Athény - pohled směrem od AkropolisGEO

Na první svátek vánoční jsme se ještě dostatečně nabaštili vánočních dobrot, v klidu sbalili a po deváté večerní jsme se odbavili na liduprázdné Ruzyni. Přesně ve 23.05 jsme odlétli s ČSA do Atén.

Athény - vrchol AkropolisGEO

Kolem třetí ranní jsme doletěli do Atén, kde jsme první 3 hodiny strávili spánkem na sedačkách v letištním tranzitu. Nebylo to nic pohodlného – byla zima a každou půlhodinu nám velmi důrazně hlásili, že nemáme nechávat zavazadla bez dozoru, i když letištní tranzit byl úplně prázdný. Tak jsme se raději po šesté hodině sbalili a odjeli autobusem X95 pro cizince do centra Atén. Tam jsme navštívili MacDonald a dali si kávu, abychom se trochu probrali. Náměstí plné odpadků zelo až na pár holubů prázdnotou – všichni doma ještě dospávali vánoční radovánky. My jsme se potřebovali zahřát, tak jsme svižným krokem vyrazili směrem na Akropolis. Bohužel poté, co jsme obešli celý kopec, jsme zjistili, že je Akropolis zavřený. Obdivujeme tedy jeho krásy pouze zvenku a baštíme sendviče za doprovodu smečky psů. Téměř stejnou cestou se vydáváme zpět na centrální náměstí, odkud se vracíme zpět na letiště.

Athény - vrchol AkropolisGEO

Ve 14.25 odlétáme letadlem společnosti Gulf Air směr Bahrajn, kde bude naše další zastávka. Letadlo je plné Arabů, kteří mají spoustu zavazadel a různých krabic s elektronikou a navíc jsou nesmírně hluční. V 19.10 přistáváme v Bahrajnu a nastává boj s časem, abychom stihli přestoupit do vedle přistaveného letadla. Musíme znovu projít krátkou prohlídkou zavazadel a pasů a přemístit se o 1 patro výše, což se nám těsně před osmou hodinou podaří. Odlet je ale stejně nakonec posunut až na 20.40 – organizačně se to zkrátka nezvládlo.

Po příletu do Singapuru v 9 hodin ráno dostáváme hodinu na procházku po letištním tranzitu. Trochu se motáme, protože jsme toho moc nenaspali – v letadle se nám snažili navodit ráno, takže jsme dostávali pořád nějaké jídlo. V 10 hodin se opět naloďujeme a odlétáme teď už přímo do Sydney. Tam přilétáme přesně podle rozpisu – ve 20.45 místního času, tj. celkem posun o 10 hodin oproti Praze. Před „immigration“ je menší fronta, ale úspěšně procházíme kontrolou a krátce poté spatříme na pásu naše zavazadla – máme obrovskou radost, že dorazila s náma! Nakonec nás čeká prohlídka všech zavazadel. Chvíli váháme, ale nakonec přece jen vyhazujeme rajčata, mandarinky a sendviče. Jak se později ukázalo, v bundě bychom je bývali úspěšně propašovali, ale nechtěli jsme riskovat případné problémy s úředníky. Kontrola byla důkladná, všechna zavazadla prošla rentgenem. Museli jsme například vybalit stan a ukázat kovové kolíky, zda nejsou špinavé. Otázka: „Ten stan je nový nebo použitý.“ nás trochu zaskočila (. Naštěstí bylo vše v pořádku.

Na letišti míříme ke stanovišti taxi. Vychází na nás celkem solidně vypadající typ taxikáře, ani vůbec neprotestuje proti udané adrese (část Sydney Redfern, Pitt Street je totiž považován za nebezpečnou čtvrť). Při nastupování do taxi se samozřejmě hrneme do pravých dveří hned za taxikářem domnívaje se, že nám chce otevřít dveře, on ale k našemu překvapení nastupuje za volant – uvědomění si „přehození nalevo“ nám bude zřejmě nějakou dobu trvat.

Na udané adrese proběhne úspěšně setkání s Jíťou a Pášou, kteří nás ubytují a klábosíme do jedné v noci.

Sydney - už jsme tu!!GEO

Na prohlídku Sydney jsme po společné snídani s Jíťou a Pášou vyrazili kolem deváté. Páša musel do práce a Jíťa se vydala s námi. Pěšky jsme z Redfernu došli k Central Station a odtud do sydneyského Hyde Parku a prohlédli si také katedrálu sv. Marie. Poté jsme se vydali směrem k Opeře přes čtvrť The Domain a Královskou botanickou zahradu. Ale ještě než jsme si prohlédli Národní herbárium v zahradě, vzala nás Jíťa do Art Gallery of New South Wales, kde příležitostně pracuje v místní kavárně s krásnou vyhlídku z terasy na záliv Woolloomooloo.

Sydney - budova Opery a Harbour bridgeGEO

Prošli jsme kolem Guvernérského paláce a už jsme spatřili Operu s třpytící se střechou a Harbour Bridge. Několikanásobně jsme se vyfotili a šli si zblízka prohlédnout tuto sydneyskou chloubu moderního expresionismu. Mně osobně se Opera moc líbí, fascinuje mne její světová jedinečnost a originalita a také její poloha v moři ladící s tvarem mušlí. Ale je to čistě osobní názor, se kterým se například Tomáš ani Jíťa neztotožňují (. Už jsme pocítili únavu a také hlad a tak jsme využili restaurace nebo spíše bufetu u Opery a dali si sendvič. Od Opery jsem pokračovali do námořnické čtvrti The Rocks po nábřeží Circular Quay, které slouží jako start cest většiny lodí z centra Sydney. Neodolali jsme a vyšplhali jsme na Harbour Bridge, odkud jsme vyfotili a natáčeli Operu a nábřeží seshora. Další naší zastávkou se stala budova Queen Victoria Building – nákupní pasáž spojující několik ulic s historickými hodinami a vánočním stromem s 4 500 ozdobami od Swarovského. Protože už čas pokročil, rozhodli jsme se jít přímo k poslednímu místu, které jsme měli naplánované vidět – Darling Harbour se sydneyským akváriem. Abychom trochu nasákli atmosféru sedli jsme si na chvíli v přístavu na schody a snědli nějaké pečivo. Jíťa v akváriu už byla, takže jsme dovnitř šli ve dvou. Akvárium nás nezklamalo a jenom v obrovské nádrži s chodbami jsme natočili minimálně půl hodiny žraloků, rejnoků, želv a ostatních živočichů podmořského života Sydneyského zálivu, oceánu a Velkého bariérového útesu. Po návštěvě akvária už byla tma a tak jsme nakoupili jenom ještě něco nezbytného k snědku a vydali se nejkratší cestou do Redfernu.

