Kaktus – typická venezuelská vegetace

Pozn. (Šéfredaktor - Fubu) - klikniMonika Boháčová si na tomto cestopisu pro Vás čtenáře dala obzvláště záležet, což nejlépe vystihuje věta z emailu: "...tak a ted jdu spat a uz to nechci ani videt, stravila jsem na tom nekolik dni mozna i tydnu!". CK Rowas je za tento přístup vděčná a dává ho tímto za vzor všem ostatním současným a budoucím přispěvatelům těchto cestovatelských stránek. (Šéfredaktor - Fubu) Ve Venezuele jsem strávila 3 týdny v březnu. Původně jsem chtěla cestovat s kamarádkou, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem jela sama. Přes internet jsem se seznámila s Venezuelcem, který mi nabídl bydlení ve Valencii...Odtud jsem se přesunula do Méridy a nakonec jsem navštívila také oblast kolem Orinoka (Ciudad Bolívar).

Venezuelský folklór

Pro cestu do Venezuely do doby pobytu 90 dní není potřeba vízum. Vyplňuje se jen turistická karta, kterou dostanete v letadle, a kde uvádíte údaje o příletu, odletu a místě pobytu. Je dobré mít očkování proti hepatitidě A, břišnímu tyfu, žluté zimnici a pro cesty do jihovýchodni části země (státy Bolívar a Amazonas) také antimalarika (Malarone nebo Laryan), což jsou prášky, které se berou před, v průběhu a po ukončení pobytu v malarické oblasti a ktere vás budou stát minimálně 1200 Kc (balení Malarone na 4denní pobyt). Několik kamarádů mě varovalo, že Laryan má nepříjemné vedlejší účinky (zvracení a bolesti břicha), já jsem měla Malarone a za celou dobu užívání jsem nepocítila žádnou komplikaci.

Ve Venezuele je v období evropského zimního času o 5 hodin méně.

Politická propagace a patriotismus. úplně všude

Nejlevnější letenka do Venezuely (Praha - Caracas) stojí včetně poplatků kolem 22.000 Kč. Mě přišla na 17.000 Kč, díky tomu, že mi ji koupil kamarád přímo ve Venezuele...Letěla jsem s Alitalia přes Milano a jelikož tam i zpět jsem měla na přestup asi půl hodiny, modlila jsem se, aby letadlo nemělo zpoždění a nezmeškala jsem návazny let. Letadlo samozřejme zpoždění mělo (to by nebyli Italové, aby si nedali na čas:)) a všude byly nekonečné fronty na kontrolu pasu - zavazadel - a různých dalších věcí, ale naštěstí jsem stihla přestoupit jak já, tak moje zavazadlo. Na mezinárodní palubě (Venezuelci, Rusové, Poláci, Slováci, Izraelci, Němci, Italové...aspoň z těch, co okupovali sedadla kolem mě) vládla poklidná atmosféra, až do okamžiku, kdy 1.) začaly silné turbulence a 2.) si cestujíci uvědomili, že ten sendvič je to jediné k jídlu, co můžeme od posádky očekávat...Let trval asi 11 hodin, ale připadalo mi to jako 2x tolik. Jednak jsem měla hrozný hlad a za druhé se z hudební (samá opera a jazz) a filmové (3 nezajimavé filmy v naprosto nesrozumitelné anglictině a italštině) nedalo nic vybrat. Tak jsem si četla průvodce Venezuelou od Lonely Planet o místech, o kterých jsem věděla, že tam stejně asi nepojedu.

Po příletu na letiště Maiquetía v Caracasu jsem se zděsila šílených front a buzerace ze strany venezuelských úředníku, kteří se vyptávali úplně na všechno. Chudáci Venezuelci, kteří se vrací ze zahraničí, musí informovat i o takových detailech, kolik si s sebou vezou ponožek a prášků na spaní. Hned u východu z celního prostoru se na mě vrhla skupina chlapů v uniformách, o kterých jsem se mylně domnívala, že je to policie...Po několika minutách dohadování mi došlo, že to jsou taxikáři, kteří nahání oběti (nejlépe zahraniční turisty s dolary).

Venezuelský hrdina Simon Bolívar a venezuelská vlajka

Venezuela je horká, barevná, pohostinná, plná vegetace...nebezpečná, plná násilí, nevyzpytatelná. Vzhledem k poloze blízko u rovníku je ve Venezuele konstantní teplota kolem 30 stupňů celý rok. Z ročních období mají jen léto a zimu, přičemž léto (listopad - duben) je suchý, zatímco zima (květen - říjen) přináší déšť. Za celou dobu mého pobytu bylo kolem 35 stupňů a jasno.

Tak se vyvíjela od počátků do dnešní doby venezuelská vlajka

Venezuela je nerozlučně spjata s Bolívarem. Bolívar je národní hrdina a všechna hlavní náměstí a hlavní ulice se jmenují Plaza Bolívar či Avenida Bolívar. Na náměstí jsou samozřejmě Bolívarovy (nejčastěji jezdecké) sochy. Oficialní název státu zní "República Bolivariana de Venezuela". Tak jako jinde ve státních institucích visí fotky prezidenta republiky, tady jsou všude obrazy Simona Bolívara. Není se čemu divit, protože Bolívar pro Venezuelu vybojoval nezávislost.

busta Simon Bolívar

Zajímavostí je, jak Venezuela přišla ke svému jménu. Bylo mi řečeno, že Španělé objevitelé, když připluli k břehům Venezuely (na severozápadě v prostoru dnešního města Maracaibo) a viděli maracaibské jezero, připadali si jako v Benátkach (Venezia), a protože Venezuela byla mnohem větší, upravili koncovku na -uela.

Bolívarova ulice

Venezuela je tvořena celkem 24 státy. Každý z nich ma určitou autonomii a vlastní vlajku. Ačkoliv má obrovskou rozlohu, žije zde jenom 25 miliónů obyvatel, díky oblasti Amazonie, kde je skoro všude prales. Nejvyšší koncentrace obyvatel je ve velkoměstech, která jsou téměř na úrovni evropských metropolí, dá se tam sehnat úplně všechno, i když pořád na každém kroku narazíte na špínu a chudobu. Celá Venezuela je rozmanitá a plná protikladů. Na severu je moře, na západě hory, na jihu prales a na

Narozdíl od Evropy je Venezuela plná barev. Jednak je tam spousta zeleně, za druhé neexistuje regulace, co se týče barevnosti fasád a lidé si rádi malují domy na nejrůznější barvy (čím výraznější, tím lepší). Ideální je mít jednou barvou fasádu, druhou barvou okenní rámy, třetí barvou dveře a čtvrtou barvou všechno ostatní. Oblíbená je žlutá - růžová - fialová - modrá. Procházíte se úplně obyčejnou ulicí v jakémkoliv měste a připadáte si trochu jako ve Zlaté uličce na Pražském hradě (akorát, že za to nemusíte platit...).

Venezuelská ulička je plná barev

Pro cestu do Venezuely je dobré mít aspoň základní znalost španělštiny. Ve větších městech se sice asi (nezkoušela jsem to) domluvíte anglicky, ale pokud chcete cestovat a trochu se obeznámit s místní mentalitou a dozvědět se něco víc, než jen co říká průvodce, určitě je dobré ji ovládat.

Čím neobvyklejší barevné kombinace, tím lépe

Pokud už španělsky mluvíte, ráda bych vás upozornila, ze španělská a venezuelská španělština se někdy dost liší, zejména co se týče slovní zásoby...Zapomeňte na "coger el autobús" a používejte pouze a výhradně "agarrar", protože coger je ve Venezuele vulgarní výraz. Místo "coche" se říká "carro" a místo "camiseta" používají "franela".

Merey s luskem, který se praží a je z něj kešu oříšek

Venezuelská kuchyně je založena na 3 základních surovinách: 1. kukuřice, 2. vepřové, 3. cukr (Vetšina jídla ma sladkou chuť, protože se skoro do všeho přidává cukr.) Také můžu říct, že je hodně mastná a co jde, tak se smaží.

