Fluelapass, 2 383 m n.m.

I přes trochu pozdní odchod z práce oproti původnímu plánu jsme předpokládaný odjezd nakonec stihli. V 18:45 dorazil Robin s mazdou do Písecké a po naložení a rozloučení jsme těsně po 19 hodině vyrazili na cestu. Stejně jako v minulém roce nás hned z počátku potkali na cestě menší zádrhele v podobě dvou zácp způsobených dopravními nehodami - jedné ještě v Praze a druhé u Plzně. A tak jsme stejně jako loni doufali, že si tu dopravní smůlu vybereme hned z počátku cesty.Cesta byla jinak bez problémů, na hranice jsme dojeli přesně po dvou hodinách a pokračovali pilně dál. Na tuto první noc (večer) připadal úsek do rakouského Nassereith, tedy cca 520 km.

Kousek za Rozvadovem byla ještě dálnice rozestavěná a už zde nás potkala první veselejší příhoda. Provoz byl docela hustý a my jen viděli, jak auta odbočují vpravo. Na to se mě Robin zeptal, jestli náhodou nemáme jet rovně. Já mu odpověděla, že určitě ne, ať jede tam, kam všichni ostatní. A když jsme dojeli až na inkriminovanou křižovatku, zjistili jsme, že rovně cesta stejně nevede, že jde o rozestavěnou dálnici, kde je pouze štěrk.

Přes Regensburg jsme zamířili na Mnichov, kam jsme dorazili o půlnoci. Průjezd vede kolem budovy BMW a Mercedesu. Ta druhá stála opravdu za to. V prosklené budově byly vystavené a nasvícené automobily, jeden vedle druhého, patro nad patrem. Vypadaly jako nádherné modely aut - jako krásné stříbrné angličáky. V noci byl celý pohled velmi působivý.Mnichov jsme zvládli projet přes vnitřní "ring" bez problémů a před 2. hodinou raní jsme dorazili na odpočívadlo v Nassereith, kde jsme jako před rokem natankovali a přespali.

Oberalppass, 2 046 m n.m.

Ráno jsme vyrazili těsně před osmou z Nassereith. Švýcaři nás po menší kontrole přece jen na své území pustili a my se vyšplhali po dvou a půl hodinách do průsmyku Fluelapass (2383 m n.m.). Krásné výhledy na jezero, okolní hory a zbytky sněhu.

Cestou na Furkapass

Dále přes Davos, kde si Robin zavzpomínal na dubnové lyžování od KPMG - byl tu přesně před 100 dny! Dál uháníme s využitím švýcarské dálnice - díky nálepce od Honzy Wasserbauera. Pak dále přes Disentis na Oberalppass (2046 m n.m.). Od Fluelpassu zase trochu zlobila spojka - jako loni na Timmelsjochu. A aby toho nebylo málo, zjistili jsme, ze nám téměř nefunguje ruční brzda - což v horských terénech nebylo moc příjemné zjištění. Zastavili jsme v opravně a ptali se, jestli je to nebezpečné, ale prý by to neměl být tak velký problém, hlavně že nám fungují brzdy normální. Co se týče problémů se spojkou, tak o tom ještě neslyšel :-(. Byl to mladý kluk, tak jsme se utěšovali, že třeba ještě nemá tolik zkušeností.

Pohled na Furkapass (2 436 m) od Sidelenhutte (2 708 m)

Na Oberalppass jsme nakonec vyjeli i bez přeřazování na dvojku - podřazování se totiž zdálo být hlavní zátěží spojky. Bylo jasno a úžasné výhledy. Nahoře ještě ležel sníh. Okolo zelená svěží tráva, potůček padající v kaskádách vodopádů a následně tvořící jezírko, strmé skalní stěny a vrcholky, a také červený švýcarský alpský vláček. Vychutnáváme si výhledy a obědváme maminčiny krůtí řízky a rajčata. Máme za sebou už téměř 800 km.

Po obědě pokračujeme dál a za hodinu přijíždíme k Furkapassu - pro tento den poslednímu průsmyku. Doufali jsme, že to mazda ještě zvládne. Na Furkapass je to totiž pořádné stoupání a naložená mazda se zlobící spojkou měla trochu problémy.

Místní nás straší, že má být druhý den ošklivo, a proto i přes pokročilou hodinu balíme trochu oblečení a jídla, necháváme auto na parkovišti a vydáváme se ve 4 hodiny odpoledne na menší výlet. Původně chceme na Kleiner Furkahorn, ale cesta není dobře značená a tak nakonec docházíme k Sidelenhutte (2 708 m).

Potkáváme tu jednu Čecho-kanaďanku, která prý žila 22 let v Calgary. Upřímně řečeno, to, že má český původ, jsme poznali už když jsme dorazili, když jsem ji zaslechla za rohem. I přes dlouhý pobyt v cizině měla totiž ve své angličtině typický český přízvuk. Od Sidelenhutte pěkné výhledy na okolní hřebeny. Po této procházce si dáváme jednoduchou večeři (chléb, sýr, zelenina) a hajdy "předčasně" na kutě v naší komfortní lůžkové úpravě mazdy 626 dospat deficit z předešlého dne.

Výhledy z vrcholu Kl. Furkahorn 3 026 m

A ráno jsme viděli - pěkně lilo. A tak jsme spali a spali co se dalo a čerpali síly. Postupně déšť vystřídaly přeháňky, posnídali jsme "placatou" mramorovou bábovku a pomalu se připravilina výstup na naši druhou životní třítisícovku - Kleiner Furkahorn 3 026 m.

Pohled z Kl. Furkahorn na Rhonesky ledovec

Těsně před polednem se obloha protrhala a my vyrazili na cestu. Kvůli přestávkách způsobeným deštěm nám sice výstup trval 3 hodiny místo dvou uvedených v průvodci, také jsme ale ani nešli nejkratší trasou - tu jsme objevili až cestou zpět. Vzali jsme to kolem výběžku Furkastock a pak po hřebeni až na námi zaslíbenou horu. Měly tu být krásné výhledy. A také byly i přes oblačnost. - Rhonský ledovec, hora Dammastock, pás Bernských Alp atd. Docela hodně foukalo a mraky se honily. Naštěstí ne deštivé.

