Poutač na MS v hokeji

Můj trochu snobsky zorganizovaný výlet se začal rýsovat vlastně teprve ve středu 25. dubna 2007. Došel si pro mě šéf a ptal se mě, co dělám 1. května, tedy vlastně co děláme s manželkou ten den. Nesměl bych pracovat u jednoho ze sponzorů národního týmu a být takovým hokejovým fanouškem, abych si nespočítal, kam směřuje. Ihned jsem řekl, že nemám nic v plánu, ale že jestli mi nabízí to, co předpokládám, tak že to beru. Další jeho otázka směřovala na manželku, vypadalo to, že buď pojedeme oba nebo nikdo. Vědom si zájmů své ženy a skutečnosti, že náš malej ještě nestrávil ani jednu noc bez maminky, tušil jsem, že ve dvou nepojedeme. To mi manželka po několika marných pokusech o dovolání se taky potvrdila. Tak jsem šéfovi řekl, že pojedu sám. Trochu se divil, že manželka nechtěla, ale vzal to. Další věci už byly na mě. Trochu mě děsilo kvůli vízu, že je tak málo času, ale očekával jsem, že to firma má nějak zajištěné. Měla i neměla. Musel jsem se narychlo spojit asi se 3 lidmi ve firmě a pak s externí agenturou, která pro nás zajišťuje cestovní služby. Dohoda byla, že mám do druhého dne (ve čtvrtek) dodat vízum na jejich centrálu v Praze, aby mi mohli ještě narychlo zažádat o vízum. Tak jsem taky učinil, ještě jsem se tedy musel nechat vyfotit, aby si mě soudruzi na ambasádě mohli archivovat v aktuální podobě. Ve zrychleném procesu mi udělali vízum údajně za 5.000 Kč, nebyl jsem ale sám, takovýchto opozdilců bylo nakonec prý asi 20. No ale hradil to zaměstnavatel, za což bych mu chtěl tímto dodatečně poděkovat.

V pondělí 30. dubna 2007 jsem si tedy byl vízum vyzvednout. Pro jistotu jsem si ho nenechal poslat do Boleslavi, ale došel jsem si pro něj přímo v Praze. Možná se to mělo stát, ale krátce před tím jsem trochu ohobloval i auto o takový malý sloupek, který jsem jaksi v zrcátku ani neviděl. Ale s vízem v ruce jsem byl hned o něco klidnější a mohl se těšit na druhý den.

Moskva Šeremetěvo - na Rusko poněkud obyčejné letiště

Raději jsem si natáhl 2 budíky, abych nezaspal, budíček ve 2.40 přeci jen nemívám každý den. Naivně jsem si ale myslel, že půjdu spát brzo. Přípravy mi zabraly chvilku času a do postele jsem šel až v jedenáct večer. Vybavil jsem se ale jak do hor, předpověď nebyla moc optimistická, tak jsem měl v zásobě hned několik vrstev. A pro jistotu kvůli dešti jsem jako obutí zvolil nepromokavé pohorky.

