Výhledy byly slibné…

Po hektických povánočních týdnech v práci jsem se naší další cesty už nemohla dočkat. Do tašek jsme zabalily hlavně teplé věci, neboť předpověď počasí neslibovala zrovna slunečno, a věci na kempování. Večer před odletem jsme se ještě setkali s Alenkou a Tomášem Funkovými, kteří akorát ukončili jejich cestování Austrálií, a tak jsme konec jejich a začátek naší cesty ještě trochu zapili. Ráno jsme však museli brzy vstávat, neboť odlet byl v 8:50 a na letišti jsme museli být již před sedmou. Let proběhl naprosto bez problémů i turbulencí a dokonce nad Zélandem ani nebyly mraky (což, jak jsme později poznali na vlastní kůži, bylo opravdu velké štěstí), takže jsme měli nádherný výhled na vrcholky Jižních Alp, které se táhnou podél západního pobřeží jižního ostrova. Na letišti jsme si posunuli hodinky o dvě hodiny dopředu (odlétali jsme ze Sydney), vyzvedli auto a vydali se na prohlídku města.

Katedrála v Christchurch

Většinou se větším městům vyhýbáme a trávíme v nich minimum času, Christchurch se nám ale moc líbil. Centrum na nás tak trochu působilo jako malé staré anglické městečko, prostřed nímž se vinula říčka Avon, obklopená upravenými parky. Nejvíce času jsme ale nakonec strávili v informačním středisku, zahlceni množstvím map (spousta jich byla zadarmo), tipů na cesty, aktivity a vše možné. Síť informačních středisek, tzv. i-sites, je na NZ vypracována téměř k dokonalosti (i když na severním ostrově občas pokulhávala) – kromě informací si zde můžete zarezervovat a zaplatit téměř vše, co potřebujete: ubytování, dopravu, aktivity… Na Zélandu je totiž zvykem, že především v sezóně, tedy v létě, máte dopředu objednané a samozřejmě i zaplacené téměř vše. Což samozřejmě naprosto odporovalo našemu zvyku všechno plánovat a řešit až na poslední chvíli na místě.

Ještě jsme v supermarketu nakoupili jídlo a dokonce víno a pivo – jaká příjemná změna po Austrálii, kde se musí pro alkohol do specializovaných obchodu, tzv. bottleshopů – a vydali se směrem k horám. Vyjeli jsme celkem pozdě, a tak jsme se brzy začali shánět po kempu. Jelikož jsme si ale nevybrali hlavní tah, ale na doporučení známých delší, ale krásnější cestu přes menší vesnice a městečka, nemohli jsme dlouho na nic padnout. Až na poslední chvíli, když už se začínalo smrákat, jsme našli kemp.

Stejně jako se u nás popásají v ohradách krávy, tady se pásla vysoká

Ráno jsme se probudili do pořádného deště. To nám to pěkně začíná… Sbalili jsme mokrý stan, neboť čekat jsme nehodlali, a vydali se dál. Cestou jsme projížděli mezi kopci, na jejichž svazích se táhli snad nekonečné pastviny ovcí – zdejší oblast je vyhlášená svými produkty z vlny Merino, šály, rukavice, čepice a další tu prodávali snad v každé vesnici – a v údolích na rovině se zase pásla stáda vysoké zvěře – asi jako u nás krávy na pastvě. Tolik laní jsem v životě pohromadě neviděla! Postupně se kopce začaly zvyšovat a před námi se počaly rýsovat Jižní Alpy. Zaplaťpánbu přestalo pršet, a tak bylo i něco vidět. Chvíli to vypadalo až téměř kýčovitě: klikatá silnice, na ní my v autě, kolem nás zelené pastviny plné ovcí, podél silnice množství růžových, modrých, fialových a jiných květů vlčího bobu a před námi v dálce modré hory s bílými vrcholky.

Pohled na Jižní Alpy před námi

Odpoledne kolem třetí jsme dorazili k prvnímu z ohromných jezer Zélandu, jezeru Tekapo. Jeho plocha zabírá 83 km2 a má nádherně tyrkysovou barvu. Nevykoupali jsme se v něm (jako ostatně ani v jednom z jezer na Zélandu), ale udělali jsme si náš první track na zdejší půdě (a já poprvé vyzkoušela svoje fungl nové, den před odletem koupené, trackové boty). Pro začátek jenom kratší, asi tří a půl hodinový, zato s úžasnými výhledy na jezero a krajinu kolem. Uspokojeni naším výkonem jsme nasedli zpátky do auta a se setměním dorazili k dalšímu, asi 50 km vzdálenému jezeru Pukaki. Zde se měl hned na břehu jezera podle našeho knižního průvodce (4 roky starý, koupený ve výprodeji, ale nadmíru užitečný Rough Guide) nacházet neznačený kemp, který byl zcela zdarma. Chvíli jsme ho museli hledat, protože opravdu značený nebyl ani trochu, ale vyplatilo se. Sice kemp to úplně zrovna nebyl, jediné, co jsme v něm našli, bylo asi tak místo na stan a zbytek nějakého ohniště, které si tam kdysi někdo udělal, záchody a jiné vymoženosti jsme museli oželet.