Typické a dá se říct i národní jídlo je arepa, což je opečená nebo smažená placka z kukuričné nebo pšenicné mouky (mouka + voda), o něco větší než české lívance. Jí jako příloha anebo samostatně plněná zeleninou, sýrem, vejcem ci masem.

Další typické jídlo je cachapa (vyslovuje se kačapa), což je taky placka, ale větší, vypadá jako silnější palačinka. Je nasládlá a plní se sýrem, šunkou nebo vepřovým masem (con peril), a pak se přehne na půl. Nejčastější je sýrová cachapa, a to buď s kusovým sýrem (de queso de mano) anebo se strouhaným sýrem (queso rallado).

Jak arepa, tak cachapa se prodává běžně na ulici, jako u nás hot dog nebo hamburger. Připravte se ale na to, ze se vše zpracovává rukama a Venezuelci nemají ve zvyku si mýt ruce před jídlem, po jídle, nebo třeba i po záchodě...V jedné restauraci jsem viděla kuchaře, jak prohrabával odpadky a následně (bez umytí rukou) začal zpracovávat těsto na arepu...

Z kukuřice se připravují taštičky hallaquitas, což jsou v podstatě vařené koule z kukuřice zabalené do kukuřičného listu. Jí se jako příloha, ale samy o sobě nemají skoro žádnou chuť.

Tak takhle rostou banány

Stejně jako v Mexiku, i ve Venezuele se jí tortillas (tenké kukuřičné placičky plněné sýrem nebo masem). Podobně je to s empanadas, které vypadají úplně stejně jako ve Španělsku (smažené plněné taštičky z listového těsta) a plní se rybou, šunkou, sýrem či špenátem.

Za tradiční jídlo se považuje pabellón criollo, což jsou kousky vařeného hovězího masa (carne mechada), rýže (arroz), s červenými fazolemi (caraota) a smaženým banánem se sýrem (tajadas).

Jako dezert je oblibený quesillo, který vypadá a chutná jako španělský flan / natillas / crema catalana. Pro neznalé španělské kuchyně bych quesillo přirovnala k vanilkovému pudinku, ale rozdíl je v tom, že se nedělá z mléka, nýbrž z vaječných žloutků, navíc se polévá karamelem.

Další oblíbená dobrůtka jsou fresas con crema (jahody se šlehackou), které se prodávají na ulici na každém rohu, ale vzhledem k tomu, jaké bylo horko, a k tomu, že to neměli ani v lednici, jsem neměla důvěru a odvahu to zkusit.

V obchodech a ve stáncích po ulici se hodně prodávají marquesinas, což jsou pečené dortíky s různou příchutí (čokoládové, ovocné), ve tvaru trojúhelníku, moc dobré!! prodávají se v plastovém obalu, takže jsou praktické na cestování.

Tyto zelené kuličky jsou pravá káva

Pije se hodně pivo (cerveza) a přírodní čerstvé vymačkané džusy (jugos naturales) z nejrůznějších druhů ovoce, o kterých jsem nikdy neslyšela: de guayaba, parchita, lechosa, patilla, ganabana, papaya (to jediné jsem znala). Doporučuju zkusit jugo de parchita, ktery ma příjemně osvěžující chuť a není příliš sladký, narozdíl od ostatního ovoce. (má žlutozelenou barvu). Hodně rozšířený je jugo de papillón (con limón), což je džus z cukrové třtiny, odporně sladký, s mírně medovou chutí, pro mě naprosto nepoživatelný.

Zkoušela jsem ovoce merey, což jsou sladkokyselé žluté plody, které při troše fantazie připomínají papriku, k plodu přirůstá tvrdý lusk, který se praží a vzniká z něj kešu oříšek. Další zvláštní ovoce je pejua, které vypadá jako fialové hroznové víno, ale má trochu větší kuličky, dužina je bílá, s mírně trpkou chutí, a uvnitř je velká pecka. Všude možně lze vidět ovocné stromy caimito (koule se zelenou slupkou a uvnitř s bílou nasládlou dužinou, která má několik vrstev na sobě, jako cibule) a tamarindo chino (žluté plody, taky trochu připomínající papriku, ale mají tvrdší kůru, která vypadá jako vosková).

Venezuelské tradiční jídlo – pabellón criollo: hovězí s fazolemi a rýží + smažený banán se sýrem

Co se týče nápojů, oblíbený je také coco frío, což je šťáva z kokosového ořechu, a cocada, také šťáva z kokosového ořechu, ale smíchaná se strouhaným kokosem a kondenzovaným mlékem. Obojí se běžně prodává na ulici.

V každém případě chtějte všechno bez ledu (sin hielo), protože obvykle se led dělá z vody z kohoutku, která není úplně zdravotně nezávadná. Ja jsem se moc snažila, ale stejně jsem měla problémy. To samé, když si budete kupovat vodu, jen značkovou! Na ulici je hodně lidí, co prodávají vodu v obyčejnych lahvich bez nějaké etikety, a evidentně je to voda z vodovodu.

Hallaquitas neboli koule z kukuřice, zabalené do kukuřičného listu

Venezuelci jsou posedlí vším, co je americké (USA), rádi chodí do McDonalda nebo KFC a nemohli pochopit, že já to nejím...Rádi se cpou hamburgery, hranolkama (papas fritas) a k tomu popíjí pepsi-colu. Asi proto jsou tak tlustí.

Co mě zaujalo, jsou banánové chipsy, prodávají se v pytlíku jako normální bramborové lupínky, ale jsou to smažené lupínky banánu...i když chuťově mi to stejně připadalo jako brambory. Venezuelci rozlišují banány na: bananas (malé sladké banány, to, co se prodává v ČR) a plátanos (2x tak velké banány, které se servírují jako příloha a jí se slané). Pak mají ještě sladké minibanány (asi 10 cm), ale nevíc o tom, že by měly svoje jméno.

Podél venezelských silnic se dá koupit úplně všechno, včetně psa – zaručeně čistokrevného, samozřejmě

Venezolané jsou menší a z 99% jsou snědí. O mně si mysleli, že jsem z USA nebo Němka. Česká republika je pro ně exotika a stále ji spojují se Slovenskem. Všechny Americany a Evropany nazývají "gringos".

Lidé jsou veselí, otevření, srdeční, přátelští, zvědaví, upovídaní a neuvěřitelně hluční. Když spolu mluví, připadá vám, že se hádají. Mají otevřené domy, a rádi posedávají na dvorku před domem, a pozorují okolí. Každou chvíli projde někdo známý, tak se zastaví a chvíli povídají. To, co je u nás obvyklé na menších vesnicích, je tady úplně normální i ve velkých městech. Všichni se znají (alespoň v ulici nebo ve čtvrti), zdraví se a zajímají se, jak se kdo má. Velmi lehce navazují kontakty a jsou strašně důveřiví (někdy až naivní), už po 5 minutách konverzace vám začnou vykládat o tom, ze jejich dcera ma problémy s nevěrným manželem, nebo že jejich vnoučeti vyrostl první zoubek. Po 10 minutách vás pozvou k sobě domů na kávu a následně nabídnou nocleh. (samozřejmě předpokladem je, že mluvíte španělsky). Seznamují se kdykoliv a kdekoliv, začnou si povídat ve frontě u přepážky, při čekání na autobus nebo na poště.

V Uracoa to vypadá, jako by se zastavil čas...

Venezuelci (muž - žena nebo žena - žena) se zdraví jedním polibkem na tvář, v případě dvou mužů si jen podají ruce. Lidi se líbají úplně všude a pořád, stejně často jako my říkáme ahoj. Navzájem se oslovují velmi důvěrně"mi amor", "mi vida" ci "mi corazón" ačkoliv se třeba vůbec neznaji. Takové oslovování je běžné úplně všude, v obchodě, v bance, na ulici.

Lidé tady nemají moc soukromí...stejně jako vám řeknou všechno o sobě, očekávaji to samé od vás. Někdy mohou být až příliš dotěrní nebo vlezlí. Hrozně rádi drbou ostatní a šťourají se v intimních záležitostech, připadáte si jako v některé jihoamerické telenovele. Jsou chaotičtí, deorganizovaní a nespolehliví. Co slíbí, většinou nedodrží, v horším případě si ani nepamatují, že vůbec něco slíbili.