Ráno jsem tedy vstal hned na 1. zazvonění a vyrazil směr MB. Na parkovišti už čekal menší hlouček lidí, moc známých jsem tam neviděl až na jednu kolegyni ze sousedního oddělení, která lístky dostala taky až na poslední chvíli. Nasedl jsem do autobusu a doufal, že mi vedle vydrží prázdné sedadlo. To se stalo, a já se mohl pohodlně rozvalit a podřimovat. Na letišti se všichni vyhrnuli ven a mířili si to k přepážkám. Naštěstí ale blbým vchodem, a tak jsem se dostal na řadu jako první a mohl si vybírat sedadlo dle libosti. Při čekání na vstup do letadla jsme se poprvé setkali s ruskou důležitostí. Na uličku vyšla nějaké baba a rusky (chudák asi nevěděla, že letadlo bude plné Čechů) na nás zařvala, že jestli chceme do Moskvy, ať si pospíšíme a projdeme tím detekčním rámem. Ještě že tak udělala, jinak bychom totiž v čekárně nemohli za odměnu čekat celou hodinu, ale jen 55 minut… Letadlo odletělo s mírným zpožděním. Ale nabralo směr, kterým jsem v životě neletěl a dlouho asi nepoletím. V 11.10 moskevského času jsme přistáli na letišti Šeremetěvo 2. Na Moskvu bych přeci jen čekal něco velkolepějšího. Na pasové kontrole jsem naivně čekal rychlejší průběh. Na otázku, zda letím z Atlanty, jsem odpověděl že ne, že z Prahy. Paní se ponořila do systému a asi po 2 minutách mi sdělila, že žádné takové letadlo nepřiletělo. Nevěděl jsem, zda mám upito já, nebo ona (spíš ona, já jsem v letadle na rozdíl od ostatních alkohol nepil. Ostatní se ale činili a vychlastali vše, co vychlastat šlo, takže se letadlo muselo vrátit do Prahy – tady nevím, co na tom bylo pravdy, moc ale asi ne) , ale ukázal jsem jí palubní lístek a ona dále trvala na svém, že let z Prahy neexistuje. Asi po dalších 3 minutách už najednou bylo vše OK. Po průchodu celním prostorem na nás již čekali pánové z Public Relations. Chvíli trvalo, než tvrdí ruští úředníci všechny pustili skrz letiště, kontroly byly dost důkladné, což bylo způsobeno tím, že zároveň s námi odbavovali další 3 letadla – a všechna z USA. Nasedli jsem do připravených 2 autobusů a asi ve 12 hod. opustili letiště. Odteď nás již čekaly zážitky ze země, kde dříve zítra již znamenalo včera, nyní spíš včera znamená zítra.

McDonald´s v ruském podání

Letiště leželo kus SZ za Moskvou, takže jsme se museli trochu více přiblížit.

Pověstné ruské zácpy nás minuly, naštěstí byl státní svátek

Zahrabal jsem v paměti a pro zábavu si četl a překládal různé nápisy v azbuce. Názvy světových firem moc nepřekládají, a tak třeba McDonald´s a Big Mac napsané azbukou působily docela legračně. Připravil jsem si foťák v domnění, že mě něco opravdu uchvátí ve smyslu zaostalosti, ale nestalo se. Faktor rozestavěnosti je podobný Praze, vše je jen o řád monumentálnější. A všude je o trochu větší nepořádek a prach. Cestou jsme míjeli objekt, který jsem vyhodnotil jako Lomonosovova Univerzita, a tak jsem ho rovnou 3x vyfotil. Jak se pak ukázalo, univerzita to nebyla, takovýchto staveb je v Moskvě asi 7 a jsou si značně podobné. Obávali jsem se trochu provozu v Moskvě, který bývá prý katastrofální, ale byl naštěstí státní svátek a ten Rusové ctí, takže nás dopravní komplikace nepotkaly za celý den.

Lomonosovova univerzita (má v Moskvě asi 6 dvojníků)

Po chvíli jízdy jsme zastavili na břehu řeky Moskvy a sešli na připravenou loď.

Chrám Krista Spasitele

Již z nábřeží vypadaly docela lákavě stoly s jídlem a pitím. Jelikož jsme ale byli v Rusku, byl největší zájem, jak jinak, o vodku. Vyrovnaných frťanů (stachanů) tam bylo hned v několika řadách slovy moc. Než loď vyplula, tak nenažraní Češi sklidili většinu masa a téměř všechno pečivo. Po nasycení se jsem se radši přesunul na horní otevřenou palubu a usedl ke stolku. Po chvíli mezi nás přišly 3 paní, které nám byly představeny jako průvodkyně. Jednu jsme pozvali k našemu stolu, abychom měli informace z první ruky, ale po chvíli si ji zavolali k amplionu a musela vykládat do mikrofonu. Asi nás měly za blbce, když nám třeba několikrát zopakovala, že na támhletom hřbitově je pohřben Jelcin, který byl prvním prezidentem, ale když umřel, tak už prezidentem nebyl. Naštěstí se ale na horní palubě objevila jedna servírka, v komínku měla asi 20 stachanů, v ruce láhev vodky, no a nalévala ji každému, u koho buď neviděla žádnou anebo dopitou. Snažil jsem se pít s mírou, abych měl něco z večerního hokeje.

