pomalým tempem na Michalovce, odkud nám měl vlak jet až v půl deváté večer, takže jsme měli ještě spoustu času. Ten jsme trávili tak, že jsme stavili na pivo nebo zmrzlinu v každé vesnici na cestě.

I tak to za dnešek bylo 70 km. Ukázalo se, že v Michalovcích se hodně těžko hledá hospoda, kde vaří.

Zpátky jsme jeli lůžkovým vlakem, což bylo podstatně lepší než lehátkový vlak. Příště bych už lehátkovým na Slovensko jet nechtěl.

Zvířena východního Slovenska

Sečteno a podtrženo: 465 km na kole. Píšu to tady jako strohou statistiku, která vypovídá o tom, že jsme se nikam nehnali, protože z cestopisů na webu vím, že existují borci, kteří dají denně v průměru 150 km a ještě každý den musí opravovat defekt. Ale i tak jsme něco projeli a udělali si o Zakarpatské Ukrajině a východním Slovensku lepší představu.

Zakarpatská Ukrajina určitě stojí za vidění a na kole se dá projet navíc hodně levně. Stačí přespávat pod širákem a živit se švestkami a především vydatnými boršči (bez masa), maso tu je hodně drahé a je lepší ho vynechat. Pivo je dobré a rozpočet nenabourá. Aby se člověk trochu zkulturnil, tak je možné občas přespat v hotelu, který vyjde v přepočtu 250,- Zkrátka Zakarpatská Ukrajina má všechny předpoklady stát se cílem studentů, kteří mají hlouběji do kapsy a chtějí zažít exotiku.

Východní Slovensko má tu výhodu, že je tak lehce dostupné. Kromě toho je rovinaté s dobrými silnicemi, takže se hodí pro všechny bez ohledu na kondici. A jak Latorice ukazuje, je tu asi i dost míst k dalšímu objevování!