Jezero Tekapo

Náhradou za to nám byl výhled přímo na jezero, za nímž se tyčily k nebi hory. Mohli jsme se kochat pohledem přímo ze stanu, ani nebylo třeba vylézat ze spacáku. Dokonce jsme kvůli tomu vstávali na východ slunce někdy kolem šesté ráno.

Osvěženi čerstvým ranním vzduchem jsme se autem vydali podél 30km dlouhého jezera Pukaki a ještě kousek dál (celkem 55km) do Aoraki/Mount Cook Village, jež sestává v podstatě pouze z hotelů, kaváren a informačních středisek. Odtud jsme podnikli 9km dlouhý track údolím říčky Hooker, na jehož konci jsme se mohli kochat nádhernými pohledy na horu Aoraki/Mount Cook. To bylo asi naposledy, co jsme se mohli kochat nějakými výhledy na hory, jelikož od té doby vždy, když byl nějaký výhled, byl naprosto v mracích a pršelo. To jsme ale ještě netušily a proto jsme byli plní optimismu!

Cestou jsem také zjistila, že není zas až tak úžasné mít na treky nové boty a k autu jsem se téměř dobelhala. Naštěstí nás ten den už čekal pouze přejezd do města Queenstown.

Routeburn Track

Tak tenhle track je popisován jako jeden z nejúžasnějších zážitků, které vás na Zélandě můžou potkat. Zalesněná údolí, spousta ptáčků, burácející vodopády, říčky, jezera a nádherná horská scenerie…., tak nějak to popisoval náš průvodce. Honza se nejvíc těšil na ten zrcadlící se ledovec v křišťálově čistém horském jezírku.

Routeburn Flats Hut - první chata, v které jsme přespávali

Jelikož je tenhle track třídenní a jednosměrný (pochybuji, že existuje někdo, kdo by se na jeho konci obrátil a šel to celé zase zpátky), vyžaduje trochu příprav a trochu více financí. Především si potřebujete zarezervovat huts, neboli horské chaty, abyste měli kde přespat (stan se nám opravdu na zádech táhnout nechtělo, navíc počet míst v kempech je ještě omezenější než počet míst v chatách a volně se kempovat nedá – jde o národní park a všude jsou rangers – strážci). V době turistické sezony je nemít alespoň několik týdnů do předu zarezervované místo na chatě dost na pováženou. Kdo nás zná, hlavně Honzu, asi mu je jasné, že my jsme vše zařizovali den předem. Bylo třeba se zkontaktovat s kanceláří DOC, které chaty provozovalo, a najít volná místa ve dvou chatách tak, aby na sebe rezervace navazovaly. Ty chaty jsou tam celkem 4, takže jsme měli fakt kliku, že tam ještě něco volného bylo. Všechno jsme samozřejmě museli ihned platit, na NZ ani v Austrálii neexistuje, že byste dostali rezervaci bez zaplacení předem.

Routeburn Track - chvílemi i nepršelo a bylo něco vidět

Bod č.2 byla doprava. Jak jsem řekla, tento track je jednosměrný a přechází přes hřeben Jižních Alp. Jediná možná cesta po silnici, která spojuje výchozí a konečný bod tracku, je dlouhá zhruba 330km. V letním období zde naštěstí jezdí několik dopravních společností, které nadšené turisty vozí z jednoho konce tracku na druhý , přičemž si můžete ještě různě nakombinovat „stopovery“, připojit výlety apod. Mají to docela dobře propracované, ale pořádně drahé, už při dvou lidech vás autobus vyjde dráž, než kdybyste jeli autem.

Tak jsme to všechno zaplatili, zabalili baťohy s oblečením (já pro jistotu i své prošoupané kecky) a jídlem na tři dny a spacáky a vyhledali místo, kde necháme 3 dny odpočívat naše autíčko.

První hut, kterou se nám podařilo zarezervovat, byla jen pár hodin chůze od začátku tracku, takže jsme z Queenstownu, kde jsme nechali auto, odjížděli až odpoledne a vycházeli kolem půl páté. Bylo nádherné počasí, všude poletovali slibovaní ptáčci a kolem bublal potok, přes nějž vedlo několik lanových mostů. Začátek vypadal opravdu slibně. I chata byla super stylová: uvnitř celá dřevěná, spalo se na palandách, mylo v umyvadle se studenou vodou a chodilo do klasických kadibudek. Jediná vymoženost byla elektřina na čertvíjaký pohon a plynové vařiče.

Druhý den jsme brzy vstali natěšeni na to nejlepší z cesty. Cestou z chaty k umyvadlu mne lehce znepokojil drobný deštík. Honza nebyl znepokojen pouze lehce a asi věděl proč: drobný deštík přešel během pár chvil do pořádného slejváku, který rozhodně nevypadal na krátkou letní přeháňku. Nebylo tedy na co čekat a vydali jsme se do deště. Vždycky když vypadalo, že to nejhorší už přešlo, začalo lejt ještě prudčeji. A tak jsme lezli po skalách, déšť nedéšť , a pozorovali tvořící se potůčky, které si kdoví proč vybíraly nejčastěji za svoje koryto právě naši cestu. Jedno pozitivum to přece jen mělo: mohla jsem alespoň otestovat nepromokavost svých bot. Honza na tom byl o něco hůř.