Nepářou se s hlukem nehlukem, v autobuse řve hudba tak, že máte pocit, že vám prasknou uši, stejně tak z některých obchodů, nebo domů, a to 24 hodin denně (noční klid neexistuje). Takže se připravte na to, ze se moc nevyspíte. Ať už kvůli hluku, nebo kvůli klimatizaci. Já jsem ji v několika případech nemohla přes noc vypnout a myslela jsem, ze zmrznu. Měla jsem na sobe 2 svetry a deku a stejně mi byla zima. Naopak Venezuelci to kupodivu snáší velmi dobře.

Na druhou stranu, jsou neuveřitelně uctiví, pořád za všechno děkují a místo našeho obvyklého "není zač" (jako reakci na "děkuji") neustále říkají "A la orden", nebo "Para servir" (jsem Vám k službám). Mají úctu ke starším lidem a k rodičům. Pro Venezolany je rodina jedna z nejdůležitějších věcí a uvnitř rodiny si udržují velmi pevné vztahy. Dále je pro Venezuelce důležitou součástí života víra, témeř všichni věří v boha. Navíc jsou hrozně pověrčiví.

Zásadní rozdíl mezi Čechem a Venezuelcem...při běžné povrchní konverzaci: Čech (podnikatel, co žije ve vile): "To je hrůza, jak zase zvedli daně."X Venezuelec (ubožák v hadrech): "To je dnes krásny den!" Tak to je typický příklad zdejšího přístupu k životu.

Každodenní život v malé vesničce na úpatí And

Stejně jako u jídla, lidé jsou posedlí "západním" stylem. Vlastnit něco značkového je in, stejně jako chodit na procházku do shopping center a nakupovat. Jelikož ale nemají na značkové věci peníze, alespoň nosí trička s nápisy USA nebo Italia, či s jakýmikoliv nápisy v angličtine (anglicky umí málokdo, takže budete zajímaví, i když si vezmete tričko s nápisem "úklidový servis" - v angličtině, samozřejmě). Pokud nakupovací vášeň nesdílíte, stejně jako já, existenci obchoďáků i tak nezavrhujte: je výhodná a velmi příjemná v okamžiku, když se budete cítit jako topinka nebo smaženka a budete potřebovat trochu ochladit...v shopping centrech je vždy a všude klimatizace a osvěžující teplota 20 stupňů:)

Informace pro ženy a dívky posedlé hubnutím: ta potešující: Venezuelky jsou témeř všechny tlusté (na naše poměry), mají obrovská prsa a jestě větší zadek, a já jsem tam byla považována za anorektičku...holky nosí těsná a krátká trika s obrovskými výstřihy, o několik čísel menší než je jejich skutečná velikost, a ještě víc tak vynikne jejich nadváha...ta špatná: pro chlapy představují ideál (čím tlustší = více křivek, tím lepší)...Někdy jsem si nebyla jistá, jestli ta holka je tak tlustá, nebo jestli je těhotná (?). Hubení a štíhlí lidé se považují za nemocné a chodí se léčit. Chlapi jsou také tlustí, všichni vypadají rovněž jako těhotni, včetne pětadvacetiletých kluků (prý proto, že pijí hodně piva).

Překvapilo mě, že ve Venezuele skoro nikdo nekouří. Za celou dobu pobytu jsem viděla celkem jen asi 10 lidi. Nevím, jestli je to tím, že jsou tam cigarety drahé, nebo jestli je tak účinná protikuřácká kampaň. Nejenom že na krabičkách cigaret jsou nápisy, že kouření škodí zdraví, ale přidává se k nim i fotka rozkládajícího se těla, plic rozežraných rakovinovým nádorem, nebo lidska lebka...a stejné obrázky (fotky!!) jsou vidět po ulicích na obřích billboardech. Je to děsivé, ale asi efektivní.

Qué le haría Usted al Presidente...znamená „Co byste provedl s prezidentem“...na Meridské univerzitě Chávez evidentně nemá moc zastánců

Chávez, to je samostatná kapitola. A politika, oblíbené a ožehavé téma v celé zemi. V době, kdy jsem byla ve Venezuele, byly ještě patrné pozůstatky agresivní předvolební kampaně z prosince 2006...Všude na ulicích jsou nápisy jak pro, tak proti Chávezovi, stejně jako pro a proti Manuelu Rosalesovi, jako jeho protikandidátovi. Pokud si na sebe vezmete něco červeného, jste automaticky "chavista". Naopak Rosalesovi patří modrá. Odpovídá to víceméně situaci u nás.

Chodící propagace Chávezovy ideologie

Starší a chudí lidé Cháveze podporují, zatímco mladí a bohatí jsou proti němu. Na jednu stranu poskytuje lidem bezplatné vzdělání a dokonce lidem platí za to, aby studovali (!!), zrušil povinnou vojenskou službu a ustanovil profesionální armádu, poskytuje zdravotní péči zdarma, na druhou stranu neexistuje volný trh a všechno je pod přísnou kontrolou režimu. Některé věci mi připadají nepochopitelné a absurdní: ve státním znaku Venezuely je kůň, který se původně díval vzad. Chávez nařídil, aby se státní symbol upravil tak, aby kůň hleděl vpřed (asi vstříc perspektivní budoucnosti) a vydal neuvěřitelné množství peněz na to, aby se tato úprava provedla v celé Venezuele.

Říká se, že loňské volby (které vyhrál Chávez) byly zmanipulované...to vám řeknou příznivci Rosalese...naopak chavisté samozřejmě tvrdí, že Cháveze zvolila většina. V každém případě, začínat o politice je nebezpečné. Ať jste sebelepší kamarádi, tahle konverzace nemůže dopadnout dobře.

Ulice se sice čistí, ale není to moc poznat...

Venezuela je plná paradoxů. Na jednu stranu přívětiví lidé, na druhou stranu vysoká kriminalita. Všechna města jsou prorostlá tzv. barrios (to ve španelské španělštině znamená městská čtvrť, ale ve Venezuele je to oblast, kde se koncentrují lidé na okraji společnosti, zloději, drogoví dealeri apod.). Obvykle se nachází na okrajích měst, ale výjimkou nejsou ani centrální oblasti. Barrios jsou tvořena domy tzv. ranchos, které si místní lidé staví sami, z nakradených materiálů, bez nějakého systému. Poznáte je podle toho, že jsou neomítané (staví se z keramických tvárnic), a mají střechu z vlnitého plechu (normální domy z keramických tašek). Často se v jejich okolí pohybují otrhané a špinavé děti nebo různá toulavá zvířata. Do barrios nedoporučuji chodit, tam se bojí i Venezuelci...

Na ulici nejsou lavičky, tak poslouží i podlaha

Barrios a ranchos vznikají přirozeně, tak, že si chudí lidé jednoduše obsadí volné či nevyužité pozemky a postaví si tam domy. Vláda s tím nic nedělá, stejně jako vlastník pozemku (kterým je stejně skoro vždy stát). S prvními ranchos se setkáte již při cestě z caracaského letiště, lemují celou silnici až k centru.

Veřejné záchodky na veřejné pláži – vypadají idylicky, ale uvnitř je to přesně naopak...

Ostatní části měst jsou o něco bezpečnější, ale i tak je všude plno zlodějů a je potřeba si dávat neustále pozor. Rodina, ve které jsem bydlela, se z toho důvodu bála mě pustit někam samotnou, a tak jsem neustále měla "ochranku":))

Pokud jedete autem, je nebezpečné jet s otevřenými okénky, a to hlavně v okamžiku, kdy zastavíte na křižovatce. Tam se koncentrují prodavači různých zbytečností, žebráci a zloději, kteří vás ve chvilce nepozornosti vytáhnou z auta a to vám ukradnou.