Ve vinařské oblast Hunter Valley

Po rozloučení s Jíťou a Pášou a jejich spolubydlícími vyrážíme pro zarezervované auto. Půjčovna Europcar se nachází na Williams Street č. 100. Přijíždíme tam metrem ze stanice Redfern a vystupujeme na Kings Cross. Auto je objednané od 10 hodin a my dorážíme po 10.30. Při příchodu do agentury vcházíme točícími dveřmi, které suverénně otáčíme doprava, zatímco ostatní otáčí doleva. Peripetie s opačnými stranami ale začnou naplno teprve při řízení auta. Po vyřízení všech formalit vyrážíme směrem na sever.

Oblast Great Lakes - východ slunce nad Tasmánským mořem

Jak zjišťujeme, nejenže je v našem žlutém Hyundai Getz 1,6 volant na druhé straně, ale i světla se stěrači jsou prohozená. To Tomášovi nejen v tento den, ale v několika následujících způsobí největší trable a údivy kolemjedoucích aut, když stíráme za slunečného počasí. Hned po výjezdu ze Sydney chceme projet objížďkou „scenic drive“ okolo města Gosfford. Bohužel bloudíme a tak toto bezvýznamné město projíždíme minimálně třikrát.

Odpoledne odbočujeme z highway na Cessnock (námi nazývané „česnek“) do vinařské oblasti Hunter Valley. Zastavujeme u prvního prodejce na ochutnávku bílých vín – Semillon, Chardonay a Sauvignon. Poté musíme končit, protože Tomáš jako řidič nesmí překročit 0,5 promile. Po malé procházce po vinicích a po nějaké době, co jedeme opět po highway, odbočujeme na další „scenic drive“ k pobřeží do oblasti Great Lakes. Chceme kempovat v městečku Forster, ale kemp má závoru a v recepci je cedule NO VACANCY. Pozdě si uvědomujeme australské prázdniny. Jako jsou u nás na Silvestra vybukované horské chaty, stejně v Austrálii jsou plné kempy. Ale neklesáme na mysli, kousek se vracíme a v pohodě vjíždíme do kempu ELIM, kde na recepci nikdo není a nacházíme dostatek místa pro stan a auto.

Nambucca HeadsGEO

Po noci strávené v campu ELIM v oblasti Great Lakes vyrážíme v 7.45 směrem na Byron Bay (nejvýchodnější bod Austrálie). Ještě než vyrazíme, projdeme se po kempu, který má výbornou polohu – mezi Tasmánským mořem a jezerem Wallis Lake. Nakonec neodoláme a jdeme se do jezera vykoupat. Bohužel jezero je ze začátku příliš mělké, a proto Tomáš musí jít asi půl kilometru, aby se mohl zaplavat. Já zatím sbírám nějaké mušle.

Maják na Byron BayGEO

Po cestě zastavujeme v městečku Kew v informačním středisku, kde dostáváme pár map, které se nám následně velice hodí. Dále pokračujeme v jízdě a já doporučuji, abychom se stavili na nějakém koupání spojeném s obědem – nakonec vybírám Nambucca Heads, kde nalézáme docela zastrčenou příjemnou písečnou pláž, která je téměř prázdná. Obědváme lunchmeat z plechovky, chléb a salát Coleslaw. A mažeme se dovezenou padesátkou z Prahy, protože slunce neskutečně pálí. Po příjemném osvěžení ve vlnách vyrážíme dál.

Cestou zastavujeme na vyhlídce Cap Morton, kde obdivujeme krásný výhled na útesy v zátoce. Před sedmou večer dorážíme k Byron Bay. Máme štěstí, protože sluníčko ještě nezapadlo. Vydáváme se na menší trek k nejvýchodnějšímu bodu na pobřeží po spoustu schodech. Po návratu se u majáku přidáváme k davu lidí, kteří fotí západ slunce. Ranger po západu už nepouští lidi na trek, takže jsme měli štěstí. Už za tmy sháníme kemp, kde bychom přespali, opět v jednom nemají volno a protože nechceme jet za tmy kvůli srážce s klokanem nebo jiným australským živočichem, stavíme stan na jedné Rest arei, kde je alespoň toaleta. Sice není určena pro stanovování, ale už je tady několik aut, ve kterých spí další cestovatelé.

Ukázka architektury v Brisbane

Vyrážíme v 7.30 po noci strávené na Rest arei za Byron Bay. Vůbec mi nepřijde, že dnes je Silvestr !!!!! a jsem moc zvědavá, kde strávíme půlnoc. Po 2 hodinách jízdy zastavujeme v Surfers Paradise (ráj surfařů) – zde trávíme zhruba 2 hodiny (parkování přímo u pláže i se sprchou). Koupeme se ve vlnách, Tomáš běhá po pláži s ostatními Australany a pozorujeme surfařskou školu. Dá se zde půjčit surf, ale nakonec Tomáš odolává, nasedáme do auta a míříme na Brisbane. Tam se nám podaří vjet bez problémů téměř přímo do centra.

Brisbane - v Austrálii je vše naopak, kořeny stromů rostou vzhůruGEO

Celkem snadno parkujeme a sháníme drobné do parkovacího automatu (neradi bychom platili pokutu), ale nakonec si všimneme, že se v neděli neplatí (. V Brisbane se procházíme po přístavu a v botanické zahradě. Obdivujeme Goverment House a Parlament stejně jako moderní mrakodrapy s mostem Story Bridge. Na jedné z laviček otevíráme sušenky Ginger Nut (zázvorové) a zjišťujeme, že se nedají téměř jíst, jak jsou tvrdé – Ozíci je zřejmě namáčejí do kávy nebo čaje. V centru náhodou podle hodin na radnici zjišťujeme, že v Brisbane je o hodinu méně než v Sydney (stát Queensland totiž nebere letní čas). Tak vtipkujeme, abychom si dali pozor na čas odletu do Cairns. Cestou z Brisbane dál na sever stavíme na jedné Rest area a zkoumáme místní BBQ (barbecue), které vidíme poprvé. Z města Gympie míříme přes Rainbow beach na Inskip Point. Nejdříve nacházíme 2 obsazené kempy - Silvestr je přece jen Silvestr a všichni Ozíci vyrazili slavit k moři. Nakonec za dalších 3,5 km kempujeme v Carlo Pointu. Kemp je ohromný – takový jsme snad ještě nikde neviděli! Ještě se vracíme autem do Rainbow Beach a Tom kupuje v Bottle shopu bíle víno Semillon Sauvignon (v supermarketech se totiž alkohol nedá koupit). Na recepci se informujeme na výlet na Fraser Island, což je největší písečný ostrov na světě. Bohužel na zítra už mají plno – doplácíme opět na místní „peak“ season. Po sprše kolem deseti otevíráme láhvinku a připíjíme na nový rok 2007. Usínáme za zvuku místní Karaoke a lehce nás v půlnoci probouzí petardy a výkřiky Happy New Year.

Inskip Point

A máme tady Nový rok!!! Probouzíme se kolem 6 hodin a jdeme se projít po molu v kempu Carlo Point, kde jsme přespali. Fotíme se mobilním telefonem a posíláme novoroční MMS do Čech, kde na půlnoc teprve čekají. Nakonec se nekoupáme, protože se nám místní pláž moc nezamlouvá. Přejíždíme tedy k Inskip Pointu, kde doufáme, že bychom mohli ještě na poslední chvíli usmlouvat výlet na Fraser Island. Snídáme tu a potom pokračujeme po písečné cestě k trajektu. Bohužel když dorazíme na místo, zjistíme, že zde nic neusmlouváme.