No, ale aby to nevypadalo tak pesimisticky: občas i na chvíli přestalo pršet a jednou dokonce vysvitlo sluníčko! Nicméně nádherné výhledy do údolí i na hory zůstaly někde v mracích a odraz ledovce v jezírku jsme si mohli leda představovat. „Neboj, koupíme si pohlednici!“ - Honza mě dovede vždycky uklidnit…

Když jsme dorazili na druhou chatu, vypadala už jako sušárna. Kolem kamen viselo oblečení a dokola bylo vyrovnáno kolečko mokrých bot. „Jé, pojďme si dát taky něco sušit!“ zajásala jsem. „Vždyť nemáme co“ usadil mě Honza a měl pravdu, jelikož poslední hodinu cesty nám přestalo pršet a ve větru skoro vše uschlo. „A jak jste to udělali,he?“ ozvalo se češtinou za námi. A tak jsme se seznámili s dvojicí, která podobně jako my v Austrálii válčí tady na Zélandě, jen v trochu lepších podmínkách: working holiday visa jsou přece jen o něčem jiném. A aby toho setkání nebylo málo, objevil se na chatě i Honzův kolega z práce v Sydney, taky Čech. Země je fakt malá!

Jinak další osazenstvo chaty tvořili vedle kiwies hlavně Němci a Švýcaři, kteří tvoří na Zélandě převahu mezi zahraničními turisty vůbec.

Routeburn Track - prales jak z Pána prstenů

Ráno jsme vstávali hodně brzy – v půl páté. Tentokrát jsme nechtěli obdivovat východ slunce, který by stejně za mraky nebyl vidět, ale měli jsme rezervovaný autobus v 10:30 a před námi byly ještě dobré 4 hodiny cesty. Nakonec jsme museli ještě čekat, než jsme mohli vyjít, abychom si aspoň viděli pod nohy. Cestou jsme procházeli ještě v šeru tajuplným lesem, jako vystřiženým z Pána prstenů, a také míjeli nádherný ohromný vodopád, který díky dešti ještě zmohutněl, a tak alespoň něčeho jsme si užívali dosytnosti.

Zastávka při cestě na Milford Sound - papoušek Kea

Autobus nás vyzvedl na parkovišti na konci tracku a vyrazil směr Milford Sound. Byl něco mezi klasickým linkovým a zájezdovým autobusem. Na své trase jezdil pravidelně dle jízdního řádu, lístky jste museli mít ale zakoupené dopředu (u řidiče zakoupit nešly). Řidič nás přivítal a u každé zajímavosti, kolem které jsme jeli, nezapomněl přibrzdit a popsat ji, někdy i zastavil, abychom si je mohli zblízka prohlédnout. Poslední úsek cesty je prý naprosto kouzelný, kdy se točíte po klikaté silnici a žasnete nad vrcholky hor tyčící se nad vámi. Nezbylo nám, než tomu všemu věřit, neb opět bylo vše totálně v mracích.

Milford Sound je dlouhá mořská úžina ve Fiordland National Park, jediná v této oblasti přístupná po silnici. Plavba lodí úžinou bývá často řazena mezi nejúžasnější zážitky na Zélandu. I přes nepřízeň počasí v nás plavba zanechala hluboký dojem, neboť v mracích vypadalo vše ponure až tajemně. Z lodi jsme mohli pozorovat tuleně odpočívající na skalách i delfíny skotačící v moři.

Milford Sound v mracích

Ze skal se řítilo množství vodopádů, jeden dokonce padal přímo do moře. Šikovný kormidelník zajel přídí natolik k němu, že jsme mohli otevřít pusy a ochutnat místní vodu.

Na břehu jsme zpátky naskákali do autobusu (kromě plavby tu není co jiného podnikat) a cestou kolem jezera Te Anau jsme se večer vrátili zpět do Queenstownu. Protože Queenstown je tak trochu město Pána prstenů, který se tady v okolí natáčel, nemohli jsme si vybrat k přenocování jiný kemp než ten, kde se natáčela jedna ze scén filmu. A tak stejně jako Frodo při své cestě odpočíval v Ithilien, tak i my jsme zde spočinuli na karimatkách pod stanem. Vzhledem k tomu, že to byl opět kemp DOC, pouze se suchým WC, mohli jsme si téměř sami vychutnávat krásný výhled nad jezerem.

Bungy Jumping na Kawarau Bridge

Z Queenstownu jsme se vydali směrem na jezero Wanaka. Tato oblast, nazývaná Central Otago, je velice příznivá pro pěstování vinné révy, nejvíce prý odrůdy Pinot Noir. Cestou se to také jenom hemžilo ukazateli k vinařstvím, kde jste za poplatek většinou 5$

Pohled na Centrální Otago

mohli ochutnat vzorky z jejich produkce. Nemohli jsme tedy jinak než prověřit, jak si na tom Pinot Noir a jiné tady stojí. Také jsme se zastavili u Kawarau Bridge, historického mostu, přes který se už nejezdí, zato se z něj skáče bungy. Ten už jsme raději osobně neprověřovali (Honza mě sice nejdřív přemlouval, když ale viděl cenu 150$, rychle si to rozmyslel), za to jsme bedlivě pozorovali skoky ostatních. Někdy to byla docela zábavné, zvlášť jedna asijská dívčina, která musela skákat pozadu, neb to nechtěla radši ani vidět.