Další veřejné záchodky na další veřejné pláži, bez idyly, bez vody, a za poplatek

Pokud jdete po ulici, připravte se na to, že budete neustále ve středu pozornosti. Zejména, pokud měříte více jak 180cm, jste ženského pohlaví a máte modré oči (Venezuelci jsou posedlí modrýma očima a modrým očím snesou modré z nebe). Bylo to ale docela nepříjemné, lidi mě pořád pozorovali, jako bych byla mimozemšťan, pokřikovali na mě a pískali, někteří obtěžovali i fyzicky. Nemohla jsem se nikam schovat, žádná anonymita...Hned druhý den jsem od jednoho bezzubého chlápka dostala nabídku k sňatku:))

S hygienou to ve Venezuele také není vůbec slavné. Pro citlivější povahy to asi bude peklo. Záchody jsou sice normální (myslím tím ne turecké), ale špinavé a skoro vždy bez vody. V lepších případech je někde k dispozici (dešťová?) voda v barelu, ze které lze nabrat trochu vody do kýblu a spláchnout. Na mytí rukou zapomeňte...Tady to nikdo nedělá a ani k tomu nejsou moc podmínky. Doporučuju u sebe pořád nosit vlhčené ubrousky. Mimochodem, použitý toaletní papír se nehazí do WC, nýbrz do otevřeného koše vedle.

Takto se vyrábí tradiční kukuřičné placičky cachapas

Ve Venezuele se platí bolívary (VEB). V březnu 2007 byla 1 KČ = 100 VEB. Bolívary se už dál nedělí na centavos (halíře), protože je to zbytečné. Nejmenší hodnota mince je 50 VEB, což je našich 50 haliřů.

Na ulici se na každém rohu prodávají různé smažené placky a taštičky

Prezident (Chávez) ma v plánu od roku 2008 zavést novou měnu, tzv. "bolívar fuerte", neboli silný bolívar, jehož "síla" ma konkurovat dolaru a která se docílí škrtnutím jedné nuly.

Nejlepší je přivézt si dolary a vyměnit je ve Venezuele. Vzhledem ke kontrole všech a všeho mají místni obyvatelé omezený přístup k cizí měně, takže se přirozeně vytvořil černý trh. Oficiální kurz dolaru vůči bolívaru je dost nevýhodný, takže se vyplatí si je vyměnit "ilegálně", protože tím získáte třeba i 30% navíc. Není obtížné najít někoho, kdo chce dolary...

Než jsem jela do Venezuely, myslela jsem si, že je tam levně, stejně jako v jiných státech Jižní Ameriky. To jsem se ale hodně spletla. Jediná věc, která je tam opravdu levná, je benzín.

Místní prodavač si hlídá svůj obchůdek a vyhlíží zákazníky

Ve Venezuele se těží nafta a benzín je levnější než voda!!! 1 litr benzínu stojí 90 halířů, takže za 30 Kč, které byste zaplatili v ČR za litr benzínu, tady naplníte celou nádrž!!!

Na druhou stranu, jídlo je předražené, ceny jsou přibližně dvoj- až trojnásobné než u nás. Takže pokud jsem se chtěla někam podívat, musela jsem držet nedobrovolnou dietu.

Hromadná doprava ve Ciudad Bolívar

Ve Venezuele nejezdí vlaky (železnice je ve výstavbě), ale funguje hustá síť autobusů, takže není problém se nikam dostat. Ceny jsou přijatelné, například jízdenka z Valencie do Méridy (což je asi 500 km) stojí 45.000 VEB (450 Kč) jednosměrně, z Valencie do Caracasu (150 km) je to 12.000 VEB (120 Kč). Na hlavních silnicích na hranicích státu se platí mýtne, ale silnice jsou přesto v dost špatném stavu. Obvyklá výše mýtného je velmi nizká, 100 - 300 VEB (1 - 3 Kč).

Autobusy ve Valencii jezdí plnější, než jsme zvyklí v ČR

Ve mestě funguje městská hromadná doprava - autobusy a ve větších městech metro. Autobusy nevlastní jedna společnost, ale jezdí i soukromníci, každopádně cena je jednotná. Ve Valencii je to 700 VEB, v Puerto Cabello 800 VEB za jízdu. Městské autobusy nemají jízdní řád a nemají pevné zastávky, staví se tam, kde je potřeba, stačí se postavit k silnici a zamávat na řidice a pokud jste uvnitř a chcete někde vystoupit, tak křiknete "parada, por favor" a on vam zastaví kdekoliv. Někdy nezastaví úplně, jen zpomalí, a je potřeba vyskakovat a naskakovat za jízdy. Většina autobusů je v hrozném stavu, jsou špinavé, zrezivělé, a často nemáte jistotu, že dojedete do cíle:) Kromě řidiče jezdí v autobuse další člověk, který vybírá peníze za jízdu a pomáhá nastupovat a vystupovat starším lidem. Jezdí se zásadně s otevřenými dveřmi (přirozená klimatizace), ve kterých stojí "výběrčí“ a křičí na celou ulici, kam ten autobus jede, protože autobusy nemají čísla ani pevné trasy, takže orientace není tak úplně nejjednodušší. Autobusy mají jména, často se používají jména svatých. Často jsou různě pomalovány a vypadají jako pojízdné maringotky.

Městské autobusy mají svá jména. Podle jména či vkusu majitele. Tohle je José Antonio

Vzhledem k cenám benzínu nejsou drahé taxíky, cena za kilometr není pevně stanovena, vše se domlouvá (a smlouvá) před nástupem do auta, ale vychazí to kolem 10 Kč za kilometr).

Ve Venezuele se setkáte s velkým množstvím starých aut

Skoro každý (střední třída) má ve Venezuele auto. Lidi jezdí jako blázni, nedodržují dopravní předpisy, rychlost, červenou na semaforu, jízdní pruhy (ty na silnicích ani nejsou vyznačeny), předjíždí zprava i zleva a nejraději přímo v křižovatce. Všude jsou dopravní zácpy, ale nikdo se nerozčiluje, řidici jsou neuvěřitelně trpěliví a netroubí, narozdíl od ČR, asi jsou zvyklí anebo tolik neřeší, jestli přijedou pozdě. Na druhou stranu, troubí vždy, když předjíždí, asi aby řidiče, kterého předjíždí, nenapadlo předjíždět ve stejnou dobu (zpětná zrcátka pravděpodobně nikdo nepoužívá).

Na ulicích nejsou přechody ani semafory pro chodce (s výjimkou center největších měst). Takže musíte přebíhat několikaproudou silnici...s ohledem na to, jak Venezuelci jezdí, je to o život. Ale jiný způsob není.

Panoramatický pohled na střechy v centru Valencie

Ve Valencii jsem strávila několik dní a to díky tomu, že tam bydlel můj kamarád. Valencia je třetí největší město ve Venezuele, asi 150 km jihozápadně od Caracasu, ve vnitrozemí. Má necelých 1,5 milionu obyvatel a v minulosti byla 3x hlavním městem Venezuely. Nemá nijak zajimavou architekturu ani přírodu v okolí, zato ma jedinečné postavení a význam pro historii Venezuely.

Hlavní náměstí ve Valencii – Plaza Bolívar – s katedrálou

Ve Valencii je k vidění náměstí Plaza Bolívar s katedrálou, a Kapitol (původně hřbitov a pak klášterní škola). Musím říct, že jsem byla překvapená, jak byli všude vstřícní. Ačkoliv byla velká část objektů nepřístupná veřejnosti, když jsem se zeptala, pustili mě pokaždé dovnitř a ještě mě ochotně provedli. V Kapitolu jsem dostala výklad k dějinám Venezuely, počátkům její nezávislosti a původu státní vlajky. Venezuela má tříbarevnou vlajku v barvách Sparty:) s horizontalními pruhy (žlutý, modrý a červený) a sedmi hvězdičkami v půlkruhu v prostředním pruhu. Žlutý pruh znamená (přírodní) bohatství Venezuely, modrý pruh znamená moře, červený pruh znamená odpor proti Španelsku v boji o nezávislost.

Městské divadlo ve Valencii

Hvězdičky na vlajce symbolizují státy, které se připojily k boji o nezávislost začátkem 19.století. Původně jich bylo 6, později se přidal stát Guayana, a tak se dodatečně připojila na vlajce sedmá hvězda.