Naše první barbecue!

Navíc začíná vydatně pršet, a tak se vydáváme zpět k městu Maryborough. Ale ani tam není možné zabukovat výlet na Fraser Island ještě dnes (z toho místa se vůbec nejezdí). Po úvahách přece jen jedeme do 40 km vzdálené Hervey Bay jako poslední šance. Tato 4. šance ale nakonec dopadne jako ty předešlé. Mohli jsme zvolit jedině letecký výlet, ale ten jsme odmítli, nebo počkat do zítra. A to nemůžeme, protože tolik času nemáme. Chmurnou náladu z nepořízené trochu vylepšil vydatný déšť – dnes první den v Austrálii zažíváme déšť, a také doufáme, že dále na severu si pláží a šnorchlování ještě užijeme.

Dnešní den tedy už moc zábavný nebude – čeká nás přejezd autem někam k Rockhamptonu. Cestou se stavujeme na Rest area ´Revive and survive´, kde je zdarma kávu ´´Bushells´´. Spíme v kempu Southside Holiday village v Rockhamptonu. Místo v kempu tentokrát nebyl problém sehnat, někteří Australané zřejmě už odjeli pracovat zpátky do měst. Obhlížíme opět BBQ, které se nám zdá výjimečně čisté. Vytahujeme tedy nakoupené zásoby cibule, brambor a otevíráme konzervu párečků. Vhazujeme 1 dolar a čekáme, co se bude dít. BBQ slouží vlastně jako ohromná pánev uprostřed s malou dírkou na odtékání tuku. Za 14 minut BBQ přestane hřát, tak doufáme, že jídlo bude za tuto dobu dostatečně udělané. Povedlo se a pošmákli jsme si!!! Konečně alespoň trochu pořádné a teplé jídlo od příletu do Austrálie (. Ještě se krátce radíme o zítřejší cestě, sprchujeme se a usínáme kolem deváté.

Cape Hillsborough - cesta deštným pralesem

Probouzíme se za děsného „chechotu“ ptáků, který hravě předčí dětský pláč. Trochu se polekám „cocroaches“ (australský šváb), kteří nám lezou po stanu, ale naštěstí do stanu se nedostanou.

Cape Hillsborough - Yuibera plant trail - strom eukalyptu

Vstáváme v 6 hodin, rychle snídáme (za přítomnosti australské kachny) a fičíme směrem k Arlie Beach. Před městem Mackay míjíme pole cukrové třtiny, která fotíme. Ve městě Sarina stavíme v informačním centru, kde zjišťujeme, že původně zamýšlený národní park Eungella NP nestihneme navštívit. Paní v info centru nám doporučuje jiný NP – Cape Hillsborough, který je zajímavý plážemi a deštným pralesem.

V jednu odpoledne vjíždíme do parku a vydáváme se na 1,2 km dlouhý trek Yuibera plant trail. Vidíme eukalypty, tea tree stromy a další, které využívali Aborižinci jako léčiva nebo pro potravu. Z živočichů potkáváme ještěrky, krocana a ke konci treku i pár klokanů. Splavení se vracíme k info centru a rozhodneme se jít ještě na jeden trek Andrews point trail 2,6 km. Avšak špatně nacházíme cestu, a proto nakonec z tohoto treku jdeme jenom jeho třetinu. Na pláži pozorujeme houfy krabů, kteří se zahrabávají do písku.

Do Arlie Beach dorážíme až krátce před sedmou a ubytováváme se v Island Gateway Holiday parku, kde na nás jsou pěkně oškliví, že prý zavírají recepci a na zabukování výletů je prý už taky pozdě. Váháme, ale nakonec platíme 29 dolarů, protože je už tma a musíme ještě shánět výlet. Ten v centru města nejdříve nemůžeme sehnat, ale nakonec narážíme na kanceláří, kde se na jeden výlet 2 míst našla. Platíme za každého 90 dolarů a oddechneme si, že jsme ještě měli štěstí. Vysílení jdeme kolem deváté spát.

Whitsunday Island National Park - parkovištěGEO

I když nemusíme, vstáváme v sedm hodin, užíváme si mytí a snídani a pomalu se balíme. Sraz máme v deset. Využíváme toho, parkujeme v centru a jdeme se vykoupat do příjemného koupaliště u Arlie Beach. Na sraz přicházíme včas a za deset minut po nás přijíždí pick-up. Předkládáme lístky a platíme 6 dolarů za každého za obleček proti medůzám. Řidič pick-upu je i řidič lodi, jak později zjistíme. Cesta lodí jménem Flury je dobrodružství – jedeme dosti velkou rychlostí, na lodi je kolem 30 lidí a 4 děti. Nejdříve projíždíme kolem Hook a Hayman Islands a poté kotvíme na Whitsunday Island. Tady dostáváme obloženou bagetu a ovoce. Nasazujeme neopreny, jdeme si do až kýčovitě modrého moře zaplavat a sluníme se na bělostné pláži. Tomáš se už nemůže dočkat šnorchlování a vytahuje z batohu vlastní šnorchl, avšak až na pár rybek tu není nic k pozorování. Kolem druhé hodiny se opět naloďujeme a popojíždíme ke korálům a jdeme šnorchlovat. Vidíme houfy rybek (mezi nimi čabraku velkou, klipku, rybku klauna a krásné korály – laločníky a zévy obrovské. Po hodině a čtvrt nás již nahání kapitánův asistent, abychom se už vraceli. Na lodi ještě dostáváme ovoce a vydáváme se na cestu zpět. V přístavu jsme něco po půl páté. V centru města ještě skáčeme do bazénu a sprchujeme se od slané vody. Krátce povečeříme a vyrážíme směrem na Townsville. Po 120 kilometrech parkujeme na Rest arei, kde podle mapy můžeme kempovat.

Billabong Sanctuary - krokodýl

Vstáváme již v 6 hodin a za 30 minut vyrážíme na cestu. Kolem deváté přijíždíme k Billabong Sanctuary. Vybíráme si tuto rezervaci hlavně proto, že leží nejblíže naší cesty, 17 km jižně od Townsville (vstupné stálo 26 dolarů na osobu). Do 10 hodin stihneme prohlédnout krokodýly, klokany a krmit ptáky zrním koupeným při vchodu. V 10 hodin pak začíná přednáška o životě vačnatce „wombata“.

Billabong Sanctuary - koala

Po přednášce se s ním většina návštěvníků nechává za 10 dolarů fotit. My ho raději zkoumáme a hladíme. Poté plynně navazuje přednášku o koalách. Usmíváme se nad otázkou dětí Co koala jí? (několikrát předtím řečeno), Jak koaly komunikují? Spadne koala někdy ze stromu?. Po show si doprohlédneme další zvířata v rezervaci – hady, leguány, ptáky Emu, sovy, papoušky a projdeme se deštným pralesem. Ve 12 hodin show pokračují a tentokrát to je krmení krokodýlů. Po krmení krokodýlů jsme se nakrmili sami a vycachtali v bazénku přímo v parku.