Odtud jsme se vydali k jezeru Wanaka, vzdáleném něco přes 70km. Silnice, po které jsme jeli, je nejvýše položenou silnicí na NZ a byla vyasfaltována až někdy v osmdesátých letech minulého století. Kromě nádherných výhledů tu taky celkem nic nebylo – takový malý outback dalo by se říci...

Vodopád z Mount Aspiring

Zato Wanaka bylo turistické centrum se vším všudy. Po obhlédnutí jezera a získání informací o zdejších trecích jsme se ubytovali v jednom zapadlém kempu, za to s pěkným výhledem na jezero a přijatelnou cenou.

Ledovec na Mount Aspiring

Ráno jsme se rychle sbalili a vyrazili na jeden z trecků, který sliboval pěkný výhled na ledovec hory Mount Aspiring. Trochu jsem se obávala počasí, ale tentokrát se na nás usmálo štěstí a bylo krásně slunečno, i na kraťasy došlo. Track měl malý zádrhel, začínal až 50km od Wanaky (opačným směrem, než byl další plán cesty), z toho půlka vedla po nezpevněné, tedy nevyasfaltované cestě. Na které se samozřejmě s autem z půjčovny nesmí, respektive pokud dojde k poškození, nevztahuje se na to pojištění. Naše auto jsme shledali celkem bytelným a tak jsme neváhali až do chvíle, než se na cestě objevil potok, o jehož hloubce jsme měli trochu pochybnosti. Ani to nás však nezastavilo v cestě a tak jsme podobných potoků přes cestu zdolali ještě několik. Jediné, co nás přinutilo na chvíli zastavit, bylo stádo ovcí, které naprosto ignorovalo naši přednost v jízdě, zřejmě podle hesla „nas mnógo...“

Odměnou za to vše a ještě tříhodinový zpáteční pochod přes kořeny a kameny byl nádherný výhled na ledovec zářící na slunci, atmosféru ještě dokreslovalo několik vysokých vodopádů.

Západ slunce na západním pobřeží NZ

Z Wanaky jsme si museli trochu pospíšit, jelikož jsme potřebovali do setmění ujet nějakých 285km, které nás dělily od ledovce Franz Josef. Na něj jsme měli totiž na druhý den ráno zaplaceno půldenní šplhání. Cesta byla hodně náročná, hlavně pro Honzu, který řídil, jedna ostrá zatáčka za druhou jak se silnice klikatila mezi horami. Cestou jsme viděli několik vodopádů, až mi bylo líto, že nemáme trochu víc času si tu krajinu užít.

Ledovec Franz Josef

Ráno jsme vstávali hodně brzy, celí natěšení, jak si ten ledovec pěkně ošlapeme. Dostali jsme potřebné vybavení, tzn. boty, mačky (fakt nevim, jak se tomu správně říká, ale jde o takové ty návleky na boty se zubama, abyste mohli jít po ledu) a nepromokavé pláště. Ty jsme ocenili ještě než jsme vůbec na ledovec začali lézt, neb nám samozřejmě zase pršelo. Autobus společnosti nás dovezl k ledovci a cestou jsme byli poučeni o historii, geologii, meteorologii... a samozřejmě bezpečnosti práce, pardon, lezení.

Na ledovci Franz Josef se to výpravami jenom hemží

Náš průvodce popadl svůj krumpáč a mohlo se začít. Původně jsem si myslela, že ten krumpáč má pouze pro případ potřeby upravit mimořádně cestu nebo z bezpečnostních důvodů. Krumpáč se však v práci nezastavil a stejně tak náš průvodce, který každý schůdek, každý kousek cestičky donekonečna upravoval, až jsem ho podezřívala, že to nedělá pro bezpečnost ale pro to, aby se zahřál. Zima tam teda byla pořádná, co si budem povídat, jako v ledu. Za dvě a půl hodiny na ledu jsme se posunuli pouze o několik metrů, hlavně díky nekonečnému upravování cesty, ale i tak jsme museli hodně pomalu a držet se lana při lezení po schodech byla nutnost. Přesto jsem z celého zážitku byla téměř v euforii, až jsem zapomínala na parkovišti zamykat auto apod.

Odpoledne jsme se ještě vrátili k druhému ledovci, Fox Glacier, který jsme ráno přejeli, a udělali si u něj krátkou procházku.

Tak kudy?

Protože jsme se poslední dny dost zdržovali krásami Jižních Alp, bylo na čase se trochu pohnout z místa a udělat trochu větší přejezd. Ne, že by tato oblast Zélandu nebyla zajímavá, ale na kochání se výhledy na pobřeží nám stačila vždycky chvilka na odpočívadle u cesty, kterých tu bylo bezpočet. Většina městeček už měla svůj zlatý čas také za sebou, a to doslovně, neb zdejší oblast byla proslulá těžbou zlata. Daleko zajímavější než staré zlaté doly pro nás ale byl jade, nefrit – zelený kámen, který má své místo v maorské mytologii a jehož nošení, respektive šperků z něj vyrobených, vám mělo zaručit štěstí. V městečku Hokitika jsme navštívili přímo továrnu na zpracování tohoto kamene a obdivovali stovky přívěsků, náušnic, náramků či přímo sošek z něj vyrobených.