Další zajímavá stavba je divadlo Teatro Nacional. V době mé návštěvy se zrovna rekonstruoval, ale dostala jsem se opět dovnitř a vstřícný (asi) stavební dozor mi ukázal úplně celou budovu, včetně zákulisí, a ještě mi vyprávěl historky o tom, jak se divadlo stavělo...Moc zajimavé.

Kontrast staré a moderní architektury v historickém centru

Ve Valencii jsem poprvé viděla na ulici lidi, kteří nabízí volání na mobil. Sedí na ulici s malým stolkem a fungují jako veřejná telefonní budka, akorát že mají několik mobilních telefonů (od různých operátorů) a dá se s nimi volat. Je to dost využívané a není to drahé. Někteří mají na ulici k dispozici i pevnou linku.

Kapitol

Ve městě nikde nejsou cedule s názvem ulice...navíc ulice žádná jména nemají, jen čísla (s výjimkou hlavních tříd a Avenidy Bolívar). Takže i když budete mít mapu města, nebude vám to vůbec k ničemu. Stejně tak jsem v celém městě nikde neviděla odpadkové koše...Lidi se tím moc netrápí a vesele odhazují odpadky z okna volně na ulici...

Pokud budete chtít koupit pohled, jako já, budete mít problémy. Dají se koupit v celém městě asi jen ve 2 papírnictvích, nikde jinde nejsou k sehnání. Známky jsou k dispozici jedině na poště a jen odtud můžete pohled odeslat, protože poštovní schránky z bezpečnostních důvodů neexistují (v celé Venezuele).

Přeplněná pláž v Puerto Cabello na břehu Karibského moře

Nejbližší (Karibské) moře a pláž, dostupné z Valencie, je v Puerto Cabello, asi 50 km severně. Tam jsem zamířila hned druhý den po příjezdu. Puerto Cabello má několik pláží, které jsou ale stále přeplněné lidmi (nevím, jestli je to tak u všech pláží ve Venezuele), takže se tam dá horko tezko najít místo, kam by se človek třeba jen posadil. Na pláží se dá najmout člun, který vás za 9.000 VEB doveze na ostrov Isla Larga, který je sice stejně přeplněný, ale aspoň je tam čistší moře a úžasně jemný bílý písek na pláží.

Večerní stav stejné pláže...samé odpadky

Během opalování Venezuelci rádi popíjí pivo a vozí si na pláž plné bedny. Kupodivu se nikdo neopil, i když někteří vypili i několik lahví (při 30ti stupňovém vedru). Asi proto, že jsou zvyklí a že venezuelské pivo není tak silné jako české. Ačkoliv moře je čisté, o místních lidech se to tvrdit nedá. Odpadky pohazují všude okolo, takže navečer pláž vypadala jako skládka.

To, co vypadá jako limonáda, je pivo. Na venezuelských plážích se pije víc než v baru...

Cestou zpátky na pevninu jsme se málem převrátili, člun byl přetížený (maximální kapacita byla 30 osob a nás tam bylo 50) a když se zvedl vítr a začaly se tvořit vlny, přehnala se jedna přes nás a naplnila člun vodou, takže jsme měli co dělat, abychom dojeli ke břehu. Místní ale byli v klidu, asi je to pro ně zcela běžná věc. Při návratu do Valencie jsme viděli na silnici dopravní nehodu, převrátilo se auto, ze kterého zrovna vytahovali rozčtvrcenou mrtvolu...tak jsem měla zážitek hned první den po příjezdu...

Zajímavé je i samotné město Puerto Cabello. Je to významný přístav, ale má i malebné centrum s nábřežím (malecón). Blízko malecónu je ulička Los Lanceros, která má krásné koloniální barevné domy a za návštěvu stojí i pevnost Fortín Solano, na kopci jižně od Puerto Cabello, už jen kvůli impozantním výhledům na celý přístav a moře. Na Fortín Solano se dá dojít pěšky, ale je to dost daleko a navíc je tato trasa oblíbeným místem zlodějů, kteří přepadávají turisty. V centru jsem se seznámila s párem Venezuelcu, kteří měli v úmyslu se nahoru také podívat, takže jsme se složili na taxi, což je jinak jediný způsob, jak se tam dostat. První dva taxikari nás nicméně odmítli s tím, že tam nepojedou, protože je to nebezpečná zóna, u třetího jsme měli štěstí, protože (sice po chvíli přemlouvání, ale přece) nás nejenom vzal k Fortínu, ale pak nás dovezl i do parku San Estéban a dělal nám průvodce. Všechny památky v Puerto Cabello, včetně Fortín Solano, jsou přístupné zdarma

Památná alej a vstupní brána do národního památníku

V zájmu poznávání venezuelské historie jsem vyrazila i do Campo Carabobo (asi 20km od Valencie), což je historické a památné místo, kde Venezuela 24.6.1821 zvítězila ve válce o nezávislost nad Španělskem (následně 5.7.1824 byla podepsána venezuelská ústava).

Věčná stráž památníku v Carabobo

Campo Carabobo je prohlášeno za národní památku a stojí zde permanentně čestná stráž a hoří věčný oheň. Každé dvě hodiny se stráž mění a probíhá to obdobně jako na Pražském hradě, akorát k tomu přidávají výkřiky a různá nacionalistická hesla. Vstup je zdarma.

Když jsem dorazila na místo, zrovna se stráž měnila a navíc se tam zrovna vyskytovala skupina studentů s průvodcem, takže jsem se nenápadně připojila a měla jsem návštěvu i s výkladem.

Ve vlastním areálu stojí historický oblouk - brána, která je dnes symbolem státu Carabobo, alej se sochami významných osobností a památník s reliéfy bitvy. Součástí je také budova Diorama, ve tvaru krychle, kde se uvnitř promítá krátký dokumentární film o historii Venezuely a o válce o nezávislost. Kousek nad Campo Carabobo je rozhledna, odkud je sice hezký rozhled, ale spíš se objekt využívá také k promítání.

Bahenní lázně v Las Trincheras. Vypadá to odporně, ale bahno je plné minerálů

Kousek od Valencie jsou termální vřídla Las Trincheras s bahenními koupelemi, kde se dá strávit celý den, pokud chcete relaxovat. Vstup je 7.000 VEB (70 Kč) a komplex zahrnuje několik bazénů s různě teplou a léčivou vodou s minerály (nejteplejší má 90 stupňů), parní lázeň a nádrž s minerálním bahnem, které si lidi na sebe s oblibou plácaji, aby byli ještě krásnější a zdravější (asi jako u Mrtvého moře). Bahno je šedé, ale po zaschnutí zezelená, takže lidi pak vypadají jako žáby. Navíc se zvláštně třpytí, díky obsahu nějakého minerálu. A pak vůbec nejde smýt...Poskytují se i nejrůznější druhy masáží, ale ty už nejsou v ceně a jsou drahé (od 300 do 1000 Kč).

V jednom z bazénů jsou umístěny masážní proudy

Chtěla jsem si odpočinout, ale vůbec to nešlo, protože ke mně pořád někdo chodil a chtěl se seznamovat nebo si povídat. Seznámila jsem se s velmi přátelským mladým párem, který mi nabídnul, abych s nima jela na prázdniny na ostrovy do Karibiku:) Následně si se mnou začal povídat starší pán, který byl spisovatel, napsal biografii o Simonu Bolívarovi: Bolívar para todas las edades (Ricardo Inojoza Isuri), a jehož příbuzná se shodou okolností vdala za Čecha.

Do Las Trincheras jezdí z Valencie každou chvíli místní autobus, za 3.500 VEB. Cesta je dobrodružná, protože bus jede po staré klikaté silnici, která se vine po hraně strmého kopce, nemá zpevněné okraje ani svodidla a šířkou odpovídá jednomu českému jízdnímu pruhu. Autobus se v každé zatáčce prudce náklání nad sráz, takže máte pocit, ze se musí převrátit, a mezitím si ješte řidič stíhá jednou rukou psát SMS na mobilu. Když se trochu uvolníte a nesoustředíte se na to, co dělá a nedělá řidič, můžete obdivovat nádhernou přírodu okolo.