Vrchol Kl. Furkahornu s křížem

Po suťové hraně a přes sněhové pole jsme pak po modré značce začali sestupovat zpět na parkoviště. Cestou jsme raději z bezpečné vzdálenosti obešli stádo ovcí - berani si nás totiž velmi přísně a pozorně pohlíželi a přece jen se nám s nimi nechtěly měřit síly. Objevili jsme noru nějakého alpského zvířete - možná sviště - a přes krásné zelené pláně s kopretinami a lučním alpským kvítím jsme došli zpět do základního tábora na Furkapassu. Výlet to byl opravdu moc pěkný, můžeme vřele doporučit.

Pohled na vrchol Kl. Furkahornu při sestupu

Cestou autem dál směrem na Zermatt jsme se ještě zastavili u ledové "jeskyně" u Belvedéru pod Furkapassem. Je to vyhloubený tunel a 2 místnosti v Rhoneském ledovci. Vstup stojí CHF 5, pro studenty CHF 3. Byl to zvláštní pocit chodit uvnitř té masy "modrého" ledu. Z paty ledovce padá masivní vodopád.

Přes Brig pokračujeme na Zermatt. Dojeli jsme cca 2 km před Täsch - do kempu Attermenzen za vesnicí Randa a začali vyzvídat - kolik, co, kam stojí, co je odkud možné vidět apod. Chlápek v kempu byl moc ochotný a byla s ním legrace, takový pohodář, který uměl tu a tam i nějaké slovo česky - ale mimo to samozřejmě i francouzsky, německy a anglicky. Říkal o nás s úsměvem "česky socialisti" a vymýšlel pro nás optimální variantu na výlet na druhý den. Bylo zřejmé, že na Čechy, co chtějí něco vidět a moc za to neplatit, je zvyklý. Ještě jsme se chtěli podívat do kempu v Täschi a tak jsme trochu s výčitkami svědomí odjeli. Ale kemp Alphubel v Täschi se nám nelíbil. Byl malý, vedle silnice, hned u vlakového nádraží a také dražší a bez gratis teplé vody. A tak jsme se raději vrátili k milému Švýcarovi do Randy. Zrovna sem dorazila další skupinka z ČR - tři kluci a jedna holka, kteří chtěli další den vyrazit na Dom, což je jedna z místních čtyřtisícovek. Měli s sebou vybavení a sršelo z nich nadšení. Kempař nám řekl, že Čechů k němu jezdí dost, taky Maďaři, ale ti jsou prý líní lézt někam nahoru. To prý jen Češi, jako Švýcaři, šplhají do výšek.

A tak jsme se tu za CHF 23 (auto + 2 os. + stan) ubytovali, vč. teplé sprchy. Po dvou nocích strávených v autě to bylo opravdové blaho. K večeři jsme si uvařili sýrové těstoviny a s plnými bříšky, vymydlení, jsme spokojeně sladce usnuli.

Pohled z Zermattu na Matterhorn (4 478 m)

Vstali jsme o trochu později a v 10 hodin chytli "taxi" autobus z kemp do Zermattu. Stál CHF 6/os. oproti vlaku z Täsche, který prý stojí CHF 7,80/os. Do Zermattu se totiž bez speciální povolení nesmí autem. Jezdí tu elektromobily. Prohlédli jsme si Zermatt - hlavní třídu s hotely a obchody - většinou hodně dřevěné či polodřevěné domy. Zbohatlíci hrající tenis - břicháč na kurtu s vozíkem plným tenis. míčků. Moc pěkný výhled na Matterhorn. Ale co hlavně, počasí nám přálo, bylo úplně jasno a po studeném ránu začínalo být pěkné horko.

Matterhorn z Riffelbergu ( 2582 m)

Těsně před 11 hodinou jsme nasedli do zubačky vedoucí na Gornergrat. U kasy jsme dostali zdarma mapku oblasti. Nakonec jsme se rozhodli vyjet jen do stanice Riffelberg (2582 m n.m.), protože cena byla o CHF 10/os. nižší, tedy "jen" CHF 26 / os. Ale stálo to za to. Na Riffelbergu jsme poobědvali chleba a krůtí maso s vejci s výhledem na Matterhorn a Breithorn. Ze shora proudily skupinky Japonců.

Následoval cca 1 - 1,5 hod. výstup na vrchol Gornergratu (3 136 - 3140 m n.m.). Začínalo být pěkné horko, ale přímo na vrcholu mírně foukal vítr, který byl ochlazený větrem z ledovce, a tak ve stínu bylo cca 13 st. Sněhové panorama evropských velikánů, které vypadali spíše jako himálajské - sněhové převisy, ledovce apod. - jsme si vychutnávali asi 1,5 - 2 hodiny (do 15 hod).

Výhled z vrcholu Gornergratu (3 136 m) na jih

Ale pak už byl nejvyšší čas vyrazit dál po stopách Marty s Prósou do Täsche pěšky - přes Grűnsee, Findeln, Sunnegu, Tafteren dolů do Täsche. Cesta byla krásná - skoro celou dobu se jde nad pásmem lesa, nabízí se krásné výhledy, ale bylo hrozné horko i v těch 2000 m n.m. Cestou potkáváme místní obyvatele - sviště, kamzíky a minimum lidí. Téměř po celou cestu nás provázel Matterhorn.

Pohled z Gornergratu na masiv Monte Rosy

Už jsme začali skomírat žízní, ale naštěstí jsme narazili na pramínek pitné vody. S menšími přestávkami jsme do Täsche dorazili ve 20:30 a po další půl hodině i do kempu. Přišli jsme pěkně uchození, ale spokojení. Počasí vyšlo a hory i výhledy jsme si opravdu užili. Výlet byl náročný, ale můžeme jej vřele doporučit, zejména při pěkném počasí. Možná raději vyrazit o trochu dřív. Naštěstí pro nás byl ale červenec a dlouho světlo.

Panorama Matterhorn 1

Kempař uznale pokyvoval hlavou nad naším výkonem. Potkali jsme nové Čechy, kteří vyzvídali o Gornergratu, ale zároveň nám poskytli informace o Francii (jeli podobnou cestu jako my, ale opačným směrem). Bylo jasno a v údolí se začalo rychle ochlazovat. Oproti původnímu plánu jsme v kempu přespali i tuto noc.

V pondělí jsme potřebovali ujet co nejvíce km a dostat se co nejblíže moři. Trasa vedla přes Chamonix a pak dál na Albertville, Grenoble a na jih směr Gap a Digne.