Další zajímavou zastávkou byly Pancake Rocks v Paparoa NP, skály v moři, které opravdu vypadaly jak komínky palačinek. Mořský příboj z nich za miliony let vytvořil prazvláštní tvary, propojené do sestav jeskyní, mezi nimiž se hrnula voda a otvory vystřikovaly vlny až skoro na nás. Prostě čím větší vlny, tím lepší podívaná.

Stále jsme pokračovali na sever, ale díky častým zastávkám (třeba takový nejdelší lanový most na Zélandě jsme si prostě museli přejít) jsme nebyli sto dojet za světla do plánovaného cíle, města Motueka. Už to začínalo vypadat zajímavě, nikde nic, kde by se dal upíchnout stan, tma jak v ranci a my pořad na cestě. Naštestí se najednou u silnice objevila malá cedulka Free Camping, a i když se nám vůbec nelíbil, měli jsme aspoň kde spát.

Abel Tasman Track

Do Motueky jsme přijeli hodně brzo ráno, abychom akorát na otvíračku byli v informačním středisku a nechali si doporučit nějaký pěkný track v tomto národním parku, o kterém jsme slyšeli samou chválu. Paní nám doporučovala hlavně cestu podél pobřeží, která se jde tak trochu obráceně: do konečného bodu se necháte dovézt tzv. vodním taxi a odtud pak zpátky pěkně šlapete pěšky. Nabídka to byla sice moc pěkná, ale ne uplně levná, a tak jsme se nakonec rozhodli dojet až na opačný konec parku, kde začínal místními oblíbený několikadenní Abel Tasman Track. Bylo to asi 60km, a tak, když nám paní na informacích tvrdila, že je to tak tříhodinová cesta, mysleli jsme si, že se asi spletla. Nespletla. Cesta vedla pěkně přes pohoří – serpentinkami nahoru, serpentinkami dolu, až se nám z toho motala hlava. Ještě víc se nám zamotala, když jsme viděli kamion s návěsem a poté i benzinovou cisternu, jak si to těmi ostrými zatáčkami v pohodě projíždí. Teda klobouk dolů před takovými řidiři.

Vinice v okolí Nelsonu

Výhledy byly krásné, ale protože jsme chtěli být co nejdřív na tracku, odložili jsme všechno kochání a focení na cestu zpátky. Což byla samozřejmě blbost, ale omámeni krásným slunečným počasím jsme zcela zapomněli na naši smůlu – samozřejmě že cestou zpátky bylo vše úplně v mracích a viděli jsme tak maximálně jeden na druhého a auto.

Hned jak jsme dojeli, vyrazili jsme na track. Samozřejmě ne celý, na ten nebyl čas, ale jen jeho část s tím, že zpátky to vezmem nějakou cestou přes kopec a uděláme tak pěkné kolečko. Trošku jsem se té nějaké cesty přes kopec obávala, protože jsme nikde nenašli, jak je dlouhá nebo za jak dlouho se dá ujít (tady se často udávají délky cesty v hodinách chůze). Cesta vedla kolem pobřeží, kromě úplného začátku téměř rovně, místy vedla cesta přímo po písčitých plážích a dokonce jsme si zašli i na jakýsi moderní maják, o kterém bych ani neřekla, že to maják byl, ale zato jsme u něj mohli pozorovat, jak si ve vodě hrají tuleni. Zato ta cesta přes kopec nám dala... Jsem pevně přesvědčená, že tak strmou cestu (nepočítám do toho lezení po kolmých skalách) jsem ještě nešla. A pořád jí nebyl konec. Vždycky, když jsme si mysleli, že jsme už nahoře, tak jsme najednou zjistili, že za zatáčkou to je ještě vyšší. Nahoru jsme vylezli polomrtví, teda hlavně já. Vtip číslo jedna byl ten, že těsně, než jsme na ten vrchol vylezli, se – ha, ha – zatáhlo, my byli v mracích, začalo pršet a my opět viděli prd.

Marlborough Sounds

Řekli jsme si, že se za ten výstup musíme odměnit, a ubytovali jsme se po dlouhé době v kempu v nedalekém městečku Takaka. Majitel byl příjemný starší pán, který si kemp vybudoval vlastně ze své zahrady, a poradil nám, abychom se druhý den určitě jeli podívat na místní sladkovodní prameny, které jsou vůbec největšími na světě. Na to, že šlo o takovou raritu, se o tom ani moc v turistických brožurkách a mapkách nezmiňovali. Byl to ale opravdu zážitek, vidět, jak najednou z ničeho začíná řeka. Akorát uprostřed bylo vidět, že ta voda proudí jako by ze zdola, ale v té hloubce to nebylo příliš zřetelné.