Kolem jedné jsme opět autem vyrazili na sever směrem ke Cairns. Po cestě stavíme ve Woolworths, kde dokupujeme jídlo. Také se sháníme po adaptéru z evropské zástrčky do australské, abychom mohli dobít kameru. Adaptér stojí nehorázných 13 dolarů a my nakonec odoláváme. V rychlosti ještě obědváme v čínském bufetu. Problém s elektrickým adaptérem nakonec vyřešíme až večer v Innghamu v K-Martu, kde rezignujeme a kupujeme univerzální adaptér pro Austrálii a Nový Zéland za 11dolarů. Kempujeme ve Fishery Falls Caravan Parku asi 30 km před Cairns. Platíme 22 dolarů a setkáváme se s příjemným a čistým prostředím. Ještě přepíráme nějaké prádlo, večeříme, trochu balíme a jdeme spát kolem deváté.

Alice SpringsGEO

Vstáváme krátce po šesté hodině. Nepříjemné je, že zrovna prší. Za normálních okolností by to až tak nevadilo, ale dnes náš čeká přelet do Alice Springs a musíme tedy sbalit do batohu mokrý stan a prádlo. Příprava k odjezdu je tentokrát komplikovanější a trvá déle. Krátce před osmou opouštíme kemp (zatím nejlepší, kde jsme spali). Do Cairns zbývá jen 30 kilometrů a tak již v devět zastavujeme na letišti. Letadlo letí pět minut před dvanáctou, takže podívat se do centra již nestihneme. V pořádku odevzdáváme auto, absolvujeme check-in a procházíme celní kontrolou. Ještě máme dost času a tak kupujeme pohledy a při kafi je píšeme. Letíme se společností Quantas a na palubě dostáváme sendvič a nápoje.

Australský outback

V Alice Springs jsme přistáli kolem druhé hodiny, ale kvůli posunu času je o půlhodinu méně. Je zde jako v sauně, kolem 50 stupňů Celsia na sluníčku. Po vyzvednutí batohů vyřizujeme půjčení auta – modré Hyundai Elandra, která má tentokrát automatickou převodovku. Než vyjíždíme do centra Alice Springs, Tomáš několikrát cvičně objíždí parkoviště.

Ve městě dokupujeme vodu a jídlo, tankujeme a zhlédneme Anzac Hill a z jeho vrcholu cetrum Alice Springs, které má opravdu jen asi 5 ulic. I tak se ale, možná pro naši špatnou orientaci nebo špatné značení, několikrát ztratíme, než nalezneme správnou a jedinou silnici vedoucí směrem k Uluru. Po cestě jsem se pořádně vyděsila, když nám pod auto spadl nějaký pytel. Domnívaje se, že se jedná o klokana, jsem se lekla nejen ze strachu o život tohoto roztomilého vačnatce ale také o naše auto, které jsme na tyto 3 dny nenechali pojistit.

Kolem půl osmé večer jsme zastavili 200 kilometrů od Alice Springs na Rest arei. Už tu rozložili spaní 2 Belgičani u laviček pod střechou, protože začíná pěkně pršet. Na ohni opékáme lunchmeat, pozorujeme blesky nad australskou pustinou a jdeme brzy spát. Za sebe musím napsat, že to byla zatím nejhorší noc v Austrálii. Teplota neklesla pod 35 stupňů Celsia a neustále pršelo, hřmělo a foukal vítr. Spala jsem nebo spíše bděla na ručníku, který jsem totálně propotila.

Kings Canyon

Ráno se probouzím s oparem ze včerejšího leknutí. Nechceme ještě budit spolunocležníky a tak dlouze a v tichosti snídáme. Nakonec je stejně budíme skládáním stanu. Protože se vydávají na opačnou stranu, loučíme se s nimi a vyrážíme směrem na Kings Canyon National Park vzdálený kolem 300 kilometrů. Musíme volit vzhledem k našemu autu s náhonem pouze na 2 kola jen zpevněné cesty, takže si trochu zajedeme.

Kings Canyon

Do National Parku přijíždíme kolem poledne. Obědváme za doprovodu hejna much, obouváme gore-tex, sprejujeme se repelentem (což na mouchy ale vůbec nepůsobí), mažeme se padesátkou a já vytahuji z Čech dovezenou záclonu, která nás v příštích 2 dnech bude chránit před dotěrným hmyzem. Chvíli zkoumáme a testujeme, jak záclonu „obléci“, ale nakonec se ji jednoduše přehazujeme přes hlavu jako hadr. Záclona trochu zhoršuje vidění, ale svůj hlavní účel plní, mouchy se pod ní dostanou jen zřídkakdy. Je tady 41 stupňů ve stínu. Plníme všechny láhve s vodou a vydáváme se na trek nazvaný „Kings Canyon Rim Walk“ – jedná se o 6 kilometrů dlouhý okruh vedoucí náročným terénem a navíc za šíleného vedra.

Kings Canyon

Okruh je odhadován asi na 3-4 hodiny, my jej však v ležérním tempu zdoláváme úspěšně již za 2:45 hodiny. Nejdříve šplháme strmým svahem až na vrchol kaňonu, odkud jsou nádherné vyhlídky. Odtud pokračujeme po římse přes menší oázu nazvanou „Gardens of Eden“ a nakonec následuje pozvolný sestup k parkovišti. Zmrzlinu v nedaleké osadě Kings Creek si za dnešní výkon opravdu zasloužíme.

Následuje přesun k Uluru / Ayers Rock, což je konečná zastávka naší pouštní mise. Je vzdálená z Kings Creeku něco přes 300 km, což znamená asi 3 hodiny klidné a monotónní jízdy, ale celkově je to silný zážitek řídit po nové silnici uprostřed pouště a sledovat okolní faunu a flóru. Několikrát nám zkřížilo cestu stádo krav a tak musíme vždy zastavit a trpělivě počkat, až zvířata milostivě přejdou. Po cestě do Ayers Rock jsme se nechali nachytat, když jsme 200 kilometrů před cílem spatřili skalní útvar. Považovali jsme ho totiž za Ayers Rock a hned jsme začali fotit a natáčet … (. Do národního parku Ayers Rock / Uluru dorážíme krátce po půl osmé večer a rychle spěcháme na „sunset point“, odkud turisté pravidelně pozorují proslulý monolit Ayers Rock. Dorážíme na místo přesně v čase oficiálního západu slunce – 19:40 a tu nejlepší hru barev jsme tedy těsně promeškali. Ale nevadí, dnes jsme to jen obhlédli, zítra je taky den. Vracíme se z parku do deset kilometrů vzdálené Yulary / Ayers Rock Resortu a již za naprosté tmy stavíme v kempu stan.