Komplex Kremlu z řeky

Propluli jsme tedy postupně kolem několika zajímavých (??) objektů, např. bývalé budovy RVHP ve tvaru knihy, sídla ruské vlády, hotelu Ukrajina, moskevské obdoby World Trade Center a dalších. V cestě se objevila zdymadla a loď zastavila v dosti nehostinném prostředí u zalesněného svahu. Všichni čekali, že dáváme přednost lodím v protisměru, ale nebylo tomu tak. Když se po půl hodině už většina cestujících netrpělivě ošívala, někdo z legrace pronesl, že došla vodka. Legrace to nebyla. Po dalších 10 minutách se ve svahu na břehu zjevili 2 pánové z organizující agentury a každý nesl 2 velké cinkající igelitky plné lahví. Výlet byl zachráněn, loď se mohla otočit a pokračovalo se zase zpět směrem k centru. Po chvíli už ji trochu přiopilé osazenstvo lodi nemohlo poslouchat žvanění těch průvodcovských dam, a tak se jeden odvážlivec chopil mikrofonu a začal zpívat české písničky. Jazyk se při zpěvu pletl nejenom jemu, ale poslouchalo se to líp, než učitelský výklad těch tří bábušek. Minuli jsme postupně znovu vše, co jsme již jednou viděli, a pokračovali dál kolem stadiónu v Lužnikách, památníku Petra Velikého a Chrámu Krista Spasitele, ve kterém bylo týden před tím poslední rozloučení s již zmíněným Jelcinem. Tento palác se prý kdysi znelíbil Stalinovi, který jej nechal srovnat se zemí, a byl to právě Jelcin, kdo ho v 90. letech minulého století nechal znovu postavit. Postupně se před námi objevil komplex Kremlu. Ze všech stran vně obehnán velkou rudou zdí a uvnitř s kombinací honosných paláců a pravoslavných staveb s typickými pozlacenými věžičkami na vršku. Nedaleko Kremlu naše loď zakotvila a tím skončila naše plavba. No po plavbě na lodi jsem byl i přes dobré oblečení hodně pomrzlý, neboť jsem většinu plavby strávil na horní palubě.

Chrám Vasila Blaženého - krásně zdobená stavba

Vydali jsme se tedy podél x-proudové silnice směrem k Rudému náměstí. I tento kousek cestou ke Kremlu nás utvrdil, že Rusové se učí z historie a Potěmkinovy vesničky zdaleka nejsou minulostí. Jeden kompletně rekonstruovaný komplex nechtěli mít jen tak obehnaný lešením, a tak ho celý namalovali na plátno a budovu do tohoto plátna zabalili.

Bdělý policajt, který nedovolí zneuctění posvátné země

Vypadalo to trochu kýčovitě, ale nedaleko posledního odpočinku V.I.Lenina to nepůsobilo tak rušivě jako holé lešení. Na kreji Rudého náměstí nás vítal Chrám Vasila Blaženého. Po pravdě řečeno to byla asi nejhezčí stavba, kterou jsem v Moskvě viděl. Spousta různobarevných věžiček působila docela mile. Jen škoda, že byl pro veřejnost zavřený, stejně jako celé Rudé náměstí, které se právě uklízelo po oslavách 1. Máje a zároveň se připravovalo na oslavy Dne Vítězství 9. května. Během pár hodin už soudruzi stihli vyměnit dekoraci a my už jsme viděli transparenty oslavující vítězství ve velké vlastenecké válce. Škoda, chtěl jsem se podívat alespoň do Mauzolea na nabalzamovaného Lenina, ale dopřáno nám to nebylo, stejně jako našim hokejistům den po nás. Na náměstí hlídkovalo několik policistů a hlídali, zda lidé neprocházejí těm zátarasy. Ono vůbec bylo všude spousta policistů, a to nejen kvůli svátku a probíhajícímu MS v hokeji. Oni si celkem potrpí na řád a jedni rádi někoho řídí, druzí se rádi nechávají řídit. A policajti jsou páni tvorstva. To asi nedošlo jednomu našemu značně přiopilému spolucestujícímu, který si na lodi již asi nestihl dojít na WC a přišlo to na něj na potvoru zrovna na Rudém náměstí. Veřejné záchody nikde nebyly, a tak ho uchvátily stromy na kraji náměstí vedle obchodního domu GUM. Bohužel již ale byly za zátarasy… Jak malé dítě nedbaje upozornění ostatních zátarasy proběhl a jal se konat potřebu. Netrvalo dlouho a byl spatřen jedním bystrým policistou, který byl během chvíle u něj, a ač se ten nešťastník snažil splynout s davem, policista našeho kolegu zajal, a přes naléhání ostatních ho nemínil propustit.