Zpátky jsme se vrátili tou samou cestou a jak už jsem psala, hory byli v mracích. Jen co jsme z nich ale vyjeli, počasí se vyjasnilo a opět svítilo sluníčko. Utěšovali jsme se, že nahoře je pořád stejně a ani ti, co tam projíždějí teď, nic nevidí, ale radši jsme se ani neohlíželi, abychom náhodou nezjistili, že to není pravda. Pokračovali jsme podél severního pobřeží směrem na Nelson a opět jsme projížděli vinařskou oblastí, tentokrát zaměřenou hlavně na bílá vína jako Chardonnay a Sauvignon Blanc. Samozřejmě jsme neopomněli a aspoň jednu navštívili. Cestou jsme se také zastavili v malebném přístavním městečku Mapua, kde jsme si v původní starě rybárně – udírně koupili tradiční fish & chips, tedy obalovanou rybu s hranolkama, zabalenou tradičně v novinovém papíře. U stolku přímo na molu s výhledem na moře chutnala dvojnásob. Nutno podotknout, že cena za jídlo pro oba se rovnala polovičce ceny jedné porce ve vedlejším kafé, kde neměli zdaleka tak pěkný výhled.

A aby těch místních zážitků nebylo ten den málo, zastavili nás u Nelsonu policajti provádějící u každého projíždějícího auta dechovou zkoušku. To byl tedy zážitek hlavně pro Honzu, jelikož policista vytáhl neznámý předmět a strčil mu ho před pusu. Chudák Honza hledal, kam že to má foukat, pak na to chtěl dýchat, načež policajt řekl: „Počítejte.“ To Honzu vyšokovalo natolik, že v mžiku zapomněl počítat v angličtině do deseti, no, do teď se divím, že nás nechali jet a nezavřeli nás rovnou.

Chtěli jsme se ten večer přiblížit co nejvíce k Pictonu, odkud jsme měli druhý den brzy ráno zaplacený trajekt i s autem na severní ostrov Nového Zélandu. Nejkrásnější úsek cesty vedl mezi Havelockem a Pictonem. Silnice se klikatila vysoko nad mořem, takže jsme mohli pozorovat úzké výběžky pevniny do moře v Marlborough Sounds. Tentokrát jsme měli štěstí, neb viditelnost byla skvělá, a navíc jsme zde projížděli při západu slunce, o což to bylo romantičtější. Tajně jsme doufali, že stejně úžasný bude i východ slunce na trajektu plujícím jednou z úžin. Marně.

Trajekt spojující jižní a severní ostrov

Ráno jsme vstávali hodně brzy, rychle se sbalily a hurá na trajekt. Na ten jsme najeli i s naším autíčkem, které jsme však nechali v podpalubí a šli se kochat pohledy na mizející pevninu. S naší notorickou smůlou nás ani nepřekvapilo, že na východ slunce přes mraky a mlhu můžeme zapomenout, ale i tak bylo pořád vidět relativně dobře. Trvalo dobrou hodinu, než jsme se promotali mořskými úžinami na volné moře. Načež jsem byla úplně u vytržení z toho, že z jednoho ostrova je vidět na druhý. Jakýpak asi bude Severní ostrov?

Wellington

Ve Welingtonu jsme opustili loď a vzhledem k naší téměř panické hrůze projíždět velká města jsme se napojili na nejbližší dálnici a co nejrychleji ho projeli. Nasměrováno jsme měli do Martinborough, další vinařské oblasti, kam jsem se chtěla podívat už spíše ze zvědavosti a porovnání a také proto, že to bylo při cestě. Novozélandská vína jsou považována všeobecně za velmi kvalitní, a proto mi přišlo škoda to neotestovat. Zastavili jsme se na jedné z mnoha vinic, které byly soustředěné téměř v jedné vesnici a otestovali za mírný poplatek jejich produkci.

Z Martinborough jsme udělali téměř non-stop přejezd 300km nepříliš zajímavou a celkem jednotvárnou krajinou do středu ostrova, kde to pro nás teprve začínalo být zajímavé.

Už při příjezdu do Tongariro National Park nás obklopila jakási tajemnost místa – jde o sopečnou oblast plnou nevyhaslých sopek, horkých pramenů a zápachu shnilých vajíček. Tady jsme chtěli udělat jednodenní track zvaný Tongariro Crossing, velmi populární a v našem Rough Guidu zařazený do Top 35. Druhý den ráno jsme vstali hodně brzo ráno (už nás to ranní vstávání pomalu přestávalo bavit, ale co se dalo dělat, tolik zajímavých věcí a tak málo času) a vyrazili na autobus, který nás měl dovézt na začátek tracku. Opět byl totiž jednosměrný, takže na odpoledne jsme měli zaplacenou i zpáteční cestu. Naštěstí jsme nemuseli mít pevně rezervovaný čas, stačilo dojít na poslední bus. Docela mě překvapila jedna „maličkost“, a to, že dopravce nesl zodpovědnost za to, že vás z tracku odveze zase zpátky. Ne, že by vás řidič šel honit po horách, ale musí dát vědět rangerům či záchranářům. Řidič nám dal ještě informace o počasí a jak dlouho nám bude trvat který úsek cesty a vyrazili jsme. Počáteční rovinku brzo vystřídalo prudké stoupání, jak jsme se po lávě šplhali vzhůru k sopkám. Když už jsem si říkala, že to snad stoupá až do nebe, dohnal nás jakýsi důchodce, který to prý šplhá několikrát ročně a uklidnil mě, že za chvíli to skončí, neb se ocitnem v kráteru. A tam to začalo být teprve zajímavé. Najednou jsem měla pocit, že místo do nebe jsme se došplhali do pekla. Všude kolem nás mraky a vítr tak silný, že jeden musel hodně zabrat, aby vůbec někam došel. Z tohoto plochého kráteru jsme museli vyšplhat ještě kousek a vlastně se přehoupnout přes hřeben kolem vybuchlého jícnu sopky. A to už bylo opravdu jako když se všichni čerti žení: dopředu bylo vidět sotva na dva metry a tak silný vichr jsme ani jeden ještě nezažily. Všichni, kdo jsme se tam zrovna potkali, jsme se div neplazili po zemi a drželi se oběma rukama kamenů, jinak by nás to sfouklo ze srázu hluboko dolů. Konečně jsme se vyšplhali k jícnu sopky – vybuchlému kráteru. Kvůli větru jsme se nemohli moc přiblížit, neb jsme v něm nechtěli skončit, ale i tak to byl úchvatný pohled – jako do nitra pekla. Jak jsme se poté přehoupli přes hřeben, naskytl se nám nádherný pohled na tři malá sopečná jezírka – jedno smaragdově modré, jedno fialové a jedno krásně sírově žluté. Kolem nich občas ze země unikal páchnoucí plyn a bylo zde krásně teplo. Vítr se na druhé straně sopky téměř utišil a mohli jsme si konečně dát pauzu. Zbytek cesty už tak dobrodružný nebyl, v podstatě už jsme jenom klesali dolů, zato se konečně vyjasnilo a mohli jsme se kochat dalekými výhledy směrem k jezeru Taupo.

