Spolupracovníci na FLYPu: Sheik, Lütfiye, Fubu, Pravesh a Hh

Tak po šesti letech zase Turecko! Tentokrát to sice nebyla dovolená, ale pracovní cesta do země, kam se rozšířil systém FLYP pro správu promo akcí společnosti Tesco (v Turecku působící jako TescoKipa). Byl jsem na tuhle cestu hodně zvědavý, a to jak profesně (FLYP děláme s kolegou Honzou (dále jen Hh) od začátku jeho existence), tak i jako cestovatel a delegát CK Rowas. Zvědavost byla o to větší, že o Izmiru - městě, kde má TescoKipa centrálu - se nepsalo v Lonely Planet dvakrát lichotivě. Před šesti lety jsme se tomuto městu podle rad LP obloukem vyhnuli.

Termín pracovní cesty jsme naplánovali strategicky s ohledem na MS ve fotbale na 26.5. - 10.6. To ale znamenalo, že v době voleb budeme v Turecku, tak jsme si i obstarali lístky pro volení ze zahraničí. Hh vybral hotel Mövenpick ležící hned u nábřeží.

Nábřeží u Pasaportu, Izmir

Let do Izmiru s mezipřistáním v Istanbulu byl velice pohodlný, a to díky Turkish Airlines, která myslí na cestující a nechává jim hodně místa na nohy a ještě jim přichystá výborné jídlo. V Izmiru se letiště nachází v severozápadní části města nedaleko centrály Tesca, ale centrum s hotelem Mövenpick je o pár kilometrů po pobřeží dál. V praxi to pak znamenalo dennodenní dojíždění do Tesca taxíkem kolem zálivu anebo kratší, ale zábavnější plavbu trajektem.

Výhled z Pasaportu na restauraci u Bülenta, Izmir

Do hotelu jsme přijeli odpoledne a hned po ubytování jsme vyrazili s Hhem prozkoumat okolí. Izmir se rozkládá ve tvaru půlměsíce kolem hluboce zaříznutého zálivu na západním pobřeží Turecka. Na nábřeží jsou tak spousty restaurací, které těží z této ideální polohy s každodenní kulisou zapadajícího slunce. Nutno říct, že se to výrazně promítá i do cen! Zatímco za hlavní jídlo tu dáte 15 Lir (toho času cca 1 Lira = 12 Kč), o kus dál ve vnitrozemí za srovnatelnou porci 3 Liry.

Nicméně na večeři jsme si tady zašli a objednali si mj. biraver, což je pivo, které si sami točíte z pípy. A protože noc byla mladá, tak jsme ještě obcházeli restaurace a okukovali vodní dýmky, až nás zastavil restauratér Bülent a dýmku si dali u něj. To byla celkem zásadní událost, protože během pokuřování jsme se dali do řeči s jedním tureckým studentem jménem Gökhan - s ním a jeho kamarády jsme pak během následujících dnů podnikali různé akce. Jinak vodní dýmka chutnala výborně - líbilo se mi, jak se tu starají o zákazníky a pravidelně kontrolují a doplňují vyhasnuté uhlíky.

Hh ukazuje na náš hotel, Izmir

Do práce jsme jezdili na devátou a taxíkem a bylo to ze začátku dobrodružství. Napoprvé taxikář dost bloudil. Další den nás vyzvedl ten samý chlápek a bloudil, světe div se úplně stejně, ale ne proto, že by nás chtěl obrat, ale zkrátka na tom byl špatně s orientací. Později už jsme cestu znali sami a další taxikáře v případě potřeby naváděli. Jednoho rána jsme dorazili do práce přeci jen později, protože jsme chtěli splnit občanskou povinnost a odvolit. Zjistili jsme si z webu MZV adresu konzulátu (ve čtvrti Çankaya) a pídili jsme se po ní tak dlouho, než nám bylo řečeno, že na dané adrese už konzul několik let nesídlí. Na další doporučené adrese jsme pak našli jen zastupitelství Malty. Pozn. (Autor) - klikniStejně by ale prý na honorárním konzulátu volit nešlo. (Autor)