Uluru (Ayers Rock)GEO

Vstáváme nezvykle brzy ještě za tmy (kolem 5:15), bleskově se myjeme, balíme stan a autem spěcháme do národního parku Ayers Rock, abychom si vychutnali východ slunce ze „Sunset Rise Pointu“. Dorážíme na místo kolem šesté, možná o pár minut později než by bylo ideální, ale vzhledem k poměrně velké oblačnosti není zážitek stoprocentní. Japonské autokary nás již předběhly. Když show skončí, přesunujeme se autem do blízkého „kulturního centra“, kde konečně v klidu posnídáme a po otevření centra v 7:30 jdeme na prohlídku dovnitř. Zde se zdržujeme asi jednu hodinu, prohlédneme si dokumenty a exponáty pojednávající o místních domorodcích a přírodě. Pak opět startujeme a popojíždíme směrem k místu, odkud se začíná lézt na vrchol skály. Trošku váháme, zda se do tohoto dobrodružství pustit, ale nakonec cesta na vrchol je stejně zavřená kvůli vysokým teplotám (je vůbec někdy otevřená?).

Uluru (Ayers Rock)GEO

Uskutečňujeme tedy jinou výzvu – celý Ayers Rock je možné obejít kolem dokola, trasa je dlouhá 9,5 kilometrů. Nabíráme vodu, mažeme se, i když je příjemně pod mrakem a vyrážíme. Cestu lemují eukalypty a je k vidění pár jeskyň, kde jsou většinou tabule, že se jedná o významné místo místních obyvatel, abychom nefotili. Cestu zvládáme za 2,5 hodiny i s častými přestávkami. Mraky se postupně rozehnaly a už svítí nepříjemné sluníčko a lítají mouchy, takže nasazujeme naše z domova dovezené záclony. Dokonce jedna z návštěvnic Uluru se nás ptala, kde se to sežene a byla zklamaná, že máme záclony z Prahy (.

Kata Tjuta (Olgas)GEO

Po tomto treku přejíždíme ke 40 kilometrů vzdálené Kata Tjutě. Nejdříve jedeme na vyhlídku. Potom zjišťujeme, že tady není žádné Visitor Center, tak zastavujeme na prázdné picnic area a obědváme. Náhle zastavuje o kousek dál autobus s americkými turisty a všichni z autobusu následovaní průvodcem prochází kolem nás a sledují, co máme k obědu. Dodatečně zjišťujeme, že picnic area je zároveň „look outem“. Z předchozí vyhlídky víme, že autobusy budou ještě dva, tak urychlujeme náš oběd a když se blíží další autobus, tak prcháme na toalety, než tam bude fronta. V Kata Tjuta absolvujeme ještě trek Walpa Gorge Walk (2,5 kilometrů) a potom Valley of the Winds Walk (pouze 2,2 kilometrů, protože 2. vyhlídka Kariugana je zavřená). Po trecích máme ještě trochu čas před západem slunce nad Uluru. Rozhodujeme, že zajedeme do města Yuluru se trochu podívat. Zjišťujeme, že v tomto městečku kromě Visiter Center téměř nic není. Tak mi alespoň Tomáš kupuje zmrzlinu na benzínce a fičíme k Uluru na západ slunce, kde je už z poloviny plno. Bohužel jsou opět mraky, takže západ není až tak barevný. Po západu jedeme do stejného kempu jako včera.

Uluru (Ayers Rock) - letecký pohledGEO

Ráno vstáváme v klídku kolem sedmé, sprchujeme se, snídáme a balíme se, abychom odevzdali auto do deseti hodin a nasedli na letadlo pět minut před jedenáctou do Melbourne. Při odevzdávání aut zjišťujeme, že AVIS si strhává z karty ještě dodatečné poplatky za půjčení auta, které nejsou zanedbatelné. Podivujeme se, protože z původní smlouvy to rozhodně není tak jasné. Ještěže na příjezd z Melbourne do Sydney budeme mít opět auto od Europcar. Při odletu je krásný pohled na Uluru a Kata Tjuta, který filmuji.

Melbourne - Flinders Street StationGEO

Ve tři odpoledne přistáváme v Melbourne (rozdíl oproti Praze je opět 10 hodin). Vyzvedáváme batohy a hledáme autobus jedoucí do centra, který nás vyhodí někde u zabukovaného hostelu. Nakonec takový nacházíme (platíme každý 15 dolarů) a za půl hodinky jsme v části South Yarra. Ještě musíme popojít asi 500 metrů, kde je náš hostel. Ubytováváme se – pokoje jsou opravdu maličké (tak 3 x 2 metry) s jednou palandou, ale čisté a klidné.

Nejdříve chceme jet do centra tramvají č. 8, ale protože dlouho nejede, rozhodujeme se jet vlakem. Zrovna jeden jede na Flinders Street station. Vystupujeme v samotném centru Melbourne u řeky Yarry, administrativních budov včetně PwC, St. Paul Cathedral, Victorian Arts Centre atd. Zde chvíli kamerujeme a fotíme a pak se vydáváme po Swanstan Street. Prolézáme „gift shopy“ a obhlížíme okolní budovy. Na konci ulice u technického muzea to obracíme a jdeme zpět po druhé straně ulice. Zastavujeme v nákupním centru s velikou kopulí a hodinami. Je právě osm večer a hodiny rozehrávají svůj koncert. Večeříme v thajské restauraci (Honey Pepper Rice Chicken) a ledovou kávu. Pak jedeme tramvají č. 8 přímo do hostelu, cesta trvá asi 15 minut. V hostelu ještě zkoušíme Internet a pěkně se oba rozčílíme, protože počítač a síť jsou pomalé a nic nestihneme napsat, jen přečíst. Jsme z toho mírně rozladění a tak jdeme raději spát.

Melbourne - business centrumGEO

Vstáváme až v osm hodin a pak vyrážíme do jídelny na snídani, která je luxusní (káva, džus, toasty, cornflakes). V deset zanecháváme batohy na recepci a vyrážíme do města, tentokrát pěšky. Nejdříve míříme do botanické zahrady a Kings Domain. Prohlížíme si venkovní Music Hall, Goverment House (ten je pro veřejnost zrovna zavřený a tak na něj koukáme jen přes masivní bránu). V botanické zahradě nás zaujmou ohromné stromy s kořeny rostoucími z větví, jezero a spousta ptactva. Melbourne je opravdu zelené město, celé centrum města lemuje řeka Yarra a celá řada parků. Přes Fitzroy Garden přicházíme k Parliament House, ale ještě předtím okukujeme zvědavě Melbourne Park – bohužel dovnitř se nedostaneme, protože již za 2 dny (tj. 11.1.) zde začíná kvalifikace na tenisový Australian Open. U parlamentu nastupujeme do City Circle Tram, která zdarma vozí turisty kolem centra města. Bohužel tuto tramvaj využívají i místní obyvatelé a tak je poměrně přeplněná. Tramvaj je i s výkladem o budovách a místech, kolem kterých právě projíždíme. Bohužel ne vždy je výklad slyšet. Jízdu jedenkrát přerušujeme u již známé St. Paul Cathedral a prohlížíme si ji krátce zevnitř (včera večer byla totiž zavřená). Pak jdeme na pozdní oběd do Mc´Donald a nastupujeme opět do tramvaje.