Kemp poblíž Rotoruy - zasloužený relax v horkých bazénkách

Ještě ten večer jsme dojeli k jezeru Taupo, největšímu na NZ, a ukempovali se ve volném kempu, který tu nechal zbudovat nějaký milovník baťůžkářů. Druhý den jsme podnikli výlet k místním vodopádům, které spíš připomínaly šlajsnu, navštívili medovou farmu s ochutnávkou neobvyklých místních medů a samozřejmě si pořádně prohlédli jezero. Jakékoliv tracky jsme ten den utahaní ze včerejška vypustili a odpoledne se vydali směr Rotorua – centrum této termální oblasti. Ubytovali jsme se asi 30km před Rotoruou – a tentokrát jsme si dopřáli trochu luxusu. Vybrali jsme si celkem zastrčený kemp, ke kterému zároveň patřilo termální koupaliště – komplex tří bazénků s teplotou vody od 28 do 36°C. V největším a nejchladnějším se dalo plavat, ostatní byli pouze pro pasivní koupání, jak radily cedule. Nic jiného, než se do nic naložit a relaxovat, se v nich ani nedalo dělat. A pro ubytované v kempu byl vstup zdarma! Na to jsme samozřejmě nepřišli náhodou, ale dočetli se to v našem chytrém průvodci, a tak jsme jeli na jisto. Cena ubytování se ani nelišila od jiných kempů, v této oblasti má prý stejně každý kemp aspoň nějakou tu teplou „vanu“ napíchnutou na termální pramen. Takovéhle koupaliště ale asi neměli nikde. Nad koupalištěm vedla ještě krátká naučná stezka až k pramenu, který zásoboval teplou vodou koupaliště a jehož teplota byla 99,8°C. Dozvěděli jsme se něco o místní fauně a flóře ale i třeba o chladícím systému, který zaručuje, že se v bazénku neuvaříme. Potok z pramene nám vřel hned za kempem, až jsem si dělala legraci, že je tu zbytečné mít vařič.

Večer, když se koupaliště uzavřelo pro normální návštěvníky, jsme se už za téměř tmy naložili do nejteplejšího bazénku a relaxovali. Chyběla už snad jen sklenka sektu...

Wai-O-Tapu - aktivní termální oblast

Ráno jsme se vypravili na jednu z nej... atrakcí této oblasti: Wai-O-Tapu. Vstupné odpovídalo atraktivitě, ale stálo to za to. Jako první jsme se zašli podívat na Lady Knox gejzír, který vytryská pravidelně v 10:15 hodin. Ne zcela sám, ale šikovný průvodce mu k tomu pomůže hrstí mýdlových vloček.

Wai-O-Tapu - rybník vroucího bahna

Ty spustí jakousi chemickou reakci (omlouvám se, ale v chemii jsem nikdy moc silná nebyla) a než průvodce stačí povědět něco o historii a jiných zajímavostech, gejzír vytryskne do výšky až 10m. Pak jsme se šli podívat dále po parku a bylo opravdu co obdivovat: kouřící krátery, barevná jezírka, terasy vytvořené z jakýchsi sloučenin křemíku nebo rybník vroucího bahna. Vše bylo nádherně barevné jak rozkvetlá louka a smradu bylo, že se z toho dělalo až špatně.

Odpoledne jsme se zajeli podívat do Rotoruy, kulturního a lázeňského centra. Můžete zde navštívit několikery lázně, muzeum nebo centrum maorské kultury, kde se můžete podívat, jak Maorové dříve bydleli a žili. To nás docela lákalo, ale přišlo nám poněkud umělé a také nás odrazovalo vysoké vstupné.