Trasy trajektů, Izmir

V Tescu jsme pak spolupracovali s různorodou skupinkou kolegů - Praveshem a Sheikem z Indie, Nihan, Sezin a těhotnou Lütfiye z Turecka. Zaměstnanci místního Tesca mají dopravu a stravování zdarma. Vyzkoušeli jsme místní kantýnu a rozhodně nezklamala! Orientovaná byla téměř výhradně vegetariánsky, ale nabízela klasickou tureckou kuchyni se spoustou různých chodů, které jsem chtěl samozřejmě ochutnat a nakonec jsem se vždycky přejedl.

Západ slunce, Izmir

Kolem druhé hodiny se pak v práci roznášela po open space odpolední turecká káva. V kuchyňce pak byl stále k dispozici čaj (kotlík silného čaje a nad ním kotlík horké vody - míchali jsme 1:2).

V pět už bylo de facto vylidněno a o půl hodiny později jsme se vraceli z práce i my. Vyzkoušeli jsme i kratší cestu trajektem po trase Bostanli - Alsancak - Pasaport (3 Liry). Ale většinou jsme chtěli přímo do hotelu, a tak jsme jezdili taxíkem. Jednou nám taxikář zastavil ve vedlejší ulici asi 30 metrů od hotelu, ale my jsme ho poprosili, jestli by to mohl objet k hlavnímu vchodu - no, netušili jsme že si bude muset zajet několik kilometrů a objet půlku Izmiru, aby nám vyhověl :-)

Kamarádi z Tesca před pouličním umělcem

V týdnu zbývalo po práci večer docela dost času, který jsme často trávili u Bülenta pokuřováním vodním dýmky nebo hraním populární deskové hry Okey. Bohužel to takhle na nábřeží lezlo hodně do peněz a útraty v přepočtu až 600 Kč na jednoho nebyly výjimkou. Postupem času jsme se stáhli trochu víc do vnitrozemí a už tolik neutráceli.

Fubu meditující u dýmky, Izmir

V Izmiru se dá výborně sportovat. Terén je ideální pro běžce, kteří mohou běhat buď po nábřeží, nebo v Kültürparku, po jehož obvodu je postavená kilometr a půl dlouhá atletická dráha krytá stromy před prudkým středomořským sluncem. Vedle běhání jsme si díky naším tureckým kamarádům zahráli i fotbal, a to večer od 11 pm do půlnoci. Osvětlená hřiště jsou krytá sítěmi jak po bocích, tak z vrchu, a fungují až do dvou hodin do rána.

Při zpáteční cestě taxíkem do hotelu se Hhovi stala nemilá věc, která může potkat jakéhokoliv západního turistu. V přítmí zaplatil za cestu padesátilirovkou a až po určité době přišel na to, že se nejednalo o Liry ale o Eura! Turecko ve snaze přiblížit se k západu tiskne bankovky a razí mince, které jsou velmi podobné Eurům a při špatné viditelnosti dojde lehce k záměně. V případě padesátieurovky to dělalo v přepočtu 500 Kč!

Hh meditující u dýmky, Izmir

Když jsme nesportovali, tak jsme jen tak chodili po městě a po obchodech. Ochutnávali jsme místní speciality, jako např. brambory plněné nádivkou dle vlastního výběru, dršťky omotané kolem tyče (Kokoreç), ale největším potěšením bylo bez diskuze ochutnávání tureckého cukroví (želatina, pistáciové oříšky, med, ...) prodávaného na váhu. Po tom bych se mohl ještě teď utlouct. Pozor! – neplést si s tureckým medem prodávaným u nás!

Při těchto toulkách Izmirem jsme se dostali do odlehlé čtvrti, kde byl pozdě večer otevřený obchod, a tak jsme si hned koupili pivo Efes. Ale bylo zakázáno ho pít na ulici. Nezbylo nám než si sednout do zadního zakouřeného koutu obchodu, kde už na přepravkách posedávalo asi šest Turků, kteří se s námi začali bavit za pomoci několika anglických a německých slov. Hh ukázal svou rodinku a hned si získal jejich sympatie.