Se vstáváním jsme si dali trochu načas, abychom načerpali síly po náročném výletu. V jednu po obědě jsme vyrazili z kempu. Počasí bylo zatím dobré, ale podle předpovědi se mělo začít kazit - zvětšená oblačnost, déšť i bouřka. Svezli jsme se kolem Sionu s pěkným hradem po dálnici a za dvě hodiny jsme dorazili do Chamonix. Mont Blanc byl bohužel v mracích, a tak jsme si jej prohlédli pouze na pohledech. V místním supermarché jsme si koupili něco čerstvého k snědku a po tomto svačino-obědu jsme vyrazili dál. Dalších několik hodin jízdy nás provázely silné lijáky a bouřky. Stěrače se nezastavily. Nebe bylo tmavé a my se divili, odkud se ta voda stále bere. Zdrželo nás to docela v jízdě - museli jsme jet pomalu, jednou dokonce i zastavit, protože nebylo vidět přes tu masu vody na cestu. Na chvíli, když se déšť trochu zmírnil, jsme najeli na dálnici, abychom nahnali časovou ztrátu - ujeli jsme asi 20 km za EUR 2,70 - příšerně drahé. Naštěstí objezdová dálnice kolem Grenoblu byla zdarma. Vysoká cena nás z používání dálnic ve Francii ale vyléčila.

Kolem zámku ve Vizille jsme pak uháněli dál na jih s bouřkou v patách, a to doslova. Za námi hřmělo, lítaly blesky, stále silně pršelo a my věděli, že musíme jet dál, že nic jiného nezbývá. Byla tma a lilo, takže krajinu s jezery a horami jsme si moc prohlédnout nemohli. Tato trasa se nazývá tzv. Napoleonova cesta.

Až těsně před Gapem se počasí zlepšilo. Sjeli jsme do údolí, kde se toto město rozprostírá a najednou nepršelo. Gap nás moc mile překvapil - pro naše deštěm zbičované auto a náladu to byla oáza klidu, už s přímořským nádechem. Sice jsme jím jen projeli, ale až do konce cesty jsme na něj nezapomněli a tu a tam si povzdechli... no jo... náš Gap, Gapíček...to bylo ale pohlazení po duši v tom zamračeném dni.

Za Gepem jsme pokračovali dál mimo dálnici. (Silnice ve Francii jsou velmi kvalitní, takže se dá jezdit mimo dálnice bez větších problémů.) Cesta nás zavedla dál na jih přes Sisteron, který vypadal na břehu jezera jak přímořské městečko, až do Digne. Tady jsme chtěli přenocovat u jednoho kempu. Když už jsme si mysleli, že kemp nenajdeme, najednou byl před námi. Po poradě s nějakou Francouzskou jsme zaparkovali na přilehlém malém parkovišti a kolem půlnoci zalehli. Ten den jsme ujeli 477 km za 10,5 hod. Náročný terén a déšť. Původně jsme měli být na tomto místě o den později. Ten den navíc se nám ale bude určitě hodit později.

Grand Canyon du Verdon

Ráno jsme se probudili kolem deváté. Docela mne bolela záda a tak jsme se už těšila k moři a do kempu. Po malém nákupu a natankování u Intermarche jsme vyrazili dál. Rozhodli jsme se, že se cestou zastavíme u Grand Canyon du Verdon - dle průvodce se jedná o jednoho z nejvelkolepějších kaňonů svého druhu v Evropě. Trochu jsme šetřili auto a dojeli jen k vyhlídce Balcon de Mescla v ohbí řeky Verdon. Ta se zarývá do několikasetmetrové hloubky do skal. Nahoře foukal docela silný vítr, ale bylo jasno a sluníčko hřálo. Oblíbenou atrakcí v Canyonu du Verdon je rafting.

Pokračovali jsme do Nice. V Nice se nám ale nedařilo najít kemp, a tak se museli zeptat a vrátit se směrem na Antibes. Cestou jsme zahlédli směrovku na kemp Panorama 2*, ve Villeneuve - Loubet. Nakonec tam zůstáváme- kvalita sice nic moc extra, cca 800 m pěšky k moři, ale stačí to. Cena přívětivá: 18,40 EUR / 2os+auto+stan. Provoz v Nice byl docela velký a tak jsme zvažovali výlet do Nice vlakem (cca 3 EUR / os tam i zpět).

Těšili jsme se moc na moře, a tak jsme tam také hned zamířili. U komplexu hotelů byla jak oblázková pláž, tak i umělá písečná. Večerní koupání v teplé vodě bylo příjemným balzámem na naše rozlámaná těla. Byly i docela velké vlny a tak jsme se v nich pěkně vyřádili.

Pohled z pobřeží ostrova Fontville na Katedrálu (vlevo) a Oceanografické muzeum (vpravo)

Až v průběhu noci jsme zjistili, že vedle kempu vede rušná dálnice. Ráno mne vzbouzí horko. Robin déle spal a já se zatím trochu opalovala na dopoledním slunci a četla si v průvodci. Před půl jednou jsme vyrazili na výlet do Monaka. Jelo se docela dobře bez bloudění a teprve na okraji Monaka byla trochu dopravní zácpa. Zaparkovali jsme naproti nemocnici (EUR 1/hod), naštěstí tu bylo místo. Máme dvě a čtvrt hodiny na prohlídku města (mezi 12 a 14 hod parkování gratis). Pěšky scházíme dolů do centra a nechtěně nás cesta zavede na druhý poloostrov - Fontville - prošli jsme krásnými zahradami uvnitř komplexu budov až na nábřeží (tip: super toalety zdarma i sprchy). Vracíme se podél moře k centru a vidíme ostrov s knížecím palácem, katedrálou a oceánografickým muzeem.

Knížecí palác v Monaku

V přístavu kotví velké jachty. Máme hlad, ale není čas jít nakoupit, a tak si po EUR 1 kupujeme dva hamburgery. Je pěkné horko. Míříme na hrad - docela pěkný, hradní stráž, výhledy do okolí - palác je na skále. Kupujeme pár pohledů a hned je i píšeme.

Monacká katedrála

Pokračujeme v prohlídce - novorománská katedrála s hroby knížat a Grace Kelly (+ 1982) a knížete Reiniera III. (+ 2005). Z venku si prohlížíme také Oceánografické muzeum, ve kterém byl ředitelem J.J.Custeau. Z dálky vidíme i kasino, ale bohužel není čas dojít až k němu. A už pádíme zpět uličkami k autu. Protože je Monako tak malinké, mají auta SPZ jen o čtyřech číslech, maximálně 1 písmeno + čísla. Mají vlastní poštovní známky a poštu, ale platí se v eurech a hranice neexistují. Moc se nám tu líbilo.