Rudé náměstí ve víru příprav na Den Vítězství

Většina lidí se postupně vypravila do GUMu, pár jich zůstalo s tím nešťastníkem, no a jak jsme se později dozvěděli, po 40 minutách v base a intervenci organizátorů byl po zaplacení celkem mastné pokuty v eurech propuštěn na svobodu. Stejně jako jeden Němec, který kdysi na Rudém náměstí přistál letadlem, si asi bude pamatovat, že na posvátném místě Velké Rusi se legrácky netolerují…

GUM je obchodní dům tak akorát na koukání, nakoupit se tam nedá, pokud člověk nedisponuje dostatečně tučným kontem. Na druhé straně náměstí se ale dalo vlézt do malého krásně vyzdobeného kostelíka, kde zrovna probíhala mše. Před kostelem po mně chtěl nějakej žebrák peníze, tak jsem mu dal 10-rublovku, co manželka našla v Praze. Nějak ho to urazilo, říkal, že je to málo, že si za to koupí tak akorát čaj a chleba, tak jsem mu řekl, ať je rád a vyfotil jsem si ho, což nesl značně nelibě. Těch peněz jsem pak litoval, mohl jsem je dát o kus dál trochu civilizovanějším žebrákům – dvojníkům Brežněva s dokonalým asi 10-centimetrovým obočím nebo cara Mikuláše – a ještě s nima mít fotku.

Aréna v Mytišči

Po opuštění Rudého náměstí jsme již zamířili na sousední plácek u hotelu Metropole, kde měl být sraz v 17.30 a odkud jsme měli jet k hale.

Prázdná aréna, pohled na VIP-restauraci

Bohužel jsem si sedl do druhého autobusu, který musel čekat na všechny opozdilce, kterých bylo celkem asi 8, a nebyl to tedy jen ten nešťastník, ale i další dosti nezodpovědní ožralové. Náš autobus odjel směr Mytišči se 40-minutovým zpožděním v momentě, kdy již první autobus byl téměř na místě. Cestou jsme ještě minuli věž Ostankino, památník kosmonautů a hotel Kosmos, kde byla ubytována naše reprezentace a ještě 9 dalších týmů. V Mytišči (odkud pocházely nedávno vyřazené vlaky pražského metra) jsme pak chvilku kroužili kolem haly a hledali správnou odbočku, ale čas jsme stejně neztráceli, neboť do haly pouštěli kvůli předchozímu zápasu až hodinu před utkáním. Vybaveni papírovými helmami, vlaječkami a vstupenkou do VIP-prostorů jsme v 19.15 vešli do útulné haly, která se lehce podobala zmenšené Sazka Aréně. Trochu naivně většina lidí čekala, že bychom mohli dostat nějaké dresy, když ne originál reprezentační (jako přítomní zaměstnanci ostatních hlavních partnerů reprezentace), tak alespoň reklamní firemní, jeden pán tam navíc kvůli tomu ztropil trochu trapnější scénu. První cesta v hale tak vedla samozřejmě do VIP-restaurace na jídlo.