Melbourne - Australian Open - Rod Laver ArenaGEO

Vystupujeme na Elizabeth Street a v sousední Franklin ulici hledáme půjčovnu Europcar. Po cestě potkáváme cestovku, kde je možné využít zdarma 15 minut na Internetu. Po včerejším neúspěchu toho radostně využíváme. Vyřizujeme e-maily a míříme k Europcaru. Dostáváme stejnou značku auta jako v Sydney – Hyundai Getz akorát nyní v bílé barvě. Ještě studujeme, jak se dostaneme z Melbourne ke Great Ocean Road a vyrážíme. Ještě dokupujeme zásoby jídla včetně bomby do našeho vařiče VAR v K-martu.

U prvního městečka Great Ocean Road – Torquay začínáme shánět camp. Bohužel jak zjišťujeme, budou asi všechny plné. Tomu nemůžeme uvěřit – mysleli jsme, že „peak“ sezóny máme už za sebou. V jednom campu v Anglesea nám chce správce pomoct (asi vypadáme dostatečně zoufale) a poradí nám místo, kde stanování. Není sice úplně „legal“, ale nikdo to nebude prý kontrolovat a jsou tam snad i záchody. A opravdu – místo bylo fajn, navíc u vody a s luxusním výhledem. Nikde žádná cedule se zákazem stanování. Neváháme tedy, rozkládáme stan a večeříme. Při večeři z nedalekého houští vyskočil klokan a proběhl tak 2 metry ode mne. Většího klokana jsme paradoxně neviděli ani v rezervaci.

Lorne - v surfařské škole

Ráno vstáváme kolem půl sedmé a už kolem nás prochází joggeři, maminky s kočárky a cyklisti, kteří míří do nedalekého parku. Urychleně balíme stan a snídáme. Přijíždíme do městečka Lorne, kde si dáváme kafčo a jdeme na pláž. V deset začíná surfařská škola opodál.

Great Ocean Road - Twelve ApostelsGEO

Tomáš tentokrát neodolává a tak fasuje surf, růžový neoprén a zařazuje se mezi ostatní „žáky“. Škola (() trvá zhruba dvě hodiny a já zatím trávím čas sluněním, běháním ve vlnách, filmováním Tomášových surfařských začátků a studováním průvodce. Po dvanácté hodině lehce svačíme ovoce a sušenky a vydáváme se dál.

Obdivujeme úchvatné scenérie s písečnými zálivy, skálami, útesy a rozbouřeným mořem. Mezi městy Lorne a Apollo Bay stavíme u BBQ (barbecue) a vytahujeme lančmít, brambory, cibuli a opékáme je. Další zastávka je až Gibson Steps – první pískovcový monolit. Dalšími je 12 apoštolů – gigantické monolity vzniklé erozí v Port Cambell National Parku. Zde nasazujeme opět naše záclony proti mouchám, kterých je tu překvapivě ještě víc než u Uluru. Absolvujeme také menší procházku u Loch Ard Gorge, kde ztroskotalo kolem roku 1870 několik lodí. Na treku dlouhém 3,2 kilometrů jsou k vidění mnohé útvary – tunely, kužely, pásy … s doprovodnými panely informujícími o geologickém složení a domorodých dějinách této oblasti. Protože se za chvilku setmí, vydáváme se na cestu k Phillip Island a po cestě nacházíme volný camp – Colac Lake Caravan Park, kde za 20 dolarů nocujeme.

Phillip Island - tučňáci v úkrytu

Ráno vstáváme kolem půl osmé a vydáváme se na cestu k Phillip Islandu. Trochu se obáváme průjezdu přes Melbourne, ale jak se nakonec ukáže, zbytečně. Krátce po poledni dorážíme do Visitor Center na ostrově. Nabíráme mapy a přemýšlíme, zda navštívit Penguin Parade (ukázka života tučňáků na ostrově). Z jednoho z cestopisů se dozvídáme, že se jedná o „show pro Japonce“. Nakonec kupujeme lístky za 17,40 australských dolarů na osobu – chceme se sami přesvědčit. Poté začínáme hledat místo v campu, abychom nedopadli jako na Great Ocean Road. První camp za 30 dolarů se nám líbí, ale ještě prozkoumáme další třeba levnější. Druhý je ještě o pět dolarů dražší a při hledání dalších hodně bloudíme – dopravní značení je podle nás hodně nedostatečné, ale alespoň trochu tento ostrov poznáváme z auta (. Nakonec ve 3. campu není volno. Vracíme se tedy do prvního campu a rozbalujeme stan, neboť Penquin Parade trvá až do deseti večer. Poté jedeme na pláž – Smiths´ Beach, kde jsou úžasné vlny a heboučký písek, ostatně jako na většině pláží v Austrálii. Po koupačce se přiblížíme místu Penquin Parade, nejzápadnějšímu bodu ostrova – The Nobbies, odkud je možné dalekohledem pozorovat tuleně na 2 km vzdáleném ostrůvku. Pod dřevěným chodníkem objevujeme rodinku ztracených tučňáků, kteří se tam schovávají před sluníčkem a čekají na setmění, aby šli spát do svých nor. Na ostrově žije v létě kolem 40 000 tučňáků malých – druh dosahující maximálně 30 – 40 centimetrů. Ještě se na parkovišti převlékáme, protože večer už bývá docela zima a jdeme zaujmout ta nejlepší místa na Penquin Parade. Místa jsou až překvapivě plná, ale ještě jedno nacházíme hned v 1. řadě za provazy na pláži. Do setmění zbývá ještě více než jedna hodina a my tak máme dostatek času povečeřet a naplánovat další den. Krátce po deváté hodině to přichází. Mezi všude přítomnými racky se na pláži začínají objevovat první tučňáci. Vždy nejdříve několik minut opatrně vykukují z moře, pak se ve skupinkách chvíli řadí na pláži a nakonec se vydávají napříč břehu do svých nor. Ty jsou všude okolo v březích zarostlých nízkou kosodřevinou a spinifexovou trávou. Skupinky čítají vždy 10 – 30 tučňáků a procházejí několik metrů od našeho stanoviště. Škoda, že je zakázáno focení a kamerování. Celé představení trvá asi hodinu a je to úchvatný pohled. Když pláž osiří, odebíráme se pozvolna po dřevěném chodníčku směrem k Visitor Center a východu. Tučňáci jsou všude kolem nás, podle zvuků, co vydávají se jim asi ještě nechce spát a tak se nám předvádějí ve své plné kráse. Když se dostatečně vynadíváme, odebíráme se autem do deset kilometrů vzdáleného campu a uléháme do spacáků.