Vracíme se do Nice, nakupujeme v Carrefouru, který je ve středu města. Parking pro zákazníky zdarma (máme problém najít regál s mlékem - opravdu jsme byli jak detektivové). Měli tu speciální systém kartiček, který jsme nepochopili, ale naštěstí nám šéf parkingu pomohl a pustil nás ven (uměl anglicky, Bohu dík). Míříme rovnou na pláž, kde si dáváme první polovinu večeře z nakoupených zásob a koupeme se. Teprve v půl deváté odjíždíme zpátky do kempu. Po salátové hostině brzy zaleháváme. V noci příjemný chládek, ale hluk dálnice.

Asi v 11 hod jsme měli sbaleno a vyjeli směrem na Cannes a dál. Ani jsme moc nebloudili. V BP na okraji Cannes jsme načepovali za velmi dobrou cenu naftu-ultimate a dojeli až do Antheoru (směr St. Raphael), kde jsme začali hledat kemp. Bylo jich tu několik. Od "Le Viaduc" za 23,94 EUR/noc přes dražší až po více než 32 EUR/noc v kempu "Du Dramont". Nakonec jsme se vrátili k viaduktu po kterém jezdí železnice (taky TGV) a utábořili se v kempu Azur Rivage za 23,94 EUR/2os+auto+stan), 4*, bazén v ceně. Cestou nákup - o dost vyšší ceny než v Nice. Po pozdním obědě koupání v zálivu. Okolo krásné červené útesy a modré moře. Konečně odpočinek.

Pátek byl opět ve znamení odpočinku, plavání a trochu slunění. Až na večer jsme naplánovali výlet. Na recepci nám poradili, že Cannes je zajímavější než St. Raphael, a proto jsme se tam vydali. Na "kontrolní otázku": "Co St. Tropez?", nám odpověděli následující větou: "Když řeknete, že jste byli ve Francii, ale nebyli v St. Tropez, lidi se budou divit proč ne. Ale když se ze St. Tropez vrátíte, budete se vy divit, proč jste tam vlastně jezdili." Prý tam nic moc není... A tak jsme rozhodnutí, zda do St. Tropez později pojedeme, nechali na další dny.

Cannes bylo od kempu vzdáleno cca 20 km po klikaté pobřežní silnici. Bohužel jsme se dost dlouho zdrželi hledáním místa k zaparkování - byl přece pátek večer a všichni se sem sjížděli z dalekého i blízkého okolí, pořádali pikniky na pláži, hráli beach apod.. Díky tomu jsme si ale prohlédli i část pobřeží, kam bychom pěšky nedošli - honosné hotely lemující pobřeží s plážemi - např. vyhlášený Carlton aj. Při pohledu na tento krásný hotel jsme si úplně představovali filmové hvězdy, které zde pobývají během světoznámého filmového festivalu, jak kráčí po červeném koberci do hotelu.

Samotný Filmový palác nás moc nenadchnul, protože se jedná se o moderní stavbu. Na kopečku nad městem se nachází malý hrádek, který byl pěkně večerně nasvícený. Byly od něj hezké výhledy na město, konal se zde dokonce i koncert. V centru Cannes těsně u Filmového paláce stály kolotoče, vedle černí artisti předváděli svá salta a jiné kousky a to zejména před zraky turistů hostících se v předražených restauracích, které se táhnou hlavní třídou jedna vedle druhé. Bohužel mi právě ten večer došel ve foťáku film a tak jsem v Cannes nemohla vyfotit jediné foto - máme aspoň pohled. Atmosféra v Cannes byla moc pěkná, jen ty ceny trochu příliš nedostupné. Až těsně před půlnocí jsme dorazili zpět do kempu.

Výhledy cestou na Pic du Cup Roux – na SV

Vzbudila jsem se dřív a tak jsem šla vyzkoušet bazén, který byl zdarma v ceně kempu - když už ta možnost je. Plavání bylo moc příjemné, osvěžující, vlastně lepší než v moři, protože zde nebyly vlny.

Výhledy cestou na Pic du Cup Roux – na V

Po nákupu a snídaňo-obědu jsme popojeli autem na menší plážičku. Tady jsme se asi 2,5 hod koupali, slunili a odpočívali a asi v 18 hod., když už nebylo takové horko, jsme vyrazili na menší výlet do "hor" - přímořských Alp masivu de l'Estérel. Robin ještě před cestou koupil knížečku o Azurovém pobřeží, kde byly popsány různé výlety do hor u francouzského pobřeží v této oblasti.

Výhledy cestou na Pic du Cup Roux – na JZ

My se rozhodli pro část výletu č.20 - na St. Pilon a Pic du Cap Roux - 453 m n.m. (ale vlastně opravdu od moře).

Pic du cap Roux (453 m)

Nejdřív jsme museli přejít trať a najít pěšinku, ale to se docela podařilo. Pak přišlo na pořad dne stoupání. I přes pokročilou hodinu bylo přece jen stále dost horko.

Výhledy byly ale pěkné - červené skály, stromy, moře, lodě atd. Ze shora výhledy na všechny světové strany: Cannes i Nice, výběžek St. Tropez atd. Při sestupu jsem se trochu nedobrovolně stala lovkyní divoké zvěře, když jsem neúspěšně "chytala zajíce" a při tom se trochu odřela. A tak z večerní romantické relaxace u bazénu nebylo nic.

Robin byl trochu spálený a tak jsme začali přehodnocovat další plány. Já se nemohla koupat, on zase slunit, a tak jsme se rozhodli, že další den budeme pokračovat v našem putování dál na jihozápad. Robin by rád viděl Marseille a po trase bychom navštívili St. Tropez. Vyjedeme o den dříve, než jsme původně mysleli, ale za to se aspoň nebudeme tolik honit.

St. Tropez – přístav s promenádou

Před 12 hodinou jsme se odhlásili z kempu a vyrazili směrem na St. Tropez. Ve Frejus jsme stihli těsně před zavírací dobou jen tak tak nakoupit, jen chleba už neměli a tak jsme ho museli koupit o pár km dál v pekárně u cesty.

St. Tropez – stará četnická stanice

Od jedné české rodiny, která přespávala ve stejném kempu, jsme dostali varování, že cestou do St. Tropez stáli v zácpě. Ale my měli štěstí. Projeli jsme městečko nejprve autem a pak zaparkovali u silnice kousíček od centra. Neměli jsme ale drobné, jen 0,5 Eur, což stačilo na 12 min parkování. A tak jsme ve 14:35 vyrazili na expresní prohlídku St. Tropez - přístav s promenádou a jachtami, kostelík, náměstíčko, stará policejní stanice, kde se natáčely filmy s četníky.