Večer jsme neodolali a znovu se ubytovali v našem známém kempu s termálními bazénky, abychom se jich ještě trochu nabažili, než úplně odjedem.

Zábava v plném proudu na Hot Water Beach

Od Rotoruy jsme se vydali severně k pobřeží Pacifiku, do Zálivu hojnosti. Cestou jsme projížděli oblastí pěstování kiwi – všude jich byly pole. Dále město Tauranga, kde jsme si vylezli na pořádný kopec – Mount Maunganui, odkud byl nádherný rozhled do všech stran, a večer jsme dojeli do pohoří Coromandel Range. Ráno jsme se trochu nemohli rozhoupat co vlastně chceme podniknout, původně jsme měli v plánu ještě nějaký track, ale bylo dost zataženo a tak nás nakonec zlákala Hot Water Beach a Cathedral Cove – zátoka lemovaná skalkami různých tvarů a plná malých ostrůvků.

Ovšem Hot Water Beach neměla chybu. Trochu jsme nevěděli, co vlastně máme čekat, neb nám bylo doporučeno být na pláži alespoň hodinu a půl před odlivem s tím, že je to „great fun“ a že to všechno uvidíme. Tak jsme si zabalili věci na pláž a vyrazili jsme. Už z dálky jsme viděli, kde se ta legrace nachází, neboť v jednom místě pláže se mačkalo spoustu lidí. Přímo na pláži se nacházeli v jednom místě horké prameny, které tekly přímo do moře. Lidé si tu v písku vyhrabávali bazénky, do kterých ze spodu vyvěrala teplá voda. Jen se muselo dát pozor, abyste nenarazili přímo na pramen, jinak byste se v bazénku uvařili. Hned jsme se samozřejmě dali do hrabání, stavění hrází a budování přítoků a odtoků apod. Bylo úžasné pozorovat, jak se z dospělých lidí stávali rázem malé děti nadšeně hrabající, hlavně u chlapů to bylo více než značné. Někteří si na to přinesli dokonce i lopatky, které půjčovali v nedalekém občerstvení.

Tak jsme si pěkně lebedili v bazénku a čekali na příliv, abychom si užili osvěžení chladných vlnek, které se promísí s teplou vodou. Alespoň o tom jsme se domnívali, že by měl být zlatý hřeb programu, tedy našeho cachtání. Největší legrací ovšem bylo, a to v průvodci nepsali, něco úplně jiného. Nevím, jestli to bylo vlivem stoupajícího přílivu, ale teplota horkých pramenů se postupně zvyšovala, až se z vody kouřilo. Bylo pro to nutné pozorovat, které prameny, tekoucí mezi bazénky, jsou horké a které ne a případně si podle toho i regulovat teplotu vody v bazénku. O tom však neměli ani potuchy nově přicházející lidé, a tak již přítomní, v bezpečí příjemné vody svých bazénků, bedlivě sledovali každý jejich krok. Co chvíli se totiž ozval řev s výkřiky Hot, hot, hot!!! následovaný úprkem k moři, k nemalému pobavení všech ostatních. Občas také nám či jiným někdo v pudu sebezáchovy hupnul do bazénku, následně se velmi omlouvajíc za vstoupení bez dovolení.

Nakonec celou tu legraci ukončil příliv a mohly jsme jít domů, tedy do kempu.

Ráno jsme vyrazili rovnou směr Auckland, neb jsme správně tušili, že to chvilku potrvá, než se do města promotáme. Více než mé navigační schopnosti nás ale brzdila poměrně hustá doprava a množství jednosměrek. Nakonec jsme se přece jen dostali k jednomu z hostelů řetězce YHA, které za slušnou cenu slibují určitou kvalitu. Protože náš rozpočet spěl už také ke konci, bylo rozhodnuto pro dormitory, i když zrovna tady měli oddělené mužské a ženské, žadné mix. Zádrhel nastal v tom, že sice v ženských volno měli, v pánských však nikoliv. „Mohu vám nabídnout pokoj pro dva s oddělenými postelemi za cenu 70$“ nabídl mi recepční. „To si nemůžeme dovolit“ zněla má odpověď – hostelů je tu přece jak máku, stačí kousek popojet. A vida, najednou byl dvojlůžkový pokoj k dispozici za cenu dormitory!

Odpoledne, to už jsme byli bez auta a opět se museli spolehnout pouze na vlastní nohy, jsme vyrazili na obhlídku města. Upřímně – hodina by na to bohatě stačila. Trochu nám centrum připadlo jako zmenšená kopie Sydney, k čemuž přispívala i obdobná jména ulic.

No prostě Auckland nás vůbec nenadchnul. Ještě jsme si ho měli možnost prohlédnout v noci, neboť odlet byl již v 7:30 ráno a shuttle bus bylo nutné zamluvit na 4. hodinu.

Pak už stačilo jenom zaplatil odletovou taxu 25$ na osobu, že jsme jim tu pošlapali ostrovy (ne, kvůli tomu to opravdu není, ale zatím se mi nepodařilo vypátrat, na co ta taxa přesně je) a mohli jsme v klidu opustit tuto nádhernou zemi, pevně přesvědčeni, že se do ní ještě musíme jednou podívat.

(A to by v tom byl čert, aby bylo zase zataženo a nebylo nic vidět!!!)