Phillip Island - z vrcholu Cape Woolamai

Ráno si trochu přispíme a tak vstáváme až ve čtvrt na devět. Rozhodujeme se, že do Wilsons Promotory nepojedeme a místo toho míříme na trek k nejvyššímu bodu Phillip Island – Cape Woolamai. Informační tabule říká něco o 3,5 hodinách. Ze začátku je cesta písčitá mezi vřesovišti. Po chvíli jdeme jen mezi spinifexovou trávou, ve které je jedna tučňáčí nora vedle druhé. Možná kdybychom tady byli kolem deváté hodiny večer, viděli bychom tučňáky taky a bez placení !!! Ale bohužel na to nemáme už čas. Z vrcholu 112 m. n.m. si prohlédneme ostrov, úžasné pobřeží a až kýčovitě modré moře. Po návratu – trek nám trval 2 hodiny – přejíždíme ke Smiths´ beach, kde si Tomáš půjčuje surf za deset dolarů na hodinu a běží surfovat. Já zatím užívám sluníčka na pláži a dopisuji deník.

Asi kolem druhé se balíme a opět se přesouváme, protože nás čekají Snowy Mountains. Po cestě stavíme ve Visitor Center v Traralgonu a informujeme se na cestu – zda jet po nezpevněné kratší cestě nebo po delší zpevněné cestě. Slečnou za přepážkou nám doporučuje raději zpevněnou, že prý jsou požáry, mohou být záplavy a navíc časově to vyjde nastejno. Máme půjčené auto, tak pojedeme raději tou zpevněnou cestou, i když je o 150 kilometrů delší. Ještě cestou dokupujeme zásoby jídla a hledáme vhodnou rest areu. Podle mapy si vybíráme jednu, kde by mělo být povoleno kempovat. Proto míjíme jednu hned po městečku Orbost, která vypadá opravdu dobře. Bohužel na té naší vyhlídnuté je cedule „no camping“. Nechápeme, ale protože času není nazbyt, rozhodujeme se jet dál a přespat na další asi 10 kilometrů vzdálené. Ta je ale úplně nejhorší – záchody ani voda zde nejsou, navíc bychom museli rozložit stan téměř na asfaltu. Shodneme se, že dál už ve tmě nejedeme, neboť jsme viděli pár klokanů u silnice a nechceme riskovat s půjčeným autem. Rozkládáme tedy stan na asfaltu a uléháme tentokrát bez večeře.

Snowy Mountains - na vrcholu Mt. KosciuzskoGEO

Ráno vstáváme časně v šest hodin a krátce před sedmou vyrážíme. Nechce se nám být na tak ošklivé rest arei. Navíc je docela zima – tak kolem 10 stupňů. Ještě rychle uvaříme čaj a polévku, abychom se zahřáli a vydáváme se na cestu směr Snowy Mt. Do Visiter Center v Jindabyne vzdáleného cca 15 minut od vstupu do parku jsme přijeli něco po jedenácté. Nabrali jsme mapy, koupili Day Pass Ticket do NP Kosciuszko za 16 dolarů a vjeli do parku.

Snowy Mountains - Blue LakeGEO

Nad Charlotte Pass jsme nechali auto, ještě jsme si uvařili oběd a vyrazili na Summit Walk, vedoucí na Mt. Kosciuszko, asi tak v jednu. Cesta byla příjemně zpevněná a široká. Nahoru jsme dorazili po 9 kilometrech v 15.30 a po focení, natáčení a nezbytném sendviči vyrážíme cestou Main Range Track přes jezera, která má být 11 kilometrů dlouhá. Odhadujeme, že bychom měli být v sedm u auta. Cesta je zpočátku kamenitá a nejde se po ní tak snadno. Míjíme krásná jezery Lake Albina a Club Lake. Když docházíme k nejvýše položenému ledovcovému jezeru v Austrálii – Blue Lake, už fouká větší vítr a pro mraky nesvítí slunce. Nandáme mikiny a jdeme dál. Cesta se nám zdá nekonečnou a já začínám kňourat. Čeká nás ještě výšlap do kopečka a tam již vidíme naše autíčko – téměř jediné – je krátce před osmou. I když jsme tedy nešli až k Blue Lake, odhadujeme, že cesta musí být delší než 11 kilometrů.

Zamíříme do nejbližšího kempu – Sawpit Creek Caravan Parku. Na recepci už nikdo není, ale jak jsme si přečetli, tak kempy by se neměly platit, mělo by to být obsaženo v Day Pass Ticketu. Překvapuje nás však, že jsou jednotlivé „spoty“ očíslované, ale mávneme nad tím rukou. Problém nastane, když chceme jít na toalety a zjistíme, že ty jsou zavřené a přístupné pouze pomocí klíče. Áá mám štěstí, že zrovna někdo vychází a tak tam naběhnu a po delší době se osprchuji, ale Tomáš má smůlu. Ještě si ohřejeme špagety z konzervy a jdeme spát.

Canberra - Parliament HouseGEO

Vstáváme v sedm, já mám pro změnu smůlu. Vyrážíme něco kolem osmé a do Canberry dorážíme krátce po 11. hodině. Parkujeme u kostela St. Andrew v těsné blízkosti vnějšího okruhu. Nejdříve míříme k „Parliament House“. Máme štěstí, protože právě začíná prohlídka s průvodkyní. Celá prohlídka trvá cca 40 minut a postupně nás zavede do slavnostního sálu s tapisérií, do foyeru s portréty významných politiků, poslanecké sněmovny a senátu. Při každé zastávce nám průvodkyně sdělí základní a potom zajímavější informace. Po skončení prohlídky se vyvážíme výtahem na střechu, odkud je zajímavý výhled na blízké okolí. Od parlamentní budovy přecházíme k bývalé budově parlamentu a odtud pak k nejbližšímu mostu přes jezero. V poklidu se procházíme parkem po břehu jezera, které bylo uměle zbudováno v 70. letech minulého století. V okolí je obdivuhodný klid, je totiž neděle a v centrum je neobydlené. Kromě parlamentu, muzea, galerie a knihovny zde není žádná zastávka. Centrum je velmi prázdné, z mého pohledu až „mrtvé.

Canberra - pohled ze střechy Parliament HouseGEO

Zbývá nám trochu času a tak se autem vydáváme k památníku „War memorial“. Památník byl zřízen jako vzpomínka na všechny Australany, kteří padli v boji. Jsme překvapení, jak je památník obrovský. Skládá se ze 3 samostatných křídel – 1. a 2. světové války plus křídlo věnované ANZAC (Australian and New Zeland Air Community). Něco podobného jako v Praze Vojenské muzeum pod Vítkovem, ale třikrát větší. Bohužel nepočítali jsme s delší prohlídkou a tak se zaměřujeme jen na to nejzajímavější a prohlížíme si ještě hrob neznámého vojína z 1. světové války.