Robovi se St. Tropez moc líbilo, dle mého názoru je pěkné, ale nic zas tak extra - podobné jiným pěkným přímořským městečkům. V 15:07 vyrážíme dále. Pozorný čtenář si jistě všimne, že jsme parkovací dobu trochu překročili, ale naštěstí to nikdo v tu chvíli nekontroloval. Naše cesta dále vedla přes Toulon k Marseille. Pojížděli jsme po N98 trochu vnitrozemím, které je plné vinic - nezapře se země proslavená vínem. Toulon jsme projeli po dálnici - kus před městem a ve městě je dálnice naštěstí neplacená. To nám velmi usnadnilo průjezd.

Kousek před Marseille za St. Cyr sur Mer jsme zastavili na koupání. Robina bohužel žahla na vnitřní zápěstí na ruce medúza, ale naštěstí to nebylo tak hrozné. Pozorovali jsme potápěče, který se připravoval na večerní ponor, dva chlápky na vodním skútru a prkně, a odpočívali. Nachýlil se večer a ze štěrbin začali vylézat krabíci. Sešlo se jich min. 8 na prostoru cca 0,5 x 0,5 m2 a když jsme jim hodili trochu sýra a chleba, tak se pro něm vrhli. Bylo to jak v nějakém dokumentárním filmu - z blízka pozorovat jak krabi klepety porcují chléb a strkají si jej do pusy, nebo jej jen tak cumlají.

Vrátili jsme se pak do městečka. Chtěli jsme se osprchovat ve sladké vodě, a k tomu jsme si vybrali městskou pláž, kde většinou bývají sprchy. Také jsme se chtěli najíst - udělat si salát atd. Zaparkovali jsme hned u pobřeží na parkovišti, vysprchovali se, připravili si salát a usadili se na lavičce u pobřežní cesty / promenády. Za chvíli se tu začaly trousit dvojice a skupinky lidí. Musela to být pro ně opravdu zvláštní podívaná... oni zde byli na drahé luxusní dovolené, a my tam seděli na lavičce s hrncem plným salátu, konzervou tuňáka a večeříme. Sami jsme se tomu smáli.

Trochu přemýšlíme, kde přespíme a nakonec parkujeme kousek dál od městečka naproti kempu. Bohužel tu bylo dost rušno, takže klidný spánek nám moc doprán nebyl. Bylo taky docela teplo, takže tato noc nebyla opravdu nic moc.

Marseille – vítězný oblouk

Tak už máme za sebou 2000 km. Ráno jsme se chvíli motali ve spleti jednosměrek a slepých uliček ve vesničce Cassis - chtěli jsme totiž posnídat na pláži, ale nepodařilo se nám dostat na pobřeží. Nakonec jsme to vzdali a přes hory - Les Callanques, které jsou na rozdíl od těch u Cannes bílé, jsme se vydali přímo do Marseille. Zajeli jsme do městské části Bonneveine, protože příručka o Azurovém pobřeží odkazovala na místní kemp. Napadlo nás, že by u něj mohlo být dobré parkoviště apod. Kemp jsme sice nenašli, zato jsme narazili na větší komerční centrum s Carrefourem, kde jsme v podzemních garážích zaparkovali. Nakoupili jsme si snídani v Carrefouru a zašli do McDonalda na záchod a na hamburger. Slečna za pultem nám poradila, jak se odtud dostaneme místním MHD - "RTM" - do centra (jedna cesta za EUR 1,60/os), nejdříve autobusem a pak metrem. Naštěstí to nebylo moc složité, a tak jsme kolem poledního dorazili do centra tohoto velkoměsta. Metro nám připomínalo metro v Miláně. Jen mne zaujalo, že vozy jezdí po pneumatikách a ne po kolejích, jako u nás v Praze.

Pohled z pevnosti St. Nicolas na Vieux Port

Vystoupili jsme kousek od Vieux Port (starého přístavu) u vítězného oblouku a namířili si to přímo do centra. Neznalí místních čtvrtí jsme však vystoupili právě v té nejnebezpečnější oblasti, kam se v noci nedoporučuje vstupovat. Robinova ledvinka byla pod ostrým dohledem kolemstojících hloučků "přičmoudlíků", ale naštěstí (bylo poledne) jsme bez úhony došli až do přístavu a k Office de Tourisme. Tady jsme získali mapu města a vydali se na obhlídku památek.

Pohled z pevnosti St. Nicolas na pevnost St. Jean

Prošli jsme po nábřeží podél lodiček k pevnosti St. Nicolas z níž byly výhledy na starý přístav a okolí. Pokračovali jsme okolo stařičkého kláštera St. Victor až na nejvyšší bod města ke kostelu P. Marie Strážné (147,85 m n.m.). Je vidět, že Marseille je městem námořníků, jelikož kostel byl vyzdoben zavěšenými plachetnicemi.

Chrám P. M. Strážné (Notre-dame de la Garde)

Dnešní chrám Notre-dame de la Garde byl postaven na místě původní kaple ze počátku 13. století. Stavba byla počata roku 1851 biskupem marseilleským podle návrhů architekta Esperandieu a vysvěcena roku 1864. Na věži vysoké 33,8 m se vyjímá zlatá socha Madony s Ježíškem (výška sochy 9,72 m a váha necelých 10 kg). Mohutná schodiště a padací most ke vstupu do chrámu. Nad hlavním oltářem stojí socha P. Marie se synem. Krásná je zejména mozaika a různé malby, lodě apod. Krypta je méně zdobená.

Chrám P. M. Strážné (Notre-dame de la Garde) – vež

Z vrcholu, na které se tyčí tento chrám je rozhled na celou Marseille a okolí, včetně pevnosti If. Poté jsme sešli zpět dolů do uliček k Justičnímu paláci a Prefektuře. O kus dál jsme si koupili malou pizzu v bistru u jednoho z místních přistěhovalců. Ptal se nás, odkud jsme a jestli se u nás mluví rusky. Věděl, že jsme byli Československo. A jestli pak už taky máme eura. Zarytě nás přesvědčoval, abychom je nechtěli, že je pak vše dražší, přijdeme o úspory a už si nic nekoupíme.