A po návratu do hotelu jsme, když byl čas, chodili do nejvyššího patra hotelu do sauny, páry a bazénu.

Mešita uvnitř pevnosti, Selçuk

Služební cesta trvala přes dva víkendy. Na ten první jsme si naplánovali cestu do Selçuku a Efesu, což je od Izmiru nějakých 85 km. Podle Lonely planet jsme zamířili do penzionu Homeros, a to hlavně proto, že v ceně půjčovali kola. Penzion je už asi trochu profláklý, ale obsluha je přátelská a po příjezdu je pro všechny nově příchozí uspořádáno posezení na střeše u vína.

Turkyně před představením, Efes

Ještě předtím jsme ale vyrazili prozkoumat okolí a hlavně nedaleké vykopávky. Vzal jsem svého průvodce a jen zběžně si pročetl, co nás čeká. Měl jsem totiž zánět v oku a s sebou jsem měl jen čočky a kvůli tomu zánětu nosil čočku jen jednu. Zaplatili jsme za vstup, procházeli křížem krážem vykopávky, a když už jsme měli namířeno k východu, zastavil nás jeden snědý Turek - Mustafa. Ukazoval směrem ke středověkým hradbám na kopci za plotem. Prý je to oficiálně zavřené, ale on nás tam za menší vstupné provede. Přišlo nám to dobrodružné a lákavé, a tak jsme neváhali a vyrazili za ním po úzké zarostlé pěšině. Uvnitř hradeb kromě polorozpadlé mešity a jímky na vodu rostla jen tráva, a tak byl Mustafa s výkladem rychle hotov. V mešitě si pro nás přichystal překvapení - z kapsy vytáhl měšec plný starých mincí a rozložil je po zemi. Ukázal na první a říkal:

"Je to stará řecká mince, prodám vám ji za 300 Lir. V Evropě za ni dostanete tolik peněz, že příště pojedete do Turecka zadarmo!"

Mně se to nezdálo a kroutil jsem hlavou, že nemám zájem. Hh si mince se zájmem prohlížel, ale nic neříkal. Mustafa postupně cenu snižoval:

"Můžete mi věřit, že jsou pravé. Já jsem muslim a v mešitě bych nikdy nelhal!"

Celsova knihovna, Efes

Tomu jsme se spíš zasmáli, než by nás to přesvědčilo. Mustafa dál cenu snižoval a přitom se snažil hrát na city. Tehdy se blížil konec měsíce...

"Mám ženu a děti. Zítra mi vyprší nájem - musím ho zaplatit. Jestli to neudělám, žena mě zbije!"

Já jsem se zatvrdil jako skála a řekl jsem našemu průvodci, že nemám zájem. Hh ale po několikanásobně snížené ceně váhal čím dál víc.

Hh pózuje u betonové zdi, odkud jsme bez váhání skočili

Mustafa na Hha tlačil, já jsem Hhovi říkal svůj názor, až mě Mustafa poslal pryč na hradby, že mu kazím byznys. Procházel jsem se tam dobrých čtyřicet minut, než se Hh znova objevil s tím, že si za 60 Lir koupil mince všechny! Bylo jich asi devět. Co teď? Vrátit se stejnou cestou a vyjít hlavním vchodem s pokoutně koupenými mincemi? Co když na to přijdou? Naštěstí se dalo cestu si zkrátit a vyhnout se problémům skokem ze dva a půl metru vysokého betonového sloupku plotu na asfaltku podél vedoucí. Ani na chvíli jsme neváhali - byl to pořádný otřes! Po pár desítkách metrů nás míjel jiný Turek na mopedu s nabídkou starých mincí! V hostelu jsem si pak v klidu dočetl článek v LP o Selçuku a místních chytrácích, kteří prodávají starodávné mince. Nechají je sežrat dobytkem - v jejich trávicím traktu pak působením kyselin dostanou mince patinu a vypadají jako pravé. Když jsme pak druhý den jeli do Efesu, tak před vchodem prodávali spoustu těchto mincí cca 5 Lir za jednu. Do Efesu jsme dojeli na kolech - jsou to jen asi tři kilometry. Kola jsme nechali u vchodu, odmítli nabídky taxikářů, že nás vyvezou na druhou stranu areálu a vyhneme se tak výstupu krpálem v červnové vedru. Areál určitě stojí za vidění, ale v červnu tam je takových lidí, že jsme stěží procházeli po chodnících skrze ty davy.