Po prohlídce po páté hodině nasedáme do auta a jedeme směrem k Blue Mountains. Po cestě se budeme sněžit najít nějaký kemp a přenocovat poslední noc ve stanu. Máme ale smůlu a po sedmé hodině žádný kemp nevidíme, vjíždíme tedy do Blue Mountains už za tmy doufaje, že v tomto NP musí přece nějaký kemp být. No, ve tmě se špatně hledá, takže nakonec skončíme v Blackheathu – téměř na konci národního parku na rest arei. Protože se nám prostředí moc nelíbí a navíc jsme ještě nezkusili nocovat v autě, přespíme v našem Hyundai Getz. Sedačky se dají sklopit až téměř do vodorovné polohy, takže usínáme bez problémů okamžitě.

Blue Mountains

Ráno jsme se shodli, že nocování v autě nebylo zas tak hrozné, jak jsme si mysleli. Rozhodně v letadle to bude horší (. Po snídani vyrážíme z Evans Lookout na Grand Canyon Track – nemáme moc na výběr, protože ještě kromě jednoho hodinového tracku jsou všechny tracky zavřené kvůli požárům. Od rangerky ve Visitor Center se dozvídáme, že v pátek zápasili s posledním požárem. Track nám trvá i s přestávkou dvě a tři čtvrtě hodiny. Nejdříve sestupujeme ve stínu eukalyptů mezi kapradinami až na dno kaňonu, poté po dně kaňonu korytem řeky (ale vody je tu málo) a nakonec samozřejmě výstup po strmých schodech zpět nahoru na římsu kaňonu. Celá stezka je výborně prošlapaná a jsou nádherné vyhlídky, jak zespodu, tak seshora kaňonu. Já jsem si to však příliš neužila, protože jsem dostala škytavkový záchvat, který trval s přestávkami celých 5 hodin.

Blue Mountains - Three sistersGEO

Po návratu k autu spěcháme k přilehlé picnic aree, protože dostáváme obrovský hlad. Pořádáme tu doslova hody, protože nám zbývá v autě spousta konzerv a my se jich potřebujeme před odletem zbavit. Po vydatném obědě vyrážíme na blízkou vyhlídku, kde se nachází nejznámější skalní útvar NP Blue Mountains – Three Sisters. Po nezbytné prohlídce návštěvnického centra se ubíráme na nejbližší vyhlídku, kde napodobujeme Japonce a fotíme a natáčíme. Času nám příliš nezbývá, ale přesto se ještě chvíli zdržíme a zajdeme alespoň k první ze tří sester, vede tam totiž chodník, zpáteční cesta trvá asi 30 minut. Poslední naší zastávkou v NP Blue Mountains jsou „Wentworth Falls“, nejznámější vodopády v národním parku. To, co již dopředu tušíme, se nám potvrzuje na vyhlídce. Vzhledem k obrovskému svahu jsou vodopády opravdu slabé a slabý tok vody vůbec nepřipomíná ten silný proud vody uvedený v reklamních materiálech. Zdržujeme se tedy jen krátce, spokojíme se jen se 2 nejbližšími a nejdostupnějšími vyhlídkami a vyrážíme zpět do Sydney.

Z národního parku vede až do centra Sydney široká dálnice – tzv. highway, takže cesta netrvá ani 2 hodiny. Díky podrobnému atlasu Sydney a navigaci od Alenky přijíždíme do Redfernu bez větších problémů přesně ve 20 hodin. Parkujeme na rohu Pitt Street a Phillip Street, kde bydlí Jíťa s Pášou. Zde přebalujeme už po několikáté naše bágly, stejně jako Jíťa s Pášou, kteří se chystají na Nový Zéland. Večer u vína si navzájem líčíme své zážitky z Austrálie. Naše sezení se nakonec protáhne až do půl druhé v noci, což je dost dlouho, protože všichni vstáváme už v půl šesté.

Pohled na Sydney z vrcholu Sydney Tower

Jíťa s Pášou se brzy ráno vydávají taxíkem na letiště, my odcházíme z bytu společně s nimi a míříme k našemu autu. Cestou do půjčovny však musíme ještě doplnit benzín, což se ukáže jako trochu komplikace, protože v centru Sydney nevidíme žádné čerpací stanice. Trochu naslepo tedy vyjíždíme ze samotného centra a po krátkém bloudění nakonec nacházíme stanici Shellu. Auto vracíme kolem deváté hodiny a k naší velké úlevě zde opravdu můžeme uschovat naše tři velké batohy. Kromě našich dvou batohů nám totiž Jíťa přibalila ještě jeden kufřík. William St., sídlo autopůjčovny je asi deset minut chůze od radnice, odtud večer pojedeme vlakem na letiště. Z včasného vstávání jsme trochu unaveni, navíc také cesta autem do Sydney a balení zavazadel nás dost vyčerpala, takže stavíme nejdříve v kavárně „Starbucks“, kde naplánujeme zbytek dne.

Pohled na Sydney z vrcholu Sydney Tower

Sydney nabízí velmi mnoho atrakcí, ale všechno se nedá stihnout, takže nakonec volíme Sydney Tower a pláž. Tower je vidět opravdu téměř odevšud v Sydney, je vysoká přes 300 metrů a vyhlídkové patro je ve výšce cca 260 metrů nad územím města a tedy nad hladinou moře. Vstupné na vyhlídku, jehož součástí je i Oz Trek představení, činí po slevě rovných dvacet australských dolarů. Nahoře na vyhlídce je opravdu nádherný rozhled na celé město, i ty největší mrakodrapy jsou hluboko pod námi. Nespěcháme a všechno důkladně prohlížíme, filmujeme a fotíme stejně jako ostatní. Po návratu dolů chvíli váháme, zda zajít také na Oz Trek představení, ale když je to v ceně … Celé představení se odehrává v menším kinosále 3D a shrnuje základní zajímavosti v Sydney a nejznámější turistická místa v Austrálii, pro nás však absolutně nic nového, spíše ztráta času.

Sydney - OperaGEO

Z věže postupujeme do Circular Quay, což je přístav v těsné blízkosti Harbour Bridge a Opery. Odtud odjíždíme lodí (ferry) na pláž Manly, cesta tam trvá rovných třicet minut a z přístavu k Manly vede široká promenáda plná obchodů a restaurací přímo na pláž. Na pláži nejdříve likvidujeme zbylé zásoby jídla a pak jdeme do moře. Tomáš opět neodolává a půjčuje si surf a má tentokrát ze surfování daleko lepší pocit, než na začátku.

Na pláži trávíme asi dvě a půl hodiny – více času bohužel nemáme. Musíme totiž zpátky do Sydney pro batohy a pak na letiště. Samotný přesun probíhá úspěšně bez komplikací a na letiště dorážíme kolem sedmé hodiny večer. Zde zahajujeme velkou akci spočívající v převlékání, přebalování a nakonec i obalování našich zavazadel. Během 45 minut jsme hotovi a vyrážíme se odbavit. Check-in se neskutečně vleče, musíme vystát dlouhou frontu, ale to se dalo čekat. Všechna tři velká zavazadla váží 49 kilo. Nevím, kolik je limit, ale paní na přepážce neprotestuje. Ve 22:15 opouštíme Sydney a vzlétáváme. Vrátíme se sem ještě někdy?