Někdy kolem 17 hodiny jsme dorazili zpět k autu a popojeli kousek k moři na pláž, kde se Robin naposledy vykoupal v moři. Voda byla dost studená, foukal vítr, ale jinak bylo horko (cca 30 °C). Kolem 18 hod. jsme vyrazili směrem na Avignon a Pont du Gard. Asi 3/4 hodiny jsme se vymotávali z Marseille, pak jsme chvíli uháněli po neplacené části dálnice, než jsme sjeli na N113 a N7. K Avignonu jsme dorazili asi po 2 hodinách. Kousek za ním jsme objevili hotel F1 (cena EUR 30/pokoj/noc) a vzali si knížečku s informacemi i o ostatních "formulích". Vydali jsme se ale dál k Pont du Gard a hledali kemp, který jsem měla z Internetu. Našli jsme jej sice docela bez problémů, ale byl plný a strážný ani neuměl slovo anglicky. Nasměroval nás ale k jinému kempu o 4 km dál. Cedule tu sice také hlásala "complet", ale jedno malé místo na jednu noc se podařilo za Eur 17 najít. Byl to Kemp Le Barralet ve vesničce Collias, 3*, i s bazénem. Bohužel se už připozdilo a tak jsme spěchali postavit stan, umýt se, najíst a hajdy na kutě. V noci nás obchází bouřka.

Tak u tohoto Hotelu St. Pierre jsme parkovali

Po spakování jsme se ještě vykoupali v bazénu. Už od rána bylo hrozné horko. Zaplatili jsme na recepci a dostali kopii turistické mapky s vyznačenými stezkami k Pont du Gard. Neměli jsme čas jít celou cestu z kempu až k mostu, a tak jsme kousek popojeli. Parkování u Pont du Gard stojí Eur 5. Původně jsme je chtěli kvůli nedostatku času obětovat, ale když jsme zjistili, že parkoviště asi nejsou přímo u mostu, zaparkovali jsme u jednoho hotelu / restaurace St. Pierre u cesty. Parkoviště sice bylo určeno jen pro hosty, ale pak přijela jedna Francouzka a zaparkovala vedle nás. Ptali jsme se jí, jestli tam můžeme nechat auto, a ona nám odpověděla, že jde také k Pontu du Gard a že je na parkovišti dost místa, tak ať to neřešíme.

Akvadukt Pont du Gard

Přímo od parkoviště vedla značená cesta cca 1,9 km k akvaduktu. Tedy, jak se to vezme, značená. V tomto ohledu se mohou Francouzi od KČT mnohé učit. Kolikrát jsme museli hodně odhadovat, kterou stezkou se dát. Upřímně řečeno, my zas máme co dohánět co do kvality silnic.

Avignon – Papežský palác

Asi v půl jedné jsme došli k řece Gardon a k římskému třípatrovému akvaduktu. Na břehu řeky jsme snědli zeleninu z předešlého dne a vykoupali jsme se dle doporučení Fubua. Vody moc nebylo, ale bylo to docela osvěžující, v tom horku. Ze skály pod akvaduktem do řeky skákali lidé, dokonce tu projížděli i lidé na kánoích. Po chvíli jsme se ale opět vydali na cestu zpět. Chtěli jsme si ještě prohlédnout Avignon a dojet co nejdále na sever k Lyonu. Kousek před Avignonem jsme nakoupili další zásoby v jednom z velkých supermarketů.

Avignon – Papežský palác – detail

V Avignonu se nám podařilo zaparkovat na parkovišti u obchodu E. Leclere (Av. Eisenhover, odbočit za hotelem IBIS) kousíček od centra a vydali jsme se na prohlídku. Opět bylo hrozné horko, přes 35 °C. Okolo historického jádra se táhne opevnění s branami, které prý předčilo svou dobu o 100 let.

Avignon byl ve 12. století významným obchodním centrem, z velkéčásti také díky legendárnímu mostu St. Bénezet, který byl jediným na jižním toku řeky Rhony ve své době. Legenda praví, že ovčák Bénezet slyšel svaté hlasy, které mu napovídaly, aby postavil most přes řeku. Most byl několikrát poničen povodněmi a válkami, opravován, ale v 17. století nakonec po ničivé povodni definitivně opuštěn. Zůstala z něho tedy jen část, čtyři z původních 22 oblouků, a románská kaple zasvěcená svatému patronovi mostu. Most proslavila zejména píseň Sur le Pont d'Avignon, která vznikla v 15. století.

Ve 14. století dosáhlo město největšího významu. Během papežského schizmatu zde totiž sídlili papežové. Gotický Papežský palác byl postaven za méně než 20 let (od r. 1335) a byl dílem zejména dvou papežů - Benedika XII. a jeho následovníka Clémenta VI. Dnes je jejich práce největším existujícím gotickým palácem na světě, se svými 25 místnostmi (sálu pro ceremonie, audienčními sály, kaplemi a soukromými místnostmi papeže s krásnými freskami od Matea Giovannettiho aj.) - opravdu impozantní. V létě jsou ve Velké kapli každoroční výstavy výtvarného umění a pravidelný kulturní program po celý rok.

Vedle papežského paláce jsou krásné zahrady s vyhlídkami na řeku. Odpočíváme ve stínu, protože to horko bylo opravdu ubíjející. Asi v 18 hod vyrážíme směrem na Lyon. Je to dlouhá cesta po silnici N7, která se táhne proti proudu řeky Rhony na sever. Rozhodli jsme se přespat kousek před Lyonem ve formuli (cena EUR 27 za pokoj), tak jako tak bychom museli ráno i z kempu do centra popojet. Pokoje ve formulích jsou opravdu jednoduché, pro 2-3 osoby, nic víc než postele, umyvadlo, TV, stoleček se židličkou. Malé dobře těsnící okénko s roletou. Bohužel i večer bylo stále horko - 25°C, ale když jsme otevřeli okno, byla slyšet vedlejší dálnice a vlak. Nebýt toho horka a hluku, spalo by se dobře. Ale bylo příjemné nemuset stavět stan, vše vybalovat a moci se osprchovat. Parkoviště bylo hlídané na kód, a tak jsme se nemuseli o své věci obávat.

Vieux Lyon – ulice St. Jean

Prohlídka Lyonu byla spojena s Janou Pýchovou a Gábinou. Obě totiž v Lyonu byly a daly nám rady co a jak bychom si neměli nechat ujít. Jana dokonce našla i nějaké mapy města, které pro nás byly v určitých chvílích nepostradatelné. Díky této dobré orientaci jsme zaparkovali kousek od centra na levém břehu řeky Rhony (vpravo na mapě).