Úžasný výhled z restaurace, kde jsem bydlela – Manzano Alto

Několik dalších dní jsem strávila v Méridě, na jihozápadě Venezuely, v podhůří And. Musím říct, že Mérida (respektive Andy) bylo to nejpůsobivější, co jsem ve Venezuele viděla. Mérida je univerzitní město se spoustou studentů (je sídlem univerzity Universidad de Los Andes) a cizinců a je výchozím bodem pro cesty po Andách. Oproti Caracasu či jiných větších měst je relativně bezpečná, i v nočních hodinách. Tím, že je Mérida v horách, je zde příjemnější klima a nižší teplota asi o 5 stupňů oproti Valencii či Caracasu.

Lanovka na Pico Espejo

Do Méridy jsem jela autobusem z nádraží ve Valencii, které se sice jmenuje Terminal de autobuses de Valencia, ale je asi 15 km za Valencií. Jela jsem velmi pohodlným dvoupatrovým nočním autobusem s lůžkovou úpravou (společnost Flamingo), ale přestože venku bylo nesnesitelné vedro, uvnitř bylo jako v lednici. Klimatizace byla zapnutá celou noc na maximum a uvnitř bylo sotva 15 stupňů.

Na Pico Espejo musíte dávat pozor, abyste se nezřítili...přecejen je to 5 tisíc metrů...

V Méridě jsem se seznámila s "kolegyní" - architektkou, která mě vzala k sobě domů do naprosto úchvatné vily nahoře v horách a kde jsem spala 3 noci. Přes den se mi zcela nezištně věnovala a provázela (a vozila autem:)) po Méridě a okolí. Architektka měla italské předky a její rodina vlastnila poblíž té úžasné vily ještě úžasnější italsko-venezuelskou restauraci s výhledem, který by se dal porovnat s pohledem z Petřínské rozhledny (jen misto Hradu byly vidět Alpy). Jílo ve zmíněné restauraci bylo samozřejmou součástí její pohostinnosti.

Výlet na mulách do Los Nevados

Největší atrakcí Méridy je bezpochyby teleférico (lanovka) na Pico Espejo (4.765 m), ktera je nejvyšší a nejdelší lanovka na světě. Stojí 55.000 VEB (550 Kč), ale rozhodně stojí za to. Mimo sezónu (tam spadá i březen) je lanovka otevřená od středy do neděle, a to jen dopoledne, a jezdí jen pokud se sejde skupina alespoň 25 lidí. V sezóně naopak je nutná rezervace několik dní dopředu, jinak není šance se dostat nahoru. Lanovka ma 5 stanic, včetně výchozí, a celá cesta trvá asi půl hodiny. V každé stanici je krátká přestávka a přestup na další úsek. Postupně se vám otvírá fantastický výhled na celé Andy a je zajímavé, jak se spolu se stoupající výškou mění vegetace: v nejnižších polohách husté lesní porosty, výš sukulenty a mechy, a úplně nahoře nic, jen skála. Na nejvyšší stanici asi budete potřebovat bundu, rukavice a šálu, protože tam je pořádná zima. V některých měsících (ne v březnu) tam je i sníh. Podobně jako na Corcovado v Rio de Janeiro mají tady na vrcholku sochu, ne Ježíše, ale Panny Marie. Není rozhodně tak vysoká, ale pro Venezuelce ma stejný význam. Z Pico Espejo je skvěle vidět blízký Pico Bolivar, který je s 5.007 m nejvyšším vrcholem Venezuely a jsou na něm ještě vidět zbytky ledovce, a Pico Humboldt, na němž je vztyčená německá vlajka (předpokládám, že podle prvního horolezce, který tuto horu zdolal).

Typická vegetace ve vyšších polohách Alp. Myslím, že španělsky tomu říkají „frailejón“. Česky, nemám tušení

Cestou dolů došlo k výpadku proudu a lanovka se zasekla na půli cesty mezi dvěma stanicemi, ve výšce asi 200 m nad terénem. Lidí se trochu zmocnila panika a jednoho horská (?) nevolnost...Po několika minutách bez pohybu a jakékoliv informace začal foukat silný vítr, který rozhoupal kabinu a vypadalo to, ze se zřítíme. Někdo tam začal vykládat vtipy, které mi nepřišly moc vtipné, ale aspoň uvolnily atmosféru a zlepšily náladu, protože většina lidi se jim smála. Asi po půl hodině se lanovka konečně dala do pohybu, ale po počáteční chvilkové euforii nastal další zkrat a kabina se zase zastavila. Kamarád začal vtipkovat, ze v roce 1991 lanovka spadla a zabilo se několik lidí (to je fakt)...a jedna starší paní málem dostala infarkt. Zůstali jsme tam ještě dalších 20 minut (naštěstí se nikomu nechtělo na záchod) a pak se provoz zase obnovil.

V lanovce jsem potkala první "bělochy", a to dvě Američanky a skupinu Němců, co cestovali po Venezuele úplně ve stejné době jako já, navíc jsem zjistila, ze přiletěli a odlétali stejným letadlem jako já.

Na jedné ze stanic se vyplatí udělat si procházku po okolí, nedaleko lanovky jsou dvě horská jezírka (lagunas) a pokud máte chut a čas, můžete se horskou pěšinou dostat az do vesnice Los Nevados, ve výšce přibližně 4.000 m. Cesta tam trvá několik hodin, které si můžete zkrátit tím, že si pronajmete mulu od místního "indígeny" (nevim ale, o kolik pak bude cesta příjemnější).

Hlavní náměstí v Méridě – Plaza Bolívar, s jezdeckým pomníkem Simóna Bolívara

Centrem historické části Méridy je Bolívarovo (jak jinak) náměstí - Plaza Bolívar s katedrálou, která je považována za jednu z nejkrásnějších v celé Venezuele. Poblíž je ještě jeden misionářský kostel a rektorát Andské univerzity, který je nejstarší budovou v celé Méridě, jinak tam nic moc jiného k vidění není. Ale určite stojí za to jen se tak procházet a vnímat atmosféru.

Vstup do národního parku Sierra Nevada v oblasti Páramo

Když jsem byla v centru, zrovna probíhala demonstrace na podporu Cháveze. Nejdřív se jednalo jen o shromáždění, na kterém fanatičtí nadšenci vykřikovali nejrůznější hesla, pak se celý dav začal hnát ulicí a k němu se postupně přidávali další lidé. Spoustu z nich mělo červená trička s nápisy "Con Chávez manda el pueblo" (S Chávezem vládne lid) anebo "10 millones de votos por Chávez" (10 milionů hlasů pro Cháveze). Byla to docela legrace, takova rudá lavina.

Alpy nad Méridou

Pokud si chcete někam vyrazit večer, doporučuji bar Bananas. Mají tam obrovský výběr výborných koktejlů se zmrzlinou, které se pohybují kolem 8.000 VEB (80 Kč). Chodí tam hodně cizinců, asi tak polovina lidí byli evidentně Evropané či Američané. Bar ma velmi příjemnou evropskou atmosféru a působí narozdíl od mnoha dalších podniků čistě. Večer jsem ještě zkusila místní diskotéku Cucaracha (to je jméno odporného jihoamerického brouka). Od našich českých podniků se moc neliší, až na styl hudby, kterou hráli. Diskotéka měla 2 patra s různými druhy hudby, ale oba připomínaly jihoamerické rytmy, při kterých jsem se svoji přirozenou evropskou nešikovností nedokázala moc dobře tancovat. Vstup stál 20.000 VEB, přičemž v ceně byl zahrnutý drink. Venezolané si s oblibou objednávají celé lahve alkoholu a různě ho míchají.