Mešitka v Konaku, Izmir

Druhý víkend jsme společně s Gökhanem, Feritem a dalšími kamarády měli jet k moři. Bohužel ale přišla ráno od Gökhana zpráva, že jeho babička měla nehodu a že je v nemocnici. Tak jsme po chvilce přemýšlení přišli s náhradním programem a vyrazili za nákupy do bazaru.

Pocta Atatürkovi a povstání z roku 1922, Izmir

Chvíli jsme to tam tak procházeli od stánku ke stánku a netrvalo dlouho a ujal se nás dohazovač. Hh kupoval oblečky a botičky pro děti, já jsem měl zájem o turecké cukroví. Vnucovali mi ho tam s prošlým datem spotřeby s tím, že je to v cukru a že to vydrží. Nakonec se podařilo sehnat cukroví, kde bylo vše ok. Koupil jsem si 5 krabic za usmlouvanou cenu, u které se dohazovač uraženě tvářil, že je nízká a že mám být proč spokojený - přitom se dají v Tescu koupit stejné krabice o dost levněji. Pak ještě chtěl bakšiš 5 Lir.

To už jsme měli plné batohy nákupu a vycházeli skoro z bazaru, když jsme za sebou uslyšeli rychlé kroky.

"Bratr má kousek odtud krámek s hodinkami. Pojďte se podívat. Nemusíte nic kupovat!"

Já už bych tam nemusel, ale Hha to zlákalo. Hodinky si prohlížel s podobným zájmem jako starodávné mince. Zvlášť neodolatelně se mu líbily bílé hodinky Rado. Koupil pro sebe i pro manželku. Žádná láce to nebyla (cca 200€), a tak jsme museli pro Eura zpátky do hotelu. Pozn. (Autor) - klikniHodinky ještě nikdo z nich po roce a půl nenosil :-) (Autor).

Hh se zřejmě tímto nákupem proslavil, protože nám naši indičtí kolegové z Tesca říkali, že byli den poté taky v bazaru a obchodníci s hodinkami se jim s úsměvem zmínili o dvojici Čechů, kteří tu udělali velký nákup.

Modrá mešita, Istanbul

Při zpáteční cestě jsme znova letěli přes Istanbul. Tentokrát jsme tu měli sedm hodin času. Ještě před cestou jsem si zjistil, že by se dalo využít free city tour s Turkish Airlines. Ukázalo se, že to vztahuje na čistě mezinárodní lety (náš let se nedal považovat za mezinárodní, protože část Izmir - Istanbul byla vnitrostátní).

Mešita Hagia Sofia, Istanbul

Metrobusem jsme dojeli do centra, prošli si bazar a nakoupili dárky na doma. Nedaleko paláce Topkapı jsme míjeli dva čističe bot, když jednomu z nich spadl kartáč, aniž by si toho všiml. Hh, duše dobrá, kartáč zvedl a vrátil mu ho. Chlapík byl tak rád, že Hhovi nabídl, že mu boty vyčistí zdarma. A jeho kolega se vrhl s kartáčem hned ke mně, i když moje boty se na to vůbec nehodily. Oba chlapíci začali mít plno řečí - že pocházejí ze středního Turecka, že musí živit rodiny, které mají hlad, a že chtějí 10 Lir za jednoho. Krev mi stoupla do hlavy, dal jsem jim 5 Lir, utrousil pár nadávek a začal počítat peníze. Blížil se totiž odjezd a my počítali každou Liru a tihle dva chytráci nám udělali čáru přes rozpočet.

Ale zkušenost je zkušenost a těch jsme posbírali v Turecku dost, takže je na co vzpomínat :-)