Lyon – bazilika P. Marie - interiér

Už od rána bylo opět hrozné horko a foukal silnější, ale teplý vítr, od jihu od moře. Přes turistické centrum na náměstí Ballefour jsme se vydali kolem katedrály St. Jean nahoru na kopec ke galo-románským divadlům a bazilice P. Marie, od níž jsou pěkné výhledy na město. Při dobrém počasí je prý vidět i Mont Blanc. Ani tentokrát se nám však nejvyšší hora Evropy neukázala.

Bazilika P. Marie je hodně zdobná, takový ten líbivý styl, v bílém kameni, s mohutným průčelím, krásným pozlaceným interiérem, ale historicky cennější je asi mnohem starší kostel St. Jean s orlojem.

Nejvíce se nám však líbil Vieux Lyon - část okolo Rue St. Jean - kde procházíte užšimi uličkami se starými domy, pěknými dvory a průchody. Právě o těchto průchodech nám řekla Gábina s Janou, že si je nemáme nechat ujít. Za zavřenými dveřmi domů se totiž schovávají průchody z jedné ulice do druhé, procházíte historickými dvory domů s věžemi. Přístupné průchody jsou vyznačené na mapě, která je k dostání na turist. informacích (i tu jsme ale měli od Jany).

Lyon – katedrála St. Jean s orlojem

Domy ve Vieux Lyon mají schodiště ve věžičkách ve dvorech - nejznámější je Růžová věž - ale byly tu i mnohé jiné pěkné věže. Čím vyšší věž, tím byl majitel bohatší a významnější. Často se stavitelé předháněli, či věž bude vyšší.

Vieux Lyon – Růžová věž

Lyon se nám moc líbil, až na to ubíjející horko. Těch 4,5 hod zde strávených stálo za to. Nečekaným dobrodružstvím se stal výjezd z Lyonu. Nechtěli jsme totiž najíždět v centru na dálnici, protože tam byla zácpa, a tak jsme se vydali uličkami přibližně směrem, kam jsme potřebovali dál. Když už jsme byli téměř na břehu Saony, podél níž jsme chtěli dál pokračovat,odklonila nás policie kvůli dopravní nehodě do tunelu, a to zcela opačným směrem, než kam jsme chtěli. Když jsme po hodné chvíli z tunelu opět vyjeli, byly jsme opět tam, kde jsme začali a mohli začít znovu s hledáním cesty ven. Po chvíli jsme vyjeli i z mapy města, a tak jsme jen podle citu a slunce pokračovali dál a doufali, že narazíme brzy na tu správnou silnici. Francouzské jednosměrky nám chvílemi pěkně motali hlavy. Ukazatele byly jen na místní malé vesničky, které nebyly v mapě, a tak se nebylo čeho chytit.

Vieux Lyon

Nakonec se nám ale podařilo dojet na správnou silnici (ještě, že běháme ty orienťáky a máme dobrý orientační smysl) a pokračovat směrem na Villefranche sur Saone. Ve Villefranche jsme si ještě nakoupili (výborná šunka v akci) a pokračovali na Cluny.

V Maconu jsme museli opět chvíli hledat správnou cestu, ale podařilo se, a tak jsme v půl deváté večer dorazili do kempu St. Vital v Cluny. Je to městský kemp, krásná cena EUR 11,50/noc, vč. městského bazénu (ten je ale večer zavřený a druhý den až od 12 hod. a my musíme do 11 hod. vyklidit místo).

Po večeři jsme se vydali na malou procházku městečkem. Kemp je totiž kousíček od centra. To bylo krásně nasvícené. Před půlnocí znaveni usínáme.

Klášter v Cluny

Jedna menší bouřka a déšť nám sice nabourali trochu spánek, ale kam se hrabe obé na vlaky TGV. Buď máme smůlu, nebo jsou všude v Francii spatně stavěné kempy - buď u želez. tratě, nebo u dálnice. TGV nám uháněly pěknou rychlostí asi 300 m za stanem (mezi námi a tratí jen pole). Naštěstí vlaky jezdily tak rychle, že za 5 vteřin už po nich nebylo památky. Kolem poledního jsme si prohlídli Cluny - opatství, zbytky baziliky, různé další kostelíky atd. Jsou tu moc pěkné uličky. Po velkoměstském Lyonu to byla příjemná změna malého městečka, ba dokonce spíše vesničky. V malé restauračce jsme si dali k obědu pizzu za 4 eura. Jak jsme tak procházeli uličkami a obcházeli opatství, narazili jsme na okraji hradeb na parkurové závodiště. Právě se zde chystaly národní závody. Koně i jezdci byli vyšňoření.

Zbytky prastaré baziliky v Cluny

V kempu se nám podařilo domluvit, že i přesto, že odjíždíme, si můžeme ještě zaplavat před odjezdem v bazénu. Bylo to spíše takové rychlé osvěžení, nebylo moc času, ale i tak moc příjemné. Ve Francii, stejně jako v celé Evropě, v těchto dnech totiž panovala opravdu rekordní horka, každý den okolo 38 °C. To se nedalo bez vykoupání přežít.

Parkurové závody v Cluny

Po vykoupání se vydáváme směrem na Švýcarsko, do Ženevy. Cestou si ještě blízko Cluny prohlížíme zámek Berzé le Chatel z 10. - 15. století a po vinařské cestě pokračujeme do Maconu. V Bourgu nakupujeme v diskountu Edu a v Casinu a kolem 18 hodiny už jsme ve Švýcarsku. V našem směru naštěstí na hranicích žádná kontrola není, v protisměru je ale pěkná fronta.

Pokračujeme do centra Ženevy. Tak je položena na břehu ženevského jezera těsně za francouzskými hranicemi. Opět nám pomáhá mapa od Jany Pýchové. Parkujeme kousek od centra od ulice Servette. Naštěstí je už 18:30 a parkování je od 19 hodin zdarma (a 1 hodina vždy zdarma). Jana nám také dala tip na půjčovnu kol. V průvodci jsme našli i její adresu a jméno - Geneve's Roule u vlakového nádraží. Dalo se tu totiž půjčit kolo s reklamou zdarma, pouze proti pasu a záloze 50 CHF / kolo. A tak jsme se vydali na kolech na prohlídku krás Ženevy. Turistické informace byly už v tuto dobu zavřené, a tak byla mapa od Jany opravdovou záchranou.