Alpy mezi Méridou a Páramo

V okolí Méridy se nachází tematický park Venezuela de Antier, který zábavnou formou představuje jednotlivé státy Venezuely s jejich zvyky, tradicemi a gastronomií. Vstup je předražený (50.000 VEB = 500 Kč) a kdybych věděla, co mě čeká, rozhodně bych tam nešla, ale pokud nemáte čas projíždět celou Venezuelu, uděláte si alespoň základní představu. V parku má každý stát svůj areál, ve kterém pobíhaji lidé v tradičních oděvech a předvádí různé lokální tance nebo hudbu. Dají se koupit různé nápoje či jídla, charakteristická pro jednotlivé oblasti. To se ale musí platit zvlášť, takže celá návštěva vyjde na šílenou částku.

Jeden den mě slečna architektka vzala do oblasti Páramo do národního parku Sierra Nevada (Parque Nacional Sierra Nevada). Byla jsem naprosto unesená, krajina je tam pohádková! Hory, hory, občas les, a hlavně žádní lidé...Vstup je zdarma a dá se tam i kempovat.

Nazpátek jsem opět jela nočním autobusem Mérida – Valencia. V Méride je nutné zaplatit odjezdovou taxu 500 VEB pro vnitrostátní linky a 1.000 pro mezinárodní linky. Ráno jsem málem přejela nádraží, protože autobus měl několik zastávek a nikdo se neobtěžoval ohlašovat, o jaké město se jedná, ani upozorňovat, že jsme na nádraží, takže to, že jsem se ve 4 hodiny ráno -zrovna v okamžiku příjezdu a o hodinu dřív, než byl plánovaný příjezd- probudila, byla velká náhoda. Probudila jsem se jen díky tomu, že vedle me sedělo malé dítě, které se nudilo a brzo ráno si usmyslelo, že si bude hrát, a začalo mě mlátit do hlavy.

Los llanos v plamenech (záběr z auta)

Dalších několik dnů jsem strávila na Orinoku ve Ciudad Guayana. Do Ciudad Guayana jsme vyrazili s kamarádem autem, a bylo to dost náročné. Museli jsme ujet přes 800 km, ale zato jsem poznala velký kus země. Jeli jsme napříč Venezuelou v západovýchodním směru, a bylo zajímavé pozorovat, jak se mění krajina. Vyjížděli jsme z Valencie, která je z jedné strany uzavřená horami, z druhé strany je rovinatá a obklopená průmyslovými závody. Kousek za Valencií u města Maracay se nachází Lago de Valencia (Valencijské jezero), které sice vypadá idylicky, ale je kontaminované průmyslovými odpady. U San Juan do los Morros vás překvapí nádherné kopce, z nichž ten nejvyšší podezřele připomíná Pao de Azucar v Rio de Janeiro.

Restaurace v Santa María de Iripe na cestě do Ciudad Bolívar a místní specialita: pečené vepřové

Když se dostanete na hranice státu Guarico, začíná území llanos (rovina nebo planina), kdy jedete a jedete a kolem není vůbec nic, pustina, sem tam občas nějaká palma či kaktus. Vzhledem k vysokým teplotám a suchu jsme viděli po cestě několik požárů, kterů nejsou v tomto období ve Venezuele ničím výjimečným a nikdo jim nevěnuje pozornost, i když plameny často šlehají až do několikametrové výšky, a to přímo u silnice. Krajina okolo byla v důsledku toho často černá, ohořelá a byla cítit spáleninou. Často byly vidět potulující se vyzáblé krávy, které spíš připomínaly kozy, a pásly se na ohořelých loukách. Z mléka těchto krav se pak dělá tradiční sýr queso llanero, který se prodává na každém rohu a podél silnice každou chvíli vidíte ceduli, že si ho tam můžete koupit. Queso llanero chutná úplně stejně jako normální sýr (třeba eidam), ale nejsem expert, takže se možná pletu.

Nový most přes řeku Orinoco – 2005

Los llanos se táhnou i přes stát Anzoategui až skoro k Orinoku. Silnice je přímá, bez zatáček, takže se tam auta ženou 150km rychlostí, i když je v ní plno děr a hrbolů a často spíš připomíná naši polní cestu. Hnali jsme se taky a přitom nám zpívala Ecstasy of St. Theresa a Arakain, které jsem kamarádovi Venezuelci přivezla na CD a ohromně se mu to líbilo. Po cestě je jen pár vesniček, ale jinak žádná civilizace desítky kilometrů. V jedné takové vesničce (Santa María de Ipire) jsme zastavili na oběd, u špinavého stánku u cesty (restaurace a stánky u cesty vypadají skoro stejně a mají stejnou úroveň).

Starý most přes Orinoco

Bezzubá kuchařka - servírka - majitelka zařízení nám nabídla tradiční arepu, cachapu a smažené vepřové. Jelikož jsem viděla, jak se tam jídlo připravuje a vzhledem k tomu, že jsme byli teprve na půli cesty (a nikde nebyly WC), jsem si dala jen tu nejobyčejnější suchou arepu.

Poté jsme pokračovali až do státu Bolívar, který je ohraničen ze severu řekou Orinoco. Přes Orinoco vedou 2 mosty, jeden přímo u Ciudad Bolívar, druhý (otevřený v roce 2005) mezi Ciudad Bolívar a Ciudad Guayana. Ani na jednom mostě se bohužel nedá zastavit a užívat si úžasný výhled. Projeli jsme Ciudad Bolívar a kolem 19 hodiny jsme dorazili do Ciudad Guayana, což je vlastně souměstí staršího San Felix a moderního Puerto Ordaz. Pro ty, kteří to nevědí, je obtížné se do města vůbec dostat, protože informační systém na silnicích je buď špatný, anebo žádný, a na jedné ceduli byl směr C. Guayana, na jiné odkaz na Puerto Ordaz a na dalších S. Felix. Jak Ciudad Bolívar, tak Ciudad Guayana leží na břehu Orinoca, C. Guayana navíc na soutoku Orinoca a Caroní.

Trajekt přes Orinoco

Puerto Ordaz (Ciudad Guayana) vás překvapí: na břehu Orinoca v málo civilizované části Venezuely byste čekali ještě větší chaos a nepořádek než v západní, více osídlené a průmyslové části. Puerto Ordaz však připomíná moderní evropské velkoměsto, má široké ozeleněné bulváry a snad jako jediné venezuelské město nějaký systém a uspořádání. Venezuelci ho nazývají městem budoucnosti. Trochu mi trvalo si zvyknout na místní přízvuk: lidé mluví 2x rychleji a vůbec nevyslovují některé hlásky.

Soutok řek Orinoco a Caroní a zřetelná linie mezi nimi

Druhý den jsme jeli na druhou stranu Orinoca a za poplatek 10.000 VEB jsme použili místní "trajekt", který nás převezl i s autem. Na trajektu, který spíš vypadal jako obrovský člun nebo vor, začalo okamžite po vyplutí fungovat minitržište, kde se nabízelo nepřeberné množství nápojů, zmrzlina a sluneční brýle. V místě, kde jsme přejížděli na druhý břeh, se stýka řeka Orinoco s řekou Caroní a šířka koryta dosahuje několika kilometrů. Zážitek je to nádherný, připadáte si jako kdybyste se ocitli na moři. Trochu mě znechutilo, že lidi odhazují úplně všechny odpadky přímo do řeky. Vůbec si neváží toho, co mají. Orinoco i Caroní mají každá jinou barvu vody, zatímco Orinoco je temně modrá, Caroní je azurová, a uprostřed soutoku je zřetelná linie, kde se obě řeky setkávají. Mně připadalo naprosto nepochopitelné, že se ta voda nesmáchá!! Bylo mi řeceno, že je to tím, že každá voda ma jiné složení (to mě stejně neuspokojilo). Na dně obou řek žijí piraně, kterým Venezuelci říkají caribes.

Vodopády v parku Cachamay

Na druhé straně Orinoca jsme se napojili na silnici a pokračovali do Uracoa, což je malá zapomenutá vesnice v pustině, kde není naprosto nic. Šílené vedro, nikde žádný stín, nikde žádný člověk. Trochu mi to připomnělo Comalu z románu Juana Rulfa Pedro Páramo. Těch pár lidí, co tam přežívá, žije v neuvěřitelné chudobě, sem tam jsme viděli malou skupinku zavšivených dětí a nemocných psů, jak se válí na ulici. Asi se ptáte, proč jsme tam jeli...jednoduše z rodinných důvodů, protože tam žila kamarádova babička. Strávili jsme tam jen chvíli (+ doba oběda, který jsem radši odmítla, protože jsem neměla jistotu, zda to maso, co nám servírovala, nebylo z některého z těch potulných psů:)), ale mám z toho místa silný zážitek.