Sladký konec s naší hymnou

Osazenstvo v oblecích koukalo, když se tam najednou nahrnuly desítky hladových a žíznivých českých socek. Jeden Slovák, co tam byl s námi, se chtěl jít nechat vyfotit s jejich trenérem Šuplerem a manažerem Hossou, ale ti ubožáci to odmítli s tím, že nemají čas. Dal jsem si asi 10 chodů a těsně před zápasem jsem se přesunul na své místo, i když sledovat MS z restaurace mohlo mít taky kouzlo. Sedadla jsme měli luxusní, po stranách nad lajnama. Náhoda tomu chtěla, že asi 5 sedadel vedle mě seděl kamarád ze školy, kterého jsem už asi 8 let neviděl.

Poprvé jsem tak viděl na vlastní oči reprezentaci na MS, málem se mi to povedlo již před 3 lety v Praze, kdy jsem vyhrál lístky na semifinále, do kterého se ale bohužel naši právě přes Američany neprobojovali. V hledišti měli Češi výraznou převahu, tu a tam v hale bylo pár Američanů a Slováků, kteří se, jak je jejich dobrým zvykem, nadšeně radovali z každého gólu v české síti. Bylo tam i dost Rusů, kteří byli dobře informováni o stavu souběžně hraného zápasu v hale Chodynka mezi jejich miláčky a Finy. Jelikož se jim docela dařilo, často hala při nahlášeném výsledku propukla v jásot a jednou dunělo skandované Rossija, Rossija.

Odchod fanoušků z haly (škodováci ale jednotné uniformy nenafasovali)

Mezi třetinami jsem se jako většina kolegů odbíhal posilnit do restaurace. Naši vedli postupně až 3:1, ale Američani během 2 minut chvilku před koncem vyrovnali, a tak jsem se docela začínal těšit na prodloužení. No ale Bednář rozhodl jinak, takže jsme si mohli užívat krásnou výhru gólem z předposlední minuty. Sraz u autobusu byl domluven 15 minut po utkání, k mému překvapení tam byli všichni včas, takže nás velitelé na rozdíl od odpoledne museli přepočítávat jen jednou. Před odletem na letiště jsme měli naplánované ještě barbecue, které málem padlo, kdyby se bývalo prodlužovalo. Ale ono by se asi moc nestalo. Tato žranice měla být někde u jezera, což mě už v zimě vůbec nelákalo. Navíc jsem doufal, že to bude někde u parkoviště, ale šli jsme celkem daleko od autobusu do jakési jurty vytápěné plynem. No plyn nesloužil ani tak k vytápění, jako spíše otrava účastníků zájezdu. Nabídka nebyla moc široká – k pití pivo (asi 40 zvětralých předtočených půllitrů) anebo čaj, který jsem si vybral já. No a k jídlu 2 druhy grilovaného masa – údajně taky beran. Popovídal jsem si z jedním bývalým skorokolegou, ale únava se již začínala projevovat a mě se začínalo chtít spát. S potěšením jsem uvítal pokyn k návratu do autobusu.

V autobuse jsme ještě byli stylově obdarováni pořadateli – každý dostal takovou decentní matrjošku, no a pak hurá na letiště. Tam již vše šlo rychle, po odbavení jsem si krátce prošel duty free shopy a pak jsme pospíchali do letadla, do něhož nás pustili trochu neobvykle již hodinu před odletem. Mě to nedalo moc práce a po chvíli jsem usnul. Trochu mě rušily pokyny před odletem, ale stihl jsem se připoutat a chrněl dál. Nechal jsem se vzbudit jen na jídlo, které jsem do sebe rychle nasázel a spal dál až skoro do Prahy. Na Ruzyni již vše odsejpalo, naskočil jsem hned do prvního přistaveného autobusu, který počkal na naplnění a bez dalšího otálení vyrazil směr MB. Trochu mě děsilo sedadlo, které nešlo zafixovat v základní poloze, takže jsem celou cestu proležel a značně tím omezil kolegu na sedadle za mnou. Přesně ve 4.00 ve středu ráno, 24 hodin po odjezdu, jsme přijeli do MB. Už jsem se těšil do postele, ale druhý den mě čekala práce, takže spánek lehce přes 2 hodiny moc výživný nebyl. Ale v paměti mi zůstal den, na který budu ještě nějakou dobu rád vzpomínat.