Prohlížíme si zeď reformátorů v parku, staré město s radnicí, několikrát dostavovanou katedrálu, středověké domy, ale také modernější obchodní třídu na břehu jezera. Nesmíme zapomenout na známý vodotrysk v jezeře, květinové hodiny a mnoho různých kostelíků (nám se líbíl ten pravoslavný). Za 1 a 3/4 hodiny jsme stihli projet centrum Ženevy (ve 21 hod jsme totiž museli kola vrátit - zavírali). Pěšky bychom to jen tak nestihli. Měli jsme ale hroznou žízeň - zachránily nás pítka s pitnou vodou na ulicích. Asi ve 21 hod. vyrážíme znaveni dále, teď už po švýcarské dálnici, a před 22 hodinou stavíme v kempu o kus dále u jezera směrem na Loussane ve vesničce Rolle. Cena CHF 24,80/noc. V autě se kvůli horku spát nedá.

Konečně se ochladilo - téměř o 10 °C na příjemných 28 - 30°C. Vydali jsme se směrem na Luzern - po dálnici do Bernu a pak údolím Emmental, které bylo moc pěkné. Koupili jsme si v místní sýrárně kus sýra, mléko a jogurt - opravdu výborné. Obloha se začala trochu zatahovat a vypadalo to na déšť. Ten nás ale zastihl až v Luzernu - nejprve menší při pozdním obědě, ale pak přišla silná bouřka během naší prohlídky města. V Luzernu náš tachometr cesty ukazoval ujetých 3000 km.

Zastavili jsme v "modré zóně" a kolemjdoucích policistech se pro jistotu zeptali, jestli se tam smí parkovat. Vysvětlily nám princip značení a dali modré papírové hodiny pro parkování v této zóně.

Prohlídku Luzernu jsme začali v infocentru na nádraží. Robina lákal Pilatus - hora tyčící se nad Luzernem, ale nevěděli jsme, jaké ta vedou cesty a odkud. Lanovka stojí CHF 29 / 1 cestu / osobu a cesta prý nahoru žádná moc nevede - ale prý samy moc nevědí. A tak jsme si vzali jen plánek města a vyrazili na prohlídku.

Luzern je opravdu krásný - pěkné malované domy a uličky ve staré části města, mnohé zdobné kašny, nesmíme pochopitelně opomenout i známý dřevěný most s věžičkou, který je hlavní atrakcí Luzernu (jeho část bohužel v roce 1993 poničena požárem, nyní nově postavena). O kousek dál však stojí i další dřevěný most z počátku 15. století. U kaple Sv. Petra nás zastihla silná bouřka, a tak jsme se tu na chvíli schovali.

Modernějšími nákupními ulicemi jsme prošli k soše lva ve skále. Na závěr si pak v supermarketu na nádraží kupujeme pár drobností, abychom vůbec došli k autu. Jedeme kus za Luzern spát - směrem na Vaduz. Kus dálnice tu chybí, a za soumraku projíždíme moc pěknou krajinou - vyjede se nahoru mezi kopce. Okolo malé kulaté kopečky a vesničky - vypadalo to jako země trpaslíků, opravdu roztomilé. Bohužel už dost tma a tak nešlo scenérii vyfotit.

Původně jsme chtěli přespat na parkovišti u dálnice, ale bylo příliš hlučné. Pokračovali jsme proto směrem k hoře Santis a chtěli jsme najít kemp. Jenže nikde nic. Ve 22:30 se ptáme postupně 2 Švýcarů a ti nám sice nějak zmateně odpovídají, ale sami moc nevědí, a taky ten jejich přízvuk - kdo tomu má rozumět? Ještě jednou projíždíme vesničkou, jestli kemp nenajdeme, a nakonec zastavujeme na velkém parkovišti kousek od silnice. Jsme hodně unavení, po bouřce je příjemný chládek - už dokonce "jen" 18°C, a tak přespáváme v autě.

Spali jsme co nejdéle - leda by bylo pěkně. A pěkně nebylo. Obloha zatažená, spadlo i pár kapek, ale po těch dnech vedra to byla příjemná změna. Jedeme pod horu Santis na parkoviště. Prší, a tak si vaříme pod přístřeškem polévku. U lanovky je tu totiž skvělé velké parkoviště s hotelem. Čekáme, jestli se mraky nerozpustí. Chvílemi lepší, chvílemi horší. Kolem 15:30 se nakonec odhodláváme a vyrážíme kousek nahoru. Výstupu až na vrchol ale nakonec zabraňuje nepříznivé počasí - opět začalo pršet a nevypadalo to, že by mělo přestat (nakonec pršelo další 2-3 hodiny).

Pokračovali jsme dále do Vaduzu, hlavního města Lichtenštejnska. Hrad / zámek je sídlem licht. knížete a mimo něho pouze malinké spíše moderní centrum.

Pak uháníme dál přes Rakousko na Mnichov. Cestou si prohlížíme alespoň z auta Lindau (Něm.) na břehu Bodamského jezera. Malební historické centrum městečka je na ostrůvku, bylo moc pěkné, ale nedalo se nikde zaparkovat a tak jsme jej pomalým tempem projeli autem, kde se dalo. Kus za Lindau stavíme na parkovišti, vaříme a jíme.

O půlnoci již projíždíme kolem "angličáků" v Mnichově a kolem olympijského stadionu. Na dálnici je velký provoz i v půl jedné ráno, a to hlavně v protisměru. První odpočívadlo za Mnichovem je narvané k prasknutí. Jedeme proto dál a sjíždíme na Allershausen, kde přespáváme na parkovišti. Byl tu klid, okolo stromy, až na to, že ráno se tu srotila auta a lidé v národních krojích - konal se tu totiž Volksfestival. Ten den jsme projeli územím 4 evropských států!

Uháníme domů. Chvíli sice zvažujeme zastávku v Regensburgu, ale jsme dost unavení, a tak se tu nezastavujeme. Těšíme se, že si v Čechách dáme nějaký dobrý slavností oběd za rozumné peníze.

Za hranicemi pozůstatky technoparty - haldy policistů, podezřele vypadající skupinky mladých lidí. V té chvíli jsme ani netušili o co se jednalo, ale CzechTech 2005 se stal nakonec velkou aférou co se týče oprávněného zásahu policie. Raději jedeme dál až do Nýřan a tam si v restauraci Sokolovna dáváme konečně ten vytoužený dobrý oběd. Krátce po 15 hodině dorážíme do Prahy. Máme za sebou celkem 3 830 km. Celkové náklady na osobu: 10 500,- Kč

Dovolená stála za to. Putování sice bylo hodně náročné, zejména kvůli velkému horku, ale prohlídli jsme si další velkou část Evropy, vykoupali se v moři, vylezli na další dvě třítisícovky a prohlídli si skvosty Evropy. Jen ten Mont Blanc nějak nevyšel. Stálo to ale za to.