„Vily“ v bohaté části Uracoa

Po návratu do Puerto Ordaz jsme navštívili park Cachamay, který rozhodně doporučuji všem, protože je naprosto fantastický! Otevřeno je Út - Pá 5.30 - 17.30 a vstup je zdarma. Park není moc rozlehlý, ale nabídne vám monumentální výhled na řadu vodopádů na řece Caroní. Můžete se posadit na lavičku nebo lehnout na trávu a pozorovat jak tisíce nebo milióny kubíků vody letí z několikametrové výšky. O několik kilometrů dal je dalsi park s vodopády, nazývaný Llovizna, ale bohužel byl už zavřený, když jsme dorazili.

Ciudad Guayana je spolu se Ciudad Bolivar vychozím bodem pro návštěvu vodopádů v oblasti Canaima, včetně Salto Angel, což je nejvyšší vodopád světa (979 m). K vodopádům se nedá dostat jinak než letecky anebo na kanoi a pak pěšky pralesem, což trvá 2 dny. Cesta letadlem je hrozně drahá, vychází v přepočtu na 6.000 Kč na osobu, pokud chcete v Canaimě strávit více jak den, dvoudenní cesta vás vyjde už na 10.000 Kč. Vzhledem k tomu, že jsem do Ciudad Guayana jela na konci pobytu, už jsem na to neměla ani čas ani peníze, tak jsem to vzdala. Cestu do Canaimy si buď můžete zajistit přes místní cestovní kancelář anebo se jít osobně zeptat na letiště, kde se prý dá pronajmout cesna i s pilotem, který vás tam za výše uvedenou cenu odveze, to je úplně nejlevnější způsob.

Východně od Canaimy leží Gran Sabana, což je planina se stolovými horami...kterou jsem z finančních a časových důvodů už také nenavštívila. Jen ze Ciudad Guayana byla Gran Sabana vzdálená dalších asi 300 nebo 400 km.

Další zajímavé místo, které jsem chtěla navštívit, ale nakonec se mi to nepodařilo, jsou ostrovy Los Roques, severozápadně od Caracasu v Karibském moři, pověstné nádhernými plážemi a průzračným mořem...Bohužel cesta je hrozně drahá, ať jedete lodí nebo letíte letadlem, cena se vyšplhá až na 1.000 - 1.500 dolarů. Podobně příjemný, ale ještě více turistický, je ostrov Isla Margarita, úplně na opačném konci Venezuely, než jsem byla já.

Sekce ovoce-zelenina v supermarketu. Jak vidíte, Venezuelci se v tomto směru špatně nemají:)

Poslední den, nebo spíše noc, jsem strávila v Caracasu, u další známé neznámé. Dotyčná měla nádherný byt v nejvyšším patře mrakodrapu přímo v centru města, takže výhled byl pohádkový, ani jsem nemusela šplhat na žádnou rozhlednu...Jinak pro tyto účely funguje v Caracasu lanovka, která vás doveze na kopec Ávila, kde je zábavny park. Ale spíš než kvůli parku asi stojí za to ta cesta lanovkou, kdy se pod vámi otevře pohled na celý Caracas. Vstup je kolem 30.000 VEB. Do Caracasu jsem přijela v předvečer meho odletu do Evropy a i když letadlo letělo druhý den až v 17.40, radši jsem neriskovala a místo prohlídky Caracasu hned ráno vyrazila na letiště. Vzhledem k tomu, jak ve Venezuele nefunguje doprava, je cesta na letiště úplně nevyzpytatelná. Navíc začátkem roku 2005 se při povodních sesunul terén a v důsledku toho se zřítil most mezi městem a letištěm. Dosud ho nebyli schopni nahradit, a tak neexistuje přímá cesta na letiště. Musí se jet provizorní jednoproudou silnicí, která je věčně ucpaná, případně starou silnicí po okolních vesnicích, kde je to ješte horší. Pokud není provoz, cesta na letiště trvá cca 20 minut, ale pokud je dopravní zácpa –skoro neustále- tak to může být až 4 hodiny. Na internetu jsem se dozvěděla, ze existuje autobus z centra Caracasu az na letiště Maiquetía, ovšem toho dne ráno došlo k dopravní nehodě a silnici na letiště zavřeli. Byla jsem z toho dost nervózní, protože jiná cesta neexistovala, a tak jsem se hnala na místo odjezdu letištního autobusu už v 10 ráno a doufala, že to spojení ještě funguje, protože informace na internetu –co se týče služeb ve Venezuele- jsou často zastaralé a neplatné. Po chvíli hledání se mi podařilo lokalizovat „terminál“, na západním okraji Centrálního parku (Parque Central) pod mostem na Avda. Bolívar a dokonce tam byla i informační přepážka společnosti, která linku provozuje (UCAMC – compania de transporte público). Slečna na přepážce mě oznámila, že silnice je opět průjezdná, že autobusy jezdí každé půl hodiny, že lístek stojí 10.000 VEB a že na letiště to trvá 30 minut. Další autobus přijel za hodinu a cesta trvala něco přes 60 minut.

Tahle zvláštní hmota je sušené maso (foto ze supermarketu)

Na letišti jsem se zařadila už k docela dlouhé frontě před check-in přepážkou, která otevřela až za další 2 hodiny, takže cestující do Milána úspěšně zablokovali půlku odletové haly. Ale ani po odbavení nebyl všem nepříjemným překvapením konec. Po standardní kontrole pasu a příručního zavazadla jsem se opět dostala do spárů imigrační úřednice, která si vzala můj pas a moji imigrační kartu a porovnávala je s údaji, které měla naskenované v počítači, písmeno po písmenu, pro případ, že by mě během pobytu třeba napadlo si přidat do příjmení v pasu čárku nad A. Také probíhala kontrola zaplacení letištní a odletové taxy (asi 130.000 VEB – 1.300 Kč), která není zahrnuta v ceně letenky (krome mého případu, jelikož jsem si ji koupila ve Venezuele).

Pouliční bar na jedné z hlavních městských u

Když jsem se konečně posadila k odletové gate, radovala jsem se, že už je všem komplikacím konec. Nástup do letadla byl v 16.30, ovšem ještě v 17.00 se naše letadlo neobtěžovalo ani ukázat. Dorazilo kolem půl šesté (zpožděný let z Milana) a následně trvalo skoro další hodinu, než ho uklidili a vybavili sendviči na zpáteční cestu. Když otevřeli bránu, museli všichni pasažéři ještě absolvovat další kontrolu pasu (sken), kontrolu letenky (manuální ověřování a zaškrtávání obsazenosti sedadel v letadle), roentgenovou kontrolu příručního zavazadla a osobní kontrolu s detektorem kovu. Před spojovacím tunelem stála další kontrola letenky. Uvnitř tunelu byly 2 fronty, mužská a ženská...protože na konci tunelu, těsně před vstupem do letadla byla další kontrola (osobní prohlídka, kde mě prohmatávali ÚPLNĚ všude, připadala jsem si jako u doktora) a kontrola zavazadla (bylo nutné otevřít tašku a kontrolovaly se samostatně jednotlivé předměty). Dokážete si představit, jak se vše zdrželo, o další hodinu....Už jsem se smířila s tím, že v Miláně (na přestup jsem opět měla necelou hodinku) budu muset počkat na další spoj...

Let byl mnohem příjemnější než ten do Caracasu (hlavně co se týče jídla) a pilot se hrozně snažil, takže do Milána přiletěl jen se 40minutovým zpožděním. Dělala jsem, co jsem mohla, a díky tomu, že letadlo do Prahy mělo rovněž téměř hodinové zpoždění, stihla jsem ho...Moje zavazadlo bohužel ne, což jsem zjistila